Optimistická vize momentálně chybí. Ukrajinci řeší, že pokud nepřijde zásadní pomoc zvenčí, budou se muset postarat sami o sebe. Vojenští experti nevidí zatím druhý konec.

A přes nesporné úspěchy na bojišti a významný postup při vytlačování ruských okupantů v posledních týdnech sami odhadují, že čas k případnému vyjednávání za relativně příhodných podmínek se rychle krátí. Ukrajině bohužel docházejí lidé. Nezbývá nic jiného, než živou sílu nahrazovat technikou. To se jim daří zatím mistrně.

Hovoří se o červnu nebo červenci, kdy zřejmě bude muset Kyjev začít uvažovat o ruských ultimativních podmínkách.

A prohlubující se frustrace pramení především z chování americké administrativy Donalda Trumpa. Zatímco v roce 2024 podle průzkumů zhruba 54 procent Ukrajinců vnímalo znovuzvolení Trumpa jako dobrou zprávu, údaje z letošního ledna hovoří naprosto drtivě – 74 procent Ukrajinců Trumpovi nedůvěřuje. Jsou zklamaní. Především z toho, že jejich zemi Američané nyní považují jen za „obchodní příležitost“.

I když USA byly zpočátku v pomoci Ukrajině možná až příliš zbytečně uvážlivě, aby konflikt neeskaloval, nová administrativa ukrajinským obráncům nedodává už prakticky nic. Bohužel. Americká pomoc, která na Ukrajinu ještě dochází, pochází z