Závislost na zahraničí
Drtivá většina evropských vojenských transportních letadel patří mezi taktické typy, tj. jejich nosnost se pohybuje nejvýše kolem 20 tun. Tento stav je zejména důsledkem předpokládané role evropských států NATO během hypotetické války se Sovětským svazem. Prostě se vůbec nepočítalo s nasazením evropských jednotek mimo území NATO. Už krátce po konci studené války se ale ukázala neudržitelnost této koncepce, když evropské země vyslaly síly na Balkán. Absenci strategických letounů se musela podřídit i vize EUBG (European Battle Groups), jež mají jen lehkou výzbroj.
Z hlediska strategické vzdušné přepravy je tedy Evropa závislá na zahraniční pomoci. Jednou možností jsou stroje C-17 Globemaster III a C-5 Galaxy amerického letectva, ale samozřejmě nelze předpokládat, že US Air Force bude mít vždy k dispozici nějaké „volné“ stroje. Druhou často využívanou možností je pronájem rusko-ukrajinských letounů An-124 Ruslan. Může se ale stát, že jejich provozovatel upřednostní výhodnější komerční kontrakt, nehledě k možným politickým sporům s Ruskem kvůli některým kontroverzním misím.
Jako první krok Evropy k získání vlastní vzdušné strategické kapacity je chápáno rozhodnutí britské vlády z roku 2000. Royal Air Force objednala čtyři letadla C-17A, která byla předána v roce 2001. Letouny jsou placeny formou leasingu po dobu sedmi let a v roce 2008 by k nim měl přibýt pátý kus. Krátce poté se vedení NATO rozhodlo, že Aliance by měla získat vlastní strategické transportní letouny.
Programy SALIS a SAC
Prvním výsledkem těchto úvah a studií je program SALIS (Strategic Airlift Interim Solution), který byl v dnešní podobě navržen v červnu 2003. Následně byl 23. března 2006 podepsán kontrakt mezi NATO na straně jedné a německou firmou Ruslan SALIS GmbH na straně druhé. Tento společný podnik ukrajinské firmy Antonov ASTC a ruského dopravce Volga-Dněpr poskytuje Alianci přednostní právo na používání šestice An-124 Ruslan s rusko-ukrajinskými osádkami a možností nést náklad až 150 tun. Smlouva je nyní uzavřena na tři roky, ale mluví se o jejím prodloužení do roku 2012.
Druhým programem je pak SAC (Strategic Airlift Capability), jehož základní dokument (tzv. Letter of Intent, „dopis vyjadřující záměr“) byl podepsán v září 2006. Třináct členských zemí NATO požádalo USA o prodej tří až čtyř strojů C-17A Globemaster III s nosností 77,5 tuny. První letoun byl předveden na summitu NATO v Rize a má dosáhnout operační způsobilosti na podzim tohoto roku. Kompletní letka má být k dispozici v roce 2009. Provoz C-17 včetně osádek bude fungovat podobně jako alianční letka strojů AWACS.
Do programů SALIS a SAC je zapojena i Česká republika. Přestože smluvní stranou obou je NATO, předpokládá se nasazení strojů C-17 a An-124 rovněž ve prospěch operací EU a OSN. Členy SALIS jsou dokonce i dvě členské země EU mimo NATO, Švédsko a Finsko. Splácení pořizovacích i provozních nákladů za oba projekty je řešeno poměrným systémem na základě velikosti jednotlivých partnerských zemí.
Spoléhání na A400M?
SALIS a SAC ovšem nelze pokládat za definitivní řešení. Ostatně i v samotném názvu SALIS je obsaženo slovo „Interim“, tedy „dočasný“. Samozřejmě by bylo možné prodlužovat dohodu SALIS dále, což by ale bylo finančně i principiálně nevýhodné. Někteří evropští činitelé tvrdí, že je to „dočasné“ řešení do nástupu budoucího transportního letounu Airbus A400M. Takové tvrzení je ale zcela mylné; A400M s nosností 37 tun zřejmě bude velice výkonným taktickým letadlem někde mezi typy C-130J Super Hercules (22 tun) a An-70 (47 tun), ovšem rozhodně jej nelze pokládat za strategický letoun. Těžko tedy může dopravit těžkou výzbroj pro EUBG, když i ty nejlehčí hlavní bojové tanky váží cca 50 tun.
V této souvislosti je třeba dodat, že evropský a americko-ruský pohled na dělení transportních letadel je dost odlišný. Pro Evropu je C-17 strategický typ, zatímco USA i Rusko pokládají za skutečné strategické letouny jen obry jako C-5 a An-124 s nosností přesahující 100 tun. Stroje s nosností 70 až 80 tun (jako C-17 nebo An-22 Antěj) jsou z hlediska supervelmocí řazeny do kategorie „středních“ dopravních letadel.
Je tedy zřejmé, že pořízení C-17 a A400M poněkud sníží evropskou závislost na zahraničních transportních letounech, ale rozhodně ji nemůže zcela eliminovat. Zvláště těžké náklady bude nadále nutné dopravovat v zapůjčených letadlech C-5 nebo An-124. Evropská unie by zřejmě udělala nejlépe, kdyby od USA či Ukrajiny a Ruska prostě koupila celou letku strategických transportních letadel. Bez této kategorie techniky totiž může starý kontinent jen těžko pomýšlet na post nové globální supervelmoci.
Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce Armádního technického magazínu.
