Pro promýšlení jejího současného průběhu a důsledků jsou podle mého soudu relevantní následující body.
Za prvé. Putin dělá pouze to, co zhruba dvě dekády hlásá. V tom se chová předvídatelně a transparentně. Snaží se udržet „ruský svět“ pohromadě, tedy pod nadvládou Moskvy. Bělorusko, Ukrajina a další postsovětské státy jsou na jeho mentální mapě nedílnou součástí tohoto „společenství“.
Nikdo by proto neměl být překvapen, že v Gruzii, Bělorusku, Kazachstánu, na Ukrajině a jinde v postsovětském prostoru zasáhlo Rusko vojenskou silou. Svět se dělí pouze na ty, kteří tuto realitu chápali už před 24. únorem 2022 a na ty ostatní.
Pokud se například němečtí politici domnívali, že se rusko-německá ekonomická spolupráce přelije i do roviny bezpečnostní a Rusko bude i v ní postupovat konstruktivně, tak se hodně přepočítali. Koalice čekistů a gangsterů, která Rusku vládne od nástupu Putina, prostě funguje na jiných ideových základech a premisy liberálních teorií mezinárodních vztahů jí jsou pro smích.
Putin ale Ukrajinu potřebuje nejenom proto, aby obnovil impérium. V uplynulé dekádě trio Putin, Šojgu a Gerasimov obnovilo velké mechanizované formace na úrovni divizí a dokonce tankovou armádu. Kam ale s nimi?
Teprve obsazením Ukrajiny bude vytvořena vhodná geografická konstelace pro další ruské „zkoušení bodákem“.
Potřebuje pro ně ale vhodný nástupní prostor pro další agresi vůči Západu a tedy i vůči nám. Bělorusko k tomu v žádném případě nestačí. Teprve obsazením Ukrajiny bude vytvořena vhodná geografická konstelace pro další ruské „zkoušení bodákem“.
Zda tento pokus přijde nebo nepřijde, záleží na tom, kde Rusko narazí na „nepřekonatelný odpor“ ze strany NATO. V Pobaltí, Polsku nebo na Slovensku? Podle mého soudu bude rozhodně lépe, když se tak stane na Ukrajině!
Kreml příhodné podmínky vytvářel předem
Za druhé. Současná strategická konstelace v Evropě, za které dochází k zintenzivnění ruské agrese proti Ukrajině, není zdaleka ta nejhorší, která mohla nastat. Představme si následující scénář.
Situace na polsko-běloruské hranici, kterou se snaží překročit tisíce migrantů
Z Běloruska proudí do Evropy uprchlíci, které čirou náhodou vozí z Blízkého východu a severní Afriky Putinův satrapa Lukašenko. Progresivistická levice organizuje masové demonstrace na jejich bezpodmínečné přijetí. Neonacistická a proruská pravice formuje bojůvky, které je napadají.
Oba dva společenské extrémy, které vnášejí do Evropy nestabilitu, jsou jistě náhodou z části financované a organizované z Lubljanky.
V Evropě se nepodařilo zvládnout čínskou chřipku, protože veřejnost masivně odmítá očkování. Podivuhodnou shodou okolností antivakcinační a protirouškovou hysterii podporují Putinovi užiteční idioti napříč celou Evropou.
Na Balkáně se znovu rozhořel konflikt v Bosně a jenom nedopatřením jej mají na svědomí chudáci bosenští Srbové, které Putinovo Rusko dlouhodobě podporuje.
A v neposlední řadě, Ukrajina implementovala Mnichovskou, pardon Minskou, dohodu ve výkladu podporovaném Moskvou, Berlínem a Paříží a zbavila se možnosti být aspoň trochu funkčním státem.
Rusko vytvářelo příhodné mezinárodně-politické podmínky pro otevřenou ruskou agresi na Ukrajině mnohem dříve, než k ní v únoru 2022 došlo.
Všechny tyto rysy hypotetického scénáře mají jeden společný aspekt, totiž aktivní účast ruské zahraniční politiky a zpravodajských služeb. Z toho vyvozuji, že Rusko vytvářelo příhodné mezinárodně-politické podmínky pro otevřenou ruskou agresi na Ukrajině mnohem dříve, než k ní v únoru 2022 došlo.
Putin zvolil nejriskantnější variantu
Za třetí. Putin měl na výběr několik variant, jak vojenský útok provést, když už se pro něj rozhodl. Mohl zvolit politicky a vojensky bezpečnou „východní variantu“ v prostoru, který je, ve srovnání se bažinatým Polesím, ze kterého nejspíše vedou ruští stratégové hlavní úder na Kyjev, vhodnější pro manévrovou válku velkých mechanizovaných formací.
