Na základě Daytonských mírových dohod došlo k demilitarizaci UÇK a k její přeměně.
Původní guerrily se inkorporovaly do nově konstituovaných vojenských a policejních jednotek, část bojovníků hájí zájmy kosovských Albánců v politických kruzích a zbytek Kosovské osvobozenecké armády se zapojil do činností organizovaného zločinu.
Do určité míry byla tedy existence guerrilových jednotek legalizována jejich přeměnou na obranné a ochranné složky státu. Nejenom bývalý lídr UÇK Hashim Thaçi, ale i ostatní čelní představitelé Kosova, si uvědomují, že za současné koherentní přítomnosti mezinárodního společenství na Balkáně lze dosáhnout nezávislosti Kosova pouze mírovou cestou.
Rozpuštění Národně osvobozenecké armády Makedonie bylo ohlášeno v září 2001. S postupným plněním Ohridských dohod makedonskou vládou se situace částečně stabilizovala.
UÇK ztratila své opodstatnění a Albánci se snaží prosadit své požadavky spoluprácí na politické scéně. Polovojenské jednotky se tak stejně jako v sousedním Kosovu inkorporovaly do civilního života. Přetrvávajícím problémem v regionu je reziduum UÇPMB.
Tato armáda vznikla v demilitarizované zóně v jižním Srbsku, osídlené Albánci a spekuluje se, že její geneze byla podporována mezinárodním společenstvím resp. NATO.
Její vedení usilovalo o odtržení tohoto regionu a připojení k albánskému Kosovu. Poté, co v roce 2001 Aliance předala největší část demilitarizované zóny jugoslávským jednotkám, vydal vůdce UÇPMB Shefket Musliu prohlášení o demilitarizaci a rozpuštění jednotek.
Albánci v okolí Preshevë, Bujanoce a Medvegjë jsou jediní, na které nebyla obrácena pozornost mezinárodního společenství a jejichž požadavky nebyly řešeny.
Albánská národní armáda je tedy nástupkyní tří výše uvedených uskupení a její příznivci se rekrutují zejména z řad bývalé UÇPMB. Deklarují boj za vytvoření Velké Albánie, cíl jež opustily předchůdkyně Albánské národní armády s transformací v politické strany.
Odhaduje se, že její jednotky čítají okolo 200 mužů; není známo kdo stojí v jejím vedení a čí zájmy zastupuje. Nejméně má co nabídnout kosovským Albáncům, kterým jsou postupně předávány pravomoci v provincii a jež neustále věří v samostatnost Kosova.
Naproti tomu zástupci makedonských Albánců zažívají deziluzi z nesplnění všech požadavků, jež byly zahrnuty v Ohridské smlouvě. Nejvíce může Albánská národní armáda nabídnout právě albánským obyvatelům jižního Srbska, kteří region považují za východní Kosovo, a jejichž žádosti nebyly vyslyšeny.
Obyvatelé regionu unaveni válkou nepodporují snahy Albánské národní armády a spíše věří reprezentantům politických stran. V současnosti se spíše jeví, že ANA je spíše reziduem nespokojených vzbouřenců, jež slouží jako zástěrka organizovanému zločinu.
Za obranu národních zájmů se tak schová výnosný obchod s lidmi a drogami putujícími po tzv. Balkánské cestě. Do jaké míry má Albánská národní armáda potenciál znovuzískat podporu obyvatelstva je diskutabilní a záleží na dalším vývoji v regionu. Konečným cílem kosovských Albánců zůstává nezávislé Kosovo, tedy varianta nepřijatelná pro mezinárodní společenství.
Nelze však očekávat od albánské politické reprezentace, že by změnila názor na guerrilové jednotky, které několikrát denunciovala a jež kazí Albáncům pověst. Stejně tak nelze předpokládat využití ANA představiteli makedonských Albánců.
S postupujícími snahami o demokratizaci a zejména decentralizaci Srbska bychom mohli očekávat snížení radikalistických a extremistických tendencí propagujících Velkou Albánii. Albánská národní armáda se tedy v současné době spíše jeví jako balkánská zombie, která je bezpečnostní hrozbou pro region pouze svým napojením na organizovaný zločin.
