Transformace ruské armády mezi Gruzií a Krymem

Vydáno 04.08.2014
Lukáš Visingr, bezpečnostní expert a spolupracovník časopisů ATM a Střelecká revue
V těchto dnech si připomínáme šest let od takzvané olympijské války - krátkého, avšak intenzivního konfliktu mezi Ruskem a Gruzií o spornou oblast Jižní Osetie. Bez ohledu na příčiny a motivy je nesporným faktem, že válka skončila ruským vítězstvím, ale zcela určitě to nebylo vítězství bezchybné. Říká se, že z porážky lze vyvodit větší poučení než z výhry, avšak ruské angažmá v ukrajinské krizi, potažmo na Krymu dokládá, že se Rusko dokázalo značně poučit i ze svých chyb ve vyhrané "olympijské válce".  

Ruský „voják nové generace“ před základnou ukrajinských sil na Krymu. Nebo příslušník domobrany? | foto: Wikimedia

A nejedná se jen o ozbrojené síly, ale též o zpravodajské služby, politické špičky a v neposlední řadě též propracovanou mediální propagandu. Důsledkem je například kvalitativně nový přístup Ruska k vedení války, jenž spojuje symetrické a asymetrické metody, pro které se dnes zavádí nové označení jako hybridní hrozba či hybridní válka.

Improvizovaná válka s Gruzií

Už rusko-gruzínský konflikt znamenal do jisté míry "studenou sprchu" pro ty, kdo se domnívali, že klasické "clausewitzovské" války armád dvou států o sporné území jsou již věcí minulosti, popř. zaostalých zemí třetího světa. A přestože ruské politické a vojenské vedení s konfliktem v regionu zřejmě počítalo (a podle některých náznaků se mohlo snažit o jeho vyprovokování), bylo dělostřeleckým útokem gruzínské armády na město Cchinvali překvapeno.

Prvotní ruská reakce působila dosti zmateným a improvizovaným dojmem. Je nutno poznamenat, že ačkoliv se Rusko těšilo obrovské "papírové" vojenské převaze nad Gruzií, nebylo jeho vítězství v této válce nic nepochybného či předem daného. Gruzínská armáda (mj. díky americkému výcviku) prokázala v řadě hledisek kvalitativní převahu nad Ruskem, poškodila ji ovšem skutečnost, že se velká část jejích elitních vojsk právě nacházela na misi v Afghánistánu, a navíc se dopustila jedné opravdu fatální chyby. Patrně totiž počítala s jakousi "bleskovou válkou", respektive rychlým obnovením kontroly nad oblastí Jižní Osetie, jež postaví Moskvu před hotovou věc a nedovolí jí reagovat, avšak nezablokovala Rokský tunel, který umožňoval Rusku přesunovat do Gruzie silné vojenské jednotky. V případě zablokování této trasy by se celá situace pro Rusko značně zkomplikovala.

Vojenské a politické vedení Ruska ovšem v každém případě vyvodilo z války velice důležité poučení. Jestli existuje vážné riziko střetu o sporné území, kde má Moskva své zájmy, nesmí být nepříteli umožněno získat iniciativu, naopak to musí být Rusko, kdo si udrží kontrolu nad dynamikou konfliktu. Situace, jež vznikla na Ukrajině počátkem roku 2014, byla pro ruské vedení signálem, že hrozí ztráta strategicky nesmírně důležitého Krymu. Bez ohledu na to, jestli byl tento signál vyhodnocen správně (o čemž lze důvodně pochybovat), jisté je, že se Rusko rozhodlo spustit (zjevně předem perfektně připravený) scénář se záměrem získat nad poloostrovem stoprocentní kontrolu. A to nikoli pomocí tanků a letadel, avšak zcela novým způsobem, jenž právě hodně napovídá o transformaci ruské armády.

Ruské "válčení nové generace"

Ačkoli také krymská operace představuje (technicky vzato) boj o sporné území, její provedení mělo zcela odlišný charakter. Ruský postup byl mnohonásobně efektivnější a profesionálnější, byť mu hodně napomohl také špatný stav ukrajinské armády (navíc oslabené právě probíhající reformou, v důsledku níž byla mj. zrušena základní služba), nezkušenost nového vedení země a výrazně proruské nálady většiny obyvatel Krymu.

