natoaktual.cz

Hledáme stážisty

Máte zájem o stáž v v Informačním
centru o NATO? Ozvěte se nám!

Zpravodajství

ANALÝZA: Ukrajina zvládla kritický rok a donutila Rusko devastovat vlastní území

8. ledna 2025 16:22

Rusko v současnosti okupuje přibližně 17 % ukrajinského území v rámci mezinárodně uznaných hranic. Ukrajina v roce 2024 čelila mnoha problémům a má za sebou nesmírně těžký rok. Pouze obtížně se adaptovala na fakt, že válka bude dlouhá, píše v analýze Zdeněk Kříž z Masarykovy univerzity v Brně.

Následky ruského dobývaní ukrajinského města Toretsk v Doněcké oblasti (16. prosince 2024) | foto: @DefenceU

Vzhledem k nárokům, které přináší plnohodnotná válka, nefunguje optimálně její mobilizační systém. Kádrové brigády naplněné motivovaným a vycvičeným vojenským personálem utrpěly ztráty, které se nedaří plnohodnotně nahradit.

Ukrajina tříštila síly ve formování stále nových svazků, pro které nemá vycvičený personál, výcvikovou základnu a materiálně technické zabezpečení. Její vojenská výcviková základna není dimenzována pro tento typ války. Výcvik poskytovaný Západem dle četných ukrajinských stížností neodráží realitu rusko-ukrajinské války.

Velké podniky zbrojního průmyslu byly relativně nepružné, obviňované z korupce a nekompetence a pomalé v zavádění inovací. Západní vojenská pomoc je poskytovaná dle logiky „nenechat Ukrajinu padnout“ a nikoli „poskytnout jí zdroje k vítězství“. Navíc se v kritický okamžik stala předmětem vnitropolitického boje v USA.

„Dokud je ukrajinská společnost ochotná snášet útrapy války, je postoj Západu tou klíčovou proměnnou, která rozhodne o jejím výsledku.“

Mobilizovaní vojáci nevykazují stejnou úroveň vnitřní motivace k boji jako dobrovolníci. V ukrajinské politice bylo odhaleno mnoho korupčních skandálů. Ukrajinská občanská společnost poukázala na řadu případů vojenské nekompetence na nejvyšších velitelských postech, všeobecného připisování a lhaní v duchu nejlepších sovětských tradic.

Při čtení blogů ruských milblogerů a článků v New York Times a Guardianu by i jeden mohl získat dojem, že Ukrajina je před zhroucením. Rozboru těchto nemalých problémů se budeme věnovat v jiném textu. Následující řádky budou o tom, co se Rusku za takto pro něj velmi příznivé situaci podařilo v roce 2024 dosáhnout.

Rusové celý rok intenzivně útočili

Hodnocení dosažených výsledků má smysl pouze při zohlednění ruských válečných cílů na Ukrajině. Ruské veřejně deklarované cíle, které formuloval Vladimír Putin, jsou od února 2022 ve svém jádru neměnné.

V úvodní fázi invaze, 24. února 2022, oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ s cílem „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“ a ochrany obyvatel Donbasu před údajnou „genocidou“, kterou měli v regionu organizovat ukrajinské úřady.

V září 2022 Rusko nelegálně anektovalo čtyři ukrajinské regiony – Doněck, Luhansk, Cherson a Záporoží – čímž deklarovalo úmysl začlenit tato území do Ruské federace.

Celkově ruské válečné cíle zahrnují demilitarizaci Ukrajiny a tím zbavení jí možnosti klást v budoucnosti při pokračování ruské agrese vojenský odpor, změnu jejího politického vedení a zahraničně-politického směřování (takzvaná denacifikace), anexi dobytých území a ustanovení loutkové vlády ve „zbytkové Ukrajině“.

Konkrétní podoba těchto plánů a teritoriální rozsah zbytkové Ukrajiny je pravděpodobně variabilní v závislosti na vývoji vojenské a politické situace. Je také možné, že spojencům Moskvy v Budapešti byla slíbena i revize Trianonu. S jistotou to ale nevíme.

Tři modely bezpečnostních záruk Ukrajině: dikobraz, Korea nebo Západní Německo

Jinými slovy jde o zánik Ukrajiny jako suverénního a nezávislého státu. Případné příměří musí mít z hlediska Moskvy takové parametry, aby umožnilo dosažení tohoto konečného politického cíle.