Mohl zkusit bodákem a zjistit, zda bodá do měkkého nebo do žuly. Mohl bratrským „lidovým republikám“ poskytnout vojenskou pomoc na jejich žádost nebo třeba bojovat dále na zapřenou.
Tak jako tak by mu to umožnilo použít veškerou sílu ruské armády. Mohl tímto způsobem vytvořit nejprve koridor spojující Rusko s okupovaným Krymem a v případě slabého odporu se poohlédnout po dalších „nemovitostech“ na Ukrajině, třeba po Charkovu na severu nebo Oděse dále na západ.
Mohl touto bezpečnou metodou vlastně získat vše, o co usiloval už v roce 2014, když vyhlásil projekt Novoruska a ostudně selhal.
Pokud by narazil na žulu, mohl se stáhnout, všechno popřít, odkázat na „lidové republiky“ a zapojit diplomacii, užitečné idioty a korupční peníze. Nejenom v České republice má všeho výše zmíněného přehršel.
Měl na výběr variantu, která by mu umožnila ústup bez ztráty tváře, pokud se budou věci na bojišti komplikovat, aniž by musel rezignovat na teritoriální zisky. Taková opatrná varianta má ale i v případě úspěchu jednu velkou slabinu. Vyžaduje čas a předpokládá ochotu ruských vojáků aspoň trochu na Ukrajině krvácet.
Ruské tanky během únorového cvičení v Bělorusku
Místo bezpečné varianty vsadil Putin na nejriskantnější možnou variantu, na scénář „hluboké operace“. Operační zámysl vypadá jak vystřižený z Triandafilových knih z minulého století. Záškodníci vyslaní do napadené země již v době míru zlikvidují politické vůdce, vnesou zmatek mezi obyvatelstvo, rozsévají teror a zpomalí mobilizaci.
Výsadkáři obsadí letiště, mosty, spojovací centra, klíčové dopravní uzly a otevřou tím cestu hlavním silám, které jsou pod záminkou „běžných cvičení“ již dávno soustředěny ve výchozích prostorech a připraveny k útoku. Kyjev vlastně padne ještě před tím, než dorazí hlavní invazní síly. Hlavní zbraní ale není palebná síla, nýbrž překvapení, manévr, chaos a demoralizace obránce.
Jak jednoduché, ale jak účinné! Tedy v teorii.
V případě úspěchu by zisky byly nesmírné. Zhroucení největší evropské země během několika dnů. Rusové ani Turci sami sebe za Evropany nepovažují. Ukrajinci ale ano.
Obrovský propagandistický potenciál v narativu dokazujícím nepřemožitelnou sílu ruských zbraní. Po jisté době uznání instalované Janukovičovy loutkové vlády mezinárodním společenstvím a nakonec i ruských územních zisků. Svět by totiž vítězství nakonec akceptoval, protože by mu nic jiného zdánlivě nezbývalo. Jedna část Ukrajinců by se přizpůsobila a druhá by prostě odešla na Západ.
Putin zvolil nejriskantnější variantu, jakou mohl. Proto vyvozuji, že jej tlačí čas a je ochotný jít za hranu rizika. Důvody pro jeho chování ale neznám.
Mnohý z odpůrců, tedy „neonacistů“ v terminologii Putina, by zmizel navždy v „ozdravovnách“ souostroví Gulag. Nespokojenci by vytvořili další uprchlickou vlnu mnohem větší než tu, kterou Putin záměrně vyrobil v Sýrii.
Jinými slovy, oběti by v nezamýšlením důsledku své snahy se zachránit dále destabilizovaly členské státy Evropské unie a posloužily Putinovým dlouhodobým strategickým cílům.
Zvětšily by problémy, ze kterých by mohly těžit proputinovské síly na Západě. Je také téměř jisté, že masy sympatizantů moskevské diktatury ve světě by se dále narostly. Putinových vykladačů a „verštéhenů“ by přibylo.
A co je mnohem důležitější, nástupní prostory pro další agresi proti Polsku a Slovensku by byly rozšířeny. Teprve poté by totiž hranice umožňovaly Rusku vést plnohodnotný vojenský konflikt se členy NATO.
Ruský výsadkář během cvičení v arktických oblastech. Ilustrační snímek
Riziko spojené s hozením kostek tímto způsobem je ale také velké a následky neúspěchu ještě větší. Nelze popřít nebo bagatelizovat účast v případě neúspěchu. Riskují se kapacity těch nejhůře nahraditelných vojenských složek, jejichž výcvik stojí množství prostředků a jde jen těžko urychlit, totiž výsadkářů a příslušníků speciálních sil.