Kde končí nepokoje a začíná válka?

Ruský přístup sází na neochotu protivníka "začít střílet první", jelikož skrytě působící ruské jednotky mají nejspíše příkaz vyhýbat se (pokud to je možné) smrtícímu násilí. Navíc je potřeba, aby se u nepřítele nacházela dostatečně silná a motivovaná skupina nespokojených obyvatel, která by se zapojila do ruského úsilí, a to i se zbraní v ruce. Je zřejmé, že Rusko tuto strategii vytvořilo zejména pro operace ve svém "blízkém zahraničí".

Anexi poloostrova lze chápat jako určitou "generální zkoušku" nové ruské vojenské strategie, někdy nazývané i "válčení nové generace" (New Generation Warfare, vojna novogo pokolenija); tato "zkouška" sice proběhla v reálných podmínkách, ale takřka bez odporu protivníka (nabízí se přirovnání k anšlusu Rakouska, který byl do jisté míry "generálkou" pro Blitzkrieg). Tato strategie se vyznačuje řadou specifických zvláštností, mj. tím, že nedojde k žádnému vyhlášení války či otevřenému začátku vojenských operací, takže přechod mezi mírem a konfliktem je postupný a nejasný (byť může být rychlý). Důraz je kladen nikoliv na ničení, ale spíše na rozklad protivníka. V tomto duchu působí první fáze strategie, kdy je protivník terčem rostoucího politického, diplomatického, ekonomického, psychologického a mediálního tlaku. Je zmatený, oslabený a destabilizovaný. Vedoucí činitelé jsou vydíráni či podpláceni, což dále omezuje jejich akceschopnost, zatímco u obyvatelstva se podněcuje nespokojenost a odpor.

Na území protivníka se objevují i první ruské vojenské síly, jež ale překračují hranice utajeně a působí bez oficiálního označení, a tak je lze prohlašovat za místní milice či domobranu (třebaže disponují špičkovou ruskou výzbrojí a výstrojí). Obsazují politická, ekonomická i vojenská centra, čímž se území postupně, avšak nezadržitelně dostává pod ruskou kontrolu. "Těžké" ruské vojenské síly čekají u hranic, působí na nepřítele zejména jako odstrašující prvek (nanejvýš mohou realizovat omezené dělostřelecké či letecké údery na důležité cíle) a hranice překračují až ve finální fázi, kdy už nenarážejí na významnější odpor a mohou dokončit v podstatě "mírovou" okupaci území.

Možnosti a omezení koncepce

Nelze říci, že by ruští generálové vymysleli cosi absolutně nového, co zde nikdy dříve v žádné formě neexistovalo. "Válčení nové generace" vykazuje příbuznost s řadou dalších koncepcí či strategií, ať už se jedná o stále citované "Umění války" od čínského myslitele Sun-c’, koncept "válčení čtvrté generace", současný čínský systém "Unrestricted Warfare" či koneckonců také novou strategii Pentagonu, formulovanou v roce 2012.

Přečtěte si další texty Lukáše Visingra pro natoaktual.cz:

Zásluha Rusů spočívá hlavně v tom, že různé prvky zmíněných přístupů propojili do komplexního celku a použili v praxi. Objevují se prognózy, že právě takhle možná budou vypadat války 21. století, tj. že se vrátí konflikty států o sporná území, budou však vedeny tímto skrytým, v podstatě asymetrickým a nekonvenčním způsobem. Tyto předpovědi však mohou být spíše projevem nadšení a ohromení tím, jak tento koncept fungoval na Krymu. Je ovšem třeba mít na paměti specifičnost tohoto prostředí a také fakt, že "válčení nové generace" je v řadě ohledů velice náročné a nemá neomezený potenciál.

Především vyžaduje perfektně pracující systémy velení a řízení a dokonalé informační spojení všech zúčastněných sil a prostředků. To na Krymu fungovalo, jenže v případě, že by protivník projevil vyšší ochotu vzdorovat, by to nemuselo jít zdaleka tak hladce; tady se vlastně nachází hlavní limit celého přístupu, který efektivně funguje (trochu podobně jako "Blitzkrieg") pouze proti slabému, nepřipravenému a vnitřně rozdělenému nepříteli.

V podstatě se dá říci, že ruský přístup sází na neochotu protivníka "začít střílet první", jelikož skrytě působící ruské jednotky mají nejspíše příkaz vyhýbat se (pokud to je možné) smrtícímu násilí. Navíc je potřeba, aby se u nepřítele nacházela dostatečně silná a motivovaná skupina nespokojených obyvatel, která by se zapojila do ruského úsilí, a to i se zbraní v ruce. Je zřejmé, že Rusko tuto strategii vytvořilo zejména pro operace ve svém "blízkém zahraničí".

Elektronický a informační boj

Významnou složku "války nové generace" reprezentuje i důraz na elektronickou a informační sféru, což koneckonců úzce souvisí s výše zmíněnou náročností na perfektně fungující spojení a velení. Jestliže roku 2008 způsobily Rusku jisté potíže některé systémy elektronického boje, které použili Gruzínci, pak v průběhu "operace Krym" projevilo Rusko nad Ukrajinou drtivou převahu. Nasadilo mj. mobilní (na terénních automobilech GAZ Tigr-M instalované) systémy elektronické rozvědky, imitace a rušení Leer-2, které zajistily mimo jiné silné poškození komunikace mezi ukrajinskými silami na Krymu a Kyjevem.

Vzhledem k charakteru celé ruské strategie je velmi důležitý i faktor, který Rusko v minulosti značně zanedbávalo, a sice mediální pokrytí a ovládnutí informačního prostoru. Je poněkud paradoxní, že akcent tohoto faktoru se nejčastěji připisuje západním armádám, ale jeho úplné pochopení nyní prakticky předvedlo Rusko, které se i v tomto hodně poučilo z "olympijské války", v níž na informačním poli jasně dominovala Gruzie.

Intenzita "informační války" během operací na Krymu vedla dokonce až k tomu, že je nová ruská strategie popisována jako "Twitter War", což odráží důležitost mediálního pokrytí, a to nejen pomocí tradičních médií, ale i sociálních sítí, na nichž se mohou spontánně zapojit i příznivci mimo oficiální sféru. Rusko dokázalo vypustit do éteru ohromné množství informací a dezinformací a vytvořit jakési "zahlcení" a "šum", ve kterém bylo takřka nemožné se přesně zorientovat.

Reakce Kyjeva na ruskou a proruskou propagandistickou ofenzívu byly zpravidla opožděné, slabé a celkově neúčinné. Ruská média prakticky unisono podporovala úsilí Ruska, a to včetně zpravodajství v mnoha světových jazycích, zatímco Ukrajina často nebyla schopna zveřejnit včas svůj pohled na situaci ani v domácích jazycích. Kyjev předváděl jen bezradnost a chaos, což ruskému úsilí samozřejmě také napomohlo.

Ruští "válečníci budoucnosti"

Nejviditelnější složku v ruské "operaci Krym" představovaly bezesporu ruské jednotky, jež se na poloostrově objevily na přelomu února a března, ale (na rozdíl od sil ruského námořnictva, jež se tam nacházely legálně na základě mezistátní smlouvy) neměly žádné označení, přestože jejich příslušnost k Rusku je již zcela nesporná. Šlo zejména o jednotky spadající do struktury ruských VDV (Vzdušných výsadkových vojsk), v menším měřítku i útvary podřízené ruským zpravodajským službám, a sice kontrarozvědce FSB a vojenské rozvědce GRU. Jelikož pro ně byly typické moderní zelené maskovací uniformy, dostalo se jim následně i přezdívky "zelení mužíčci" ("Little Green Men").

Ruské tvrzení, že jde jenom o spontánně vzniklou "krymskou domobranu", bylo od samého počátku silně pochybné už z toho důvodu, že neoznačení vojáci postupovali vysoce profesionálně a disciplinovaně a mohli se chlubit výzbrojí a výstrojí, která nepředstavuje standard dokonce ani u řadových jednotek ruských ozbrojených sil. V současné době je již prakticky nepochybné, že Rusko využilo Krym i jako "zkušební polygon", aby tam v bojových podmínkách otestovalo komponenty své soupravy vybavení "vojáka budoucnosti" nazvané Ratnik ("Válečník"). Stejně jako u obdobných západních programů jde o sadu zbraní, ochranných pomůcek a elektronických přístrojů, jež mají významně zvýšit efektivitu nasazení pěchoty na moderním bojišti.

Příprava na asymetrické hrozby

Rusko tak evidentně počítá s operacemi, v nichž budou ruští vojáci čelit protivníkovi, který bude používat podobné (asymetrické, guerillové, teroristické) metody jako ozbrojenci v Afghánistánu a Iráku.

"Zelení mužíčci" měli mj. nové neprůstřelné kombinézy, přílby, vesty a chrániče rukou či nohou, ke slovu se dostaly kompaktní šifrované vysílačky a na jejich puškách byly umístěny špičkové optické zaměřovače. (Výhledově se ovšem v projektu Ratnik počítá s digitálním zaměřovačem, jehož obraz bude přenášen na displej před okem střelce, aby bylo možno pálit i zpoza rohu či překážky, což bude logicky přinášet veliké výhody mj. v boji ve městě.) Zkoušky kompletu Ratnik byly už úspěšně zakončeny a se zařazením do standardní výbavy ruských ozbrojených sil se počítá ještě letos.

Obrněnce, letadla a plavidla

Proměny ruské armády lze ilustrovat i na dalších položkách výbavy, jež sice nebyly na Krymu nasazeny, je jim však přikládán (a to i v rámci "válčení nové generace") veliký význam. Jedná se např. o obrněné automobily kategorie MRAP (Mine-Resistant, Ambush-Protected), které se objevily na scéně po velkých ztrátách koaličních vojáků v Afghánistánu a Iráku a u kterých se akcentuje především odolnost vůči minám a improvizovaným výbušným nástrahám. Rusko již také podobná vozidla vyvíjí, a to především v programu Tajfun, v jehož rámci mají firmy Ural a KAMAZ vytvořit těžké víceúčelové obrněnce se čtyřmi, šesti či osmi koly. Rusko tak evidentně počítá s operacemi, v nichž budou ruští vojáci čelit protivníkovi, který bude používat podobné (asymetrické, guerillové, teroristické) metody jako ozbrojenci v Afghánistánu a Iráku.

Přečtěte si další články související s tématem:

Dalším významným sektorem jsou bezpilotní letadla, jejichž nasazení ve službách Gruzie v roce 2008 na Rusy velmi zapůsobilo. Zejména v kategorii taktických bezpilotních letadel pro pozorování bojiště Rusko hodně zaostalo, ale vzhledem k charakteru "válčení nové generace" je nezbytné takovými prostředky na vysoké úrovni disponovat, aby měly ruské jednotky působící na cizím území neustále k dispozici aktuální informace. Vedle pořízení a licenční produkce izraelských bezpilotních letounů už tak ruské značky pracují na širokém spektru domácích prostředků této kategorie, mezi kterými by se měly objevit též ekvivalenty amerických typů Predator a Global Hawk (letouny Inochoděc a Altius-M) a bezpilotní bojové letouny (na těch pracují firmy MiG a Suchoj).

V námořnictvu pak budou jistě nejvýznamnější akvizicí dvě obojživelné výsadkové lodě francouzské třídy Mistral, které by měly Rusku poskytnout kapacity pro rozsáhlé operace s vysazením jednotek po moři i pomocí vrtulníků. Schopnosti Ruska v tomto oboru jsou zatím omezené, což se ostatně projevilo rovněž v roce 2008, jelikož pro eventuální námořní výsadek na gruzínské pobřeží Rusové zkrátka neměli plavidla.

Střet dvou zbrojních koncepcí

Nové kategorie vojenské techniky ale v současné situaci představují pro Rusko i jedno značně důležité dilema. Jelikož jde především o techniku, s jejímž vývojem a výrobou nemají Rusové mnoho zkušeností, ukazuje se jako potřebná kooperace se zahraničím. V minulých letech bylo možno pozorovat veliký nárůst ruských akvizicí "hotových" zbraní i technologií od západních států. Kromě již zmíněných bezpilotních letounů izraelské firmy IAI a francouzských plavidel Mistral stojí za zmínku italská terénní vozidla IVECO LMV (v Rusku vyráběná jako KAMAZ Rys) nebo západní součásti v automobilech řady KAMAZ Tajfun. V Rusku proběhly zkoušky italských osmikolových obrněnců a rozběhl se společný francouzsko-ruský program kolového bojového vozidla ATOM.

Minulý ministr obrany Serďukov byl velkým zastáncem spolupráce ruských zbrojních firem se Západem, avšak nynější ministr Sergej Šojgu se vůči ní staví spíše odmítavě a preferuje techniku čistě domácího původu, přestože to v řadě případů může přinést různé problémy. Vzhledem k současným vyhroceným vztahům Ruska a Západu, jež způsobily zpomalení či pozastavení mezinárodní spolupráce, lze očekávat, že názor současného ministra převažuje, i když přinejmenším v případě Mistralů je pravděpodobné, že obchod proběhne dle smlouvy, jelikož tento obrovský kontrakt je pro Francii mimořádně důležitý i z ekonomických důvodů.

Kromě toho však Rusko musí čelit ještě jednomu poměrně vážnému problému, neboť Ukrajina zastavila veškerý export vojenské techniky do Ruska. To sice nepochybně znamená i velké potíže pro samotnou Ukrajinu, může to však zbrzdit ruský program zbrojení a poškodit i zbrojní export, protože ukrajinské zbrojovky byly důležitými subdodavateli ruského zbrojního průmyslu, mj. v oborech řízených raket nebo leteckých motorů. Otázkou je, jak rychle dovede Rusko tento nečekaný "výpadek" efektivně nahradit.

Ekonomická a politická sféra

Nabízejí se i další otázky: Dokáže Rusko svůj ambiciózní program zbrojení financovat? A jak na něj hledí vojensko-průmyslový komplex? Podle Státního zbrojního programu, schváleného roku 2008, by do roku 2020 mělo být okolo 70 % techniky ve výbavě ruských ozbrojených sil (a také dalších "silových" resortů) nahrazeno novými výrobky, na což by se mělo vyčlenit cca 23 bilionů rublů, v přepočtu asi 700 miliard dolarů. Vypadá to jako ohromující číslo, podobně tak impozantní jsou některé plánované počty techniky, avšak zkušenosti z minulých let varují, že realita za těmito plány vždy značně zaostává, neboť reálně bývá do služby zavedeno daleko méně techniky, než se oficiálně plánuje či avizuje.

Příčin je několik, mimo jiné stále plně nefungující alokace prostředků (finance sice v rozpočtu jsou, jenže nejsou přiděleny reálným kontraktům), dosud silná korupce a omezené výrobní kapacity ruských zbrojovek, jež prostě nemohou plnit zadání armády a současně exportní objednávky (z nichž pochopitelně tečou peníze do státního rozpočtu, což tvoří "začarovaný kruh").

Některé zbrojní projekty navíc nepříjemně zpomaluje nízká kvalita součástek od subdodavatelů. Na ruském rozpočtu se nepochybně podepíšou také ekonomické sankce ze strany západních států. A existují i náznaky, že celá revoluční proměna ruské armády, kterou naplánoval a snaží se realizovat ministr Šojgu, nemá mezi konzervativní generalitou a vedením zbrojních firem bezvýhradnou podporu. Posilování kvalitativně nových schopností k "válčení nové generace" logicky znamená určité omezení některých "tradičních" druhů zbraní (např. tanků), což zákonitě znamená pokles významu jejich velitelů i dodavatelů.

Je dosti příznačné, že nová ruská strategie je komplexním výtvorem, který kromě ozbrojených sil obsahuje i nevojenské nástroje, jenže její dlouhodobá implementace v ruských ozbrojených silách by mohla narazit právě na nevojenské faktory.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue

natoaktual.cz