Vladimir Putin také opakovaně prohlásil, že všechny stanovené cíle budou dosaženy. Stalo se tak například při příležitosti druhého výročí nelegální anexe ukrajinských území v září 2024. V prosinci 2024 ruský ministr obrany Andrej Bělousov uvedl, že jedním z cílů pro rok 2025 je dosažení vítězství ve „speciální vojenské operaci“ na Ukrajině, přičemž zdůraznil iniciativu ruských sil na všech úsecích fronty.

V obdobném duchu se ruští představitelé vyjadřovali i koncem roku 2024, kdy měly podle ukrajinských zdrojů prozatím zkrachovat sondážní rozhovory mezi zástupci nastupující Trumpovy administrativy a delegací „ruských siloviků“ v čele s Nikolajem Patruševem.

Pro dosažení takto formulovaných politických cílů je třeba ovládnout alespoň levobřežní Ukrajinu, jejímž přirozeným politickým centrem je Charkov, získat nástupiště na pravobřežní Ukrajině a v neposlední řadě dosáhnout ustavení proruské vlády v Kyjevě.

Ne že by se o to Rusko nepokusilo. V květnu 2024 ruské síly zahájily ofenzivu v Charkovské oblasti s cílem Charkov dobýt. Odhaduje se, že za tímto účelem ruské velení soustředilo nejméně 50 000 vojáků.

Dne 10. května 2024 ruské jednotky překročily hranice na severu Charkovské oblasti a obsadily několik pohraničních vesnic, včetně Hatyšče, Krasného, Morochovce a Olejnikova. Postup ruských sil pokračoval směrem k městu Vovčansk, které se nachází přibližně 50 km severovýchodně od Charkova.

Boje o Vovčansk byly intenzivní, přičemž ruské jednotky dosáhly postupu do hloubky až pěti kilometrů na ukrajinské území. Ukrajinská armáda reagovala posílením obrany a evakuací civilního obyvatelstva z ohrožených oblastí. Navzdory ruskému postupu se ukrajinským silám podařilo stabilizovat frontovou linii a zastavit další ruský postup směrem k městu. O průlomu do operační hloubky nemůže být ani řeči.

Moskva utrpěla porážku u Charkova

V červnu 2024 se situace v oblasti stabilizovala. Ukrajinská armáda pokračovala v obraně a připravovala se na možné další ruské ofenzivy. Přestože Charkov zůstal pod ukrajinskou kontrolou, ruská přítomnost v blízkosti města představuje trvalou hrozbu pro jeho bezpečnost a stabilitu regionu. Moskva ex post tvrdila, že ruským cílem bylo pouze vytvořit nárazníkové pásmo kolem Charkova.

„Druhá charkovská ofenzíva tedy v roce 2024 skončila ruskou strategickou porážkou.“

Situace ve Vovčansku je nadále nejasná. Jisté je pouze to, že se v něm a jeho okolí nadále bojuje. Jinými slovy Charkov nejenom že nebyl ruskými vojsky dobyt, nepodařilo se jim ani dostat Charkov na efektivní dostřel dělostřelectva.

Druhá charkovská ofenzíva tedy v roce 2024 skončila ruskou strategickou porážkou. Nepodařilo se obsadit druhé nejvýznamnější ukrajinské město, které by mohlo sloužit jako centrum případné loutkové „východní Ukrajiny“. Navíc ani v Záporoží a v Chersonské oblasti se Rusům nepodařilo dosáhnout výraznějších výsledků.

Dílčích úspěchů dosáhla Moskva na Donbase, přestože ani ten nebyl v rozporu s Putinovými opakovanými rozkazy dosud ani zdaleka zcela obsazen. Na zisku Kramatorsku a Slovjansku (150 000 a 100 000 obyvatel před válkou) bude muset ruské velení ještě intenzivně zapracovat.

V únoru 2024 se ruským silám po úporných bojích podařilo získat Avdijivku (22 000 obyvatel). Z větších sídel dále obsadili Vuhledar (14 000 obyvatel) a Selydove (21 000 obyvatel).

Od dobytí Avdiivky se jim podařilo za 10 měsíců intenzivní bojové činnosti postoupit ve směru na Pokrovsk, který je důležitým logistickým uzlem pro obranu Donbasu, do hloubi přibližně 45 kilometrů a šířky zhruba 40 km. Rusku se tím podařilo zatlačit ukrajinské síly od Doněcku mimo dostřel hlavňového dělostřelectva. Jde dosud o největší úspěch ruských sil.

Rusku se v době vzniku tohoto textu nezdařilo zatím dobýt ani Kupjansk, Časiv Jar nebo Velikuju Novosilku. Výše zmíněná města jsou ale v ohrožení a mohou v následujících týdnech a měsících padnout.

Podle různých zdrojů získala Moskva za rok 2024 přibližně 3 500 – 4 200 kilometrů čtverečných ukrajinského území. Podle ukrajinského generálního štábu za tyto zisky zaplatila cenu 420 000 vojáků. Moskvě tedy zbývá obsadit na Ukrajině už jenom přibližně 500 000 kilometrů čtverečných.

Ukrajinským silám se podařilo v srpnu 2024 přenést válku na území protivníka výpadem do Kurské oblasti. Na počátku roku 2025 ukrajinské vojsko nadále kontroluje přibližně 500-600 čtverečných kilometrů ruského území.

Vzhledem k velikosti teritoriálních zisků ruského agresora od počátku otevřené války jde o malé území. Avšak jeho kontrola má jistý strategický dopad. Rusko je nuceno spotřebovávat živou sílu a bojovou techniku na dobývání svého vlastního území, místo toho, aby těmito silami dobývalo Donbas nebo Charkov.

Výpad do kurské oblasti proto podle dostupných dat váže významné ruské síly a nutí protivníka devastovat území, které po skončení války bude tak jako tak ruské.

Putinovy cíle by umožnil jen Západ

Suma sumárum ruské ozbrojené síly nesplnily v roce 2024 rozkazy, které před ně stanovilo ruské politické vedení a nedosáhlo stanovené vojenské cíle.

Moskvě se přihodilo to samé, co Kyjevu v roce 2023. Z vojenského hlediska se podle mého soudu nepodařilo Rusku v roce 2024 změnit strategickou situaci.

Ukrajina je stále schopna klást organizovaný odpor jako suverénní a nezávislý stát. Také západní materiální a politická podpora Kyjevu nadále setrvává.

„Ukrajinské vojsko klade nadále agresorovi organizovaný a rozhodný odpor. Nutí jej spotřebovávat lidské a materiální zdroje v rozsahu, který je v Evropě po roce 1945 naprosto bezprecedentní.“

Přestože ukrajinská společnost vykazuje známky únavy z války a zvětšuje se podíl populace, která by byla ochotná vyměnit území za mír, nadále výrazná většina Ukrajinců podporuje pokračování v odporu vůči agresorovi. Pokračuje mobilizace a nelehká transformace ukrajinského zbrojního průmyslu.

Ukrajinské vojsko, přestože trpí nedostatkem materiálu, výcvikových kapacit a v konečném důsledku kombinace těchto jevů i živé síly, klade nadále agresorovi organizovaný a rozhodný odpor. Nutí jej spotřebovávat lidské a materiální zdroje v rozsahu, který je v Evropě po roce 1945 naprosto bezprecedentní.

Aby Moskva dosáhla na Ukrajině svoje maximální politické cíle, bude potřebovat diplomatickou pomoc Západu. Dokud je ukrajinská společnost ochotná snášet útrapy války, je postoj Západu tou klíčovou proměnnou, která rozhodne o jejím výsledku.

Od samého počátku otevřené ruské agrese je zřejmé, že Ukrajina nemůže v této válce obstát bez rozsáhlé západní vojenské a hospodářské pomoci.

Disparita v materiálních zdrojích moci mezi Kyjevem a Moskvou je příliš velká. Pokud by byla v klíčových západních státech politická vůle, Ukrajina mohla a může obdržet podstatně větší vojenskou podporu než dosud.

Zejména v USA zahálí ve skladech trvale uložené bojové techniky tisíce kusů těžkých zbraňových systémů (tanky, BVP, OT, dělostřelecké systémy atp.), které Ukrajinci potřebují, poptávají a považují je po dílčích úpravách za nesmírně užitečné. Jde o výzbroj, kterou nelze na rozdíl od dronů v době války snadno a rychle vyrobit.

Jakou politiku zformuluje v roce 2025 Trumpova administrativa je velkou neznámou. Prozatím její představitelé vysílají smíšené signály, které je bez znalosti zákulisních informací obtížné dekódovat. Z historie víme, že seznam zrazených amerických spojenců není vůbec krátký. A Trumpova staronová administrativa je architektem zbytečné americké porážky v Afghánistánu.

Možné je tedy úplně vše včetně naplnění nejtajnějších Putinových snů. Anebo nočních můr. Jisté je pouze to, že válka skončí za jednacím stolem. Kdo za ním bude sedět a zda se bude jednat o příměří, o míru nebo o bezpodmínečné kapitulaci, je ale nejisté.

Zdeněk Kříž

Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně.