Odborníci na americkou politiku se často přou, jak důležité je číst a znát takovéto dokumenty. Jednoznačný názor na to není. Naplňování jejich obsahu totiž není právně vymahatelné a z minulosti známe případy, kdy se s jejím obsahem členové vlády seznámili až ve chvíli, kdy byla publikována. Svůj význam přesto mají, neboť jsou nejpodrobnějším textem, který odhaluje „kostru“ americké zahraniční politiky konkrétní administrativy.

Poskytují rovněž základní „instrukce“, podle kterých bezpečnostní instituce americké administrativy formulují své směrnice, vytvářejí rozpočty a realizují své politiky.
Strategie představená Donaldem Trumpem splňuje po formální stránce základní kritéria, která bychom u podobných dokumentu očekávali.

Tvoří ji přibližně 60 stran čistého textu rozdělených do čtyř základních kapitol (resp. „pilířů“), plus několik slov na úvod a závěr. To je standardní rozsah i forma, která se nijak zvlášť neodlišuje od bezpečnostních strategií svých předchůdců. Specifika je třeba hledat v jejím obsahu.

První věc, která si zasluhuje naši pozornost, je samotný termín publikace. Prezident Trump svou národní strategii zveřejnil v tomtéž roce, co nastoupil do prezidentského úřadu (2017). V tomto ohledu je rekordman, neboť to se nepodařilo žádné hlavě státu před ním. Navíc některé pasáže textu naznačují, že další národní strategii USA bychom mohli očekávat už příští rok.

Trump tvrdí: „Tuto naši krásnou vizi…budeme prosazovat v nastávajícím roce“. To by nás patrně nemělo překvapit, ostatně prezidenti USA by měli dle Goldwater-Nicholsonova zákona z roku 1986 předkládat bezpečnostní strategii každý rok. Nicméně žádný z nich tak nečinil, přičemž George W. Bush nebo Barack Obama během svých osmi let v úřadu vyprodukovali pouze dvě strategie.

Trump od prvních řádků nenechává čtenáře na pochybách, že hodlá navazovat na myšlenky, se kterými v lednu vstoupil do Bílého domu. Už při svém inauguračním projevu zdůrazňoval, že se bude řídit ideou „Amerika především“ (America First). V uplynulém roce to několikrát zopakoval – ať už Donald Trump osobně, nebo jeho poradce pro národní bezpečnost, generál H. R. McMaster.

Národní bezpečnostní strategie toto ideu rozvíjí: „V prvé řadě budeme sloužit americkému lidu a prosazovat jejich práva prostřednictvím vlády, která upřednostňuje jejich bezpečnost, jejich prosperitu a jejich zájmy. Toto je Národní bezpečnostní strategie, která klade Ameriku na první místo“.

Klást svou zemi na první místo by nebylo tak zvláštní, kdybychom téměř v každém odstavci Trumpova textu nenacházeli narážky na priority, které zdůrazňovaly předchozí administrativy. Uveďme pro srovnání a kontrast několik výroků dřívějších prezidentů USA.

Prezident Bill Clinton (1993-2001), ve své poslední Národní strategii z roku 2000 upozorňoval, že prosperita a bezpečnost Ameriky závisí na prosperitě a bezpečnosti ve světě: „V tomto věku, Amerika může hájit své zájmy a ideály pouze tak, že bude kráčet vstříc společným výzvám. Musíme užívat amerických finančních, diplomatických a vojenských zdrojů tak, abychom zastávali hodnoty míru bezpečnosti, podporovali prosperitu a usilovali o demokracii a lidská práva po celém světě.“

Prezident George W. Bush mladší (2001-2009) neopomněl ve své bezpečnostní strategii z roku 2002 zdůraznit: „Lidé kdekoli chtějí mluvit svobodně, vybírat si, kdo jim bude vládnout, modlit se jak chtějí, vzdělávat svoje děti… vlastnit majetek, užívat si plodů své práce. S těmito ideály svobody se ztotožňuje každá osoba v každé společnosti – a povinnost chránit tyto hodnoty proti nepřátelům je společná výzva všech svobodu milujících občanů po celém světě a napříč všemi generacemi.“

V neposlední řadě také Barack Obama (2009-2017) identifikoval americkou bezpečnost a prosperitu s její angažovaností ve světové politice: „Při pohledu do budoucnosti, nemělo by být pochyb, že Spojené státy americké budou nadále sehrávat garanta globální bezpečnosti – prostřednictvím našich závazků vůči spojencům, partnerům a institucím… je třeba si uvědomit, že žádný národ – bez ohledu na to, jak mocný – nedokáže zvládnout globální výzvy sám o sobě.“

Současný prezident USA ve svém světonázoru vychází ze zcela odlišné perspektivy. Donald Trump na jedné straně tvrdí, že Spojené státy „čelí mimořádně nebezpečnému světu, plnému mnoha různých hrozeb, které se v poslední době staly ještě naléhavější“. Přeje si, aby Amerika znovu vedla svět, nehodlá se „skrývat před výzvami, které před námi leží“. Na druhé straně návod, jak této situaci čelit, spočívá v tom, že se Amerika bude soustředit především sama na sebe.

Donald Trump v tom zjevně necítí protimluv. Na rozdíl od svých předchůdců v Bílém domě je totiž přesvědčen, že dosavadní vývoj – který zdůrazňoval trvalou podporu USA demokraciím ve světě, otevírání se zahraničním trhům, boj s chudobou apod. – způsobil přesný opak zamyšleného: namísto posilování role USA ve světě a prosperity, nastal úpadek americké moci a ekonomická krize. Trump implicitně či explicitně vytýká svým předchůdcům, že se tolik starali o všechny ostatní, až zapomněli na vlastní lid.

Národní bezpečnostní strategie z prosince 2017 zpochybňuje samotné ideály mezinárodního řádu, které Spojené státy vybudovaly. Donald Trump neusiluje o kontinuitu, ale prosazení své vlastní vize. V kontextu výroků, které současný prezident USA během svého úřadování poskytl, by obsah nové strategie neměl být tolik překvapující. Přesto vyvolává mnoho otázek a pochybností.

Nebyl to právě altruismus Spojených států, které ve své zahraniční politice po roce 1945 zdůrazňoval univerzální zájmy, namísto svých vlastních? Může být jakákoli světová mocnost respektovaným vůdcem svobodného světa, když v jádru své zahraničně-politické strategie zdůrazňuje především své vlastní zájmy?

Pavel Hlaváček
autor působí na Západočeské univerzitě v Plzni