Původní guerrily se inkorporovaly do nově konstituovaných vojenských a policejních jednotek, část bojovníků hájí zájmy kosovských Albánců v politických kruzích a zbytek Kosovské osvobozenecké armády se zapojil do činností organizovaného zločinu.
Do určité míry byla tedy existence guerrilových jednotek legalizována jejich přeměnou na obranné a ochranné složky státu. Nejenom bývalý lídr UÇK Hashim Thaçi, ale i ostatní čelní představitelé Kosova, si uvědomují, že za současné koherentní přítomnosti mezinárodního společenství na Balkáně lze dosáhnout nezávislosti Kosova pouze mírovou cestou.
Rozpuštění Národně osvobozenecké armády Makedonie bylo ohlášeno v září 2001. S postupným plněním Ohridských dohod makedonskou vládou se situace částečně stabilizovala.
UÇK ztratila své opodstatnění a Albánci se snaží prosadit své požadavky spoluprácí na politické scéně. Polovojenské jednotky se tak stejně jako v sousedním Kosovu inkorporovaly do civilního života. Přetrvávajícím problémem v regionu je reziduum UÇPMB.
Tato armáda vznikla v demilitarizované zóně v jižním Srbsku, osídlené Albánci a spekuluje se, že její geneze byla podporována mezinárodním společenstvím resp. NATO.
Její vedení usilovalo o odtržení tohoto regionu a připojení k albánskému Kosovu. Poté, co v roce 2001 Aliance předala největší část demilitarizované zóny jugoslávským jednotkám, vydal vůdce UÇPMB Shefket Musliu prohlášení o demilitarizaci a rozpuštění jednotek.
Albánci v okolí Preshevë, Bujanoce a Medvegjë jsou jediní, na které nebyla obrácena pozornost mezinárodního společenství a jejichž požadavky nebyly řešeny.
Albánská národní armáda je tedy nástupkyní tří výše uvedených uskupení a její příznivci se rekrutují zejména z řad bývalé UÇPMB. Deklarují boj za vytvoření Velké Albánie, cíl jež opustily předchůdkyně Albánské národní armády s transformací v politické strany.
Odhaduje se, že její jednotky čítají okolo 200 mužů; není známo kdo stojí v jejím vedení a čí zájmy zastupuje. Nejméně má co nabídnout kosovským Albáncům, kterým jsou postupně předávány pravomoci v provincii a jež neustále věří v samostatnost Kosova.
Naproti tomu zástupci makedonských Albánců zažívají deziluzi z nesplnění všech požadavků, jež byly zahrnuty v Ohridské smlouvě. Nejvíce může Albánská národní armáda nabídnout právě albánským obyvatelům jižního Srbska, kteří region považují za východní Kosovo, a jejichž žádosti nebyly vyslyšeny.
Obyvatelé regionu unaveni válkou nepodporují snahy Albánské národní armády a spíše věří reprezentantům politických stran. V současnosti se spíše jeví, že ANA je spíše reziduem nespokojených vzbouřenců, jež slouží jako zástěrka organizovanému zločinu.
Za obranu národních zájmů se tak schová výnosný obchod s lidmi a drogami putujícími po tzv. Balkánské cestě. Do jaké míry má Albánská národní armáda potenciál znovuzískat podporu obyvatelstva je diskutabilní a záleží na dalším vývoji v regionu. Konečným cílem kosovských Albánců zůstává nezávislé Kosovo, tedy varianta nepřijatelná pro mezinárodní společenství.
Nelze však očekávat od albánské politické reprezentace, že by změnila názor na guerrilové jednotky, které několikrát denunciovala a jež kazí Albáncům pověst. Stejně tak nelze předpokládat využití ANA představiteli makedonských Albánců.
S postupujícími snahami o demokratizaci a zejména decentralizaci Srbska bychom mohli očekávat snížení radikalistických a extremistických tendencí propagujících Velkou Albánii. Albánská národní armáda se tedy v současné době spíše jeví jako balkánská zombie, která je bezpečnostní hrozbou pro region pouze svým napojením na organizovaný zločin.