Když scénář selže, hrozí riziko ekonomických sankcí, které mohou Rusku uškodit. A hlavně, v případě neúspěchu hrozí ztráta prestiže Moskvy. A co je horší, strachu z ruské vojenské síly. V tom nejhorším možném scénáři potom i mezinárodní posměch a úšklebky.
Putin zvolil nejriskantnější variantu, jakou mohl. Proto vyvozuji, že jej tlačí čas a je ochotný jít za hranu rizika. Důvody pro jeho chování ale neznám.
Ukrajina není tím nefunkčním státem
Za čtvrté. Putinovi se ale hazard, kterému se v minulosti spíše vyhýbal, nevyplatil. Blitz se zadrhl.
Pokud by stejnou válku muselo téměř samo proti Rusku vést současné Německo s jeho rozloženými ozbrojenými silami kanibalizujícími bojovou techniku jako na běžícím pásu, Rusy zaplacenými byznysmeny a politiky v klíčových postech nebo zkorumpovaná a až po uši zadlužená Itálie, nevsadil bych na ně ani zlámanou grešli.
Ukrajina tím ukázala, že není nefunkčním státem, jakým byla v roce 2014. A to platí, i kdyby ve válce zcela prohrála a zanikla jako suverénní a nezávislý stát. Zakládaní funkcí státu je totiž zajišťovat vnější bezpečnost. Země, které tomu nebyly schopny dostát, prostě v toku historie zmizely a byly pohlceny ostatními.
Ukrajina zatím ustála úder, který by položil mnohý západní stát. Pokud by stejnou válku muselo téměř samo proti Rusku vést současné Německo s jeho rozloženými ozbrojenými silami kanibalizujícími bojovou techniku jako na běžícím pásu, Rusy zaplacenými byznysmeny a politiky v klíčových postech nebo zkorumpovaná a až po uši zadlužená Itálie, nevsadil bych na ně ani zlámanou grešli.
Ukrajinská armáda zatím dokazuje, že je na rozdíl od západních armád připravená na válku, protože její vojáci jsou ochotní umírat. Bohužel k vítězství proti Rusku to nemusí stačit, pokud není obdobně připravená ukrajinská společnost.
Zpackaná společenská a ekonomická transformace v 90. letech, oligarchizace Ukrajiny, která začala o dvě dekády dříve než v České republice, a s ní spojené problémy, zdánlivě nedávají příliš prostoru pro to, aby ukrajinská veřejnost válku podporovala.
Putinova politika v poslední dekádě ale může být dostatečným důvodem, proč má i pro rusky mluvící Ukrajince smysl bojovat. Zda tomu tak bude, ukáží nejbližší týdny. Zatím dle průzkumu Rating group většina obyvatel věří ve vítězství a 98% podporuje operace ukrajinských ozbrojených složek.
Putin svojí politikou nejspíše dokončil proces formování moderního ukrajinského národa, který Rusy nebude považovat za bratry a sestry.
Již teď ukrajinskou společností rezonují mýty o hrdinných obráncích, obětech, hrdinech a zrádcích. Je vcelku jedno, co je jenom přikrášlené a co zcela vymyšlené. Jde přesně o ty narativy, kterými se buduje a posiluje národní identita. A až bude v každé ukrajinské domácnosti na stěně viset fotka někoho, kdo v této válce proti agresorovi padl v boji, anebo zahynul při ostřelování civilního obyvatelstva ruskými mírotvůrci, bude dílo dokonáno.
Jinak řečeno, Putin svojí politikou nejspíše dokončil proces formování moderního ukrajinského národa, který Rusy nebude považovat za bratry a sestry. Národa, který stále více vzhlíží k Západu se všemi jeho chybami a nedostatky, jenom aby byl pryč od „ruského světa“. Nemyslím si, že to bylo Putinovým cílem.
Rusové obviní svou oběť a zlý Západ
Za páté. Ukrajinské ozbrojené síly zmařily ruský „blitzkrieg“, pokud se tedy shodneme, že budeme tento propagandistický termín používat, protože veřejnost rámcově chápe, co znamená.
Rusko jim šlo naproti v tom, že uvěřilo vlastní propagandě o zhroucené a zkorumpované Ukrajině a o prvotřídním stavu ruských ozbrojených sil. Snažili se o to nejlepší a dopadlo to jako obvykle.
Baterie ruského raketového systému S-400 během cvičení v Bělorusku. Záběr z videa ruského ministerstva obrany.
Rusové jsou ale ve válčení rozhodně učenliví a dovedou se poučit z vlastních chyb, které na Ukrajině zatím předvádějí. V minulé dekádě investovali mnoho prostředků do obnovy vojenského vybavení, kterého nemají málo. Pro opotřebovací válku, jež začíná, má Rusko nepochybně více materiálních a lidských zdrojů než Ukrajina. Pokud je mobilizuje, Ukrajinu nakonec nějak porazí. Zvláště pokud ji svět nechá na holičkách.
Tak totiž zní jedno z mnoha pravidel pouličního gangu, které západní politická elita nezná. Když ji nemohu mít já, nebude ji mít ani nikdo jiný.
Jak ruský styl opotřebovací války vypadá v praxi, známe z Čečenska a ze Sýrie. Vzhledem k převaze v materiálu a počtu živé síly nakonec obklíčí velká města, rozmístí svoje početné dělostřelectvo, zorganizují jeho logistiku a začnou města srovnávat se zemí.
Budou útočit na měkké cíle, školy, školky, nemocnice, sklady jídla, zdroje elektřiny a teplé vody atp. Prostě na cíle, jejichž zničení vyvolá šok a hrůzu oběti. Nikdo totiž Rusko v uplynulých dvou dekádách nenutil se něčemu naučit a nové věci pochopit.
A proč by měli měnit to, co fungovalo v Sýrii a Čečně a svět ani nehnul prstem? Budou ze zločinů obviňovat svoji oběť, tedy Ukrajinu a samozřejmě zlý Západ. A „nezávislí vojenští analytici“, kteří dlouhodobě přenášení do svých společností ruské propagandistické narativy, budou moudře přikyvovat a odečítat Putinovi ze rtů.
Rusko už nyní nemůže získat Ukrajinu zpět.
Rubikon byl překročen. Ani rusky mluvící Ukrajinci nevítají Putinovy vojáky stakanem vodky a nakládanou okurkou. A protože Rusko už nemůže Ukrajinu mít, rozhodne se ji zničit.
Tak totiž zní jedno z mnoha pravidel pouličního gangu, které západní politická elita nezná. Když ji nemohu mít já, nebude ji mít ani nikdo jiný.
Západu hrozí nová Sarajeva a Aleppa
A za šesté. Západu hrozí, že znovu a jenom ve větším měřítku uvidí nová Sarajeva a nová Aleppa. Bude řešit, co udělal špatně, kdy Vladimira Vladimiroviče špatně pochopil, nesplnil, co mu údajně slíbil a jak Západ za ruskou politiku vlastně může.
Následky ruského ostřelování města Borodjanka, zhruba 50 kilometrů od centra Kyjeva
Odpověď za základní otázku života vesmíru a vůbec je přitom v zásadě prostá. Jekot beránka vlky dráždí! Kolektivní Západ si dnešního Putina za uplynulé dvě dekády vypěstoval svojí slabostí, hloupostí a naivitou.
Na straně druhé stále ještě neexistuje ve známém vesmíru bohatší a mocnější civilizace než ta Západní. V současné situaci proto stačí ke zmenšení minulých chyb relativně málo.
A v neposlední řadě co nejdříve zařídit, že se ruská vojenská letadla, vojenské vrtulníky, vojenské lodě a další „poklidně orající traktory“ začnou záhadně ztrácet a nebudou se vracet na základny.
Poslat na Ukrajinu další zbraně, dokud se tam ti lidé brání. Podpořit je dobrovolníky a „dovolenkáři“. Vést proti Rusku ekonomickou válku ještě mnohem intenzivněji než dnes.
A učinit ještě jeden kopernikovský obrat. Ten minulý vedl k omezení ruského přístupu do SWIFT a zablokování části devizových rezerv ruské centrální banky. Ten nastávající by měl sáhnout vrcholným ruským politikům a oligarchům na majetek ulitý na Západě.
Znárodnit jej. Tomu by mohla tleskat i západní marxistická levice. Nazvat to válečné reparace. Z takto získaných prostředků je potom možné financovat boj Ukrajiny, její obnovu a nákupy energetických surovin odjinud.
A v neposlední řadě co nejdříve zařídit, že se ruská vojenská letadla, vojenské vrtulníky, vojenské lodě a další „poklidně orající traktory“ začnou záhadně ztrácet a nebudou se vracet na základny.
Není nutné k tomu oficiálně vyhlašovat žádnou bezletovou zónu. Interně to nazývejme třeba speciální operací. Stará doba v mezinárodní politice přece vyžaduje starý přístup! „Nět samoljotov, nět problem,“ řekl by jeden sovětský klasik, ve kterém se Vladimír Putin tolik vzhlíží a jehož svět se pokouší resuscitovat.
Zdeněk Kříž
autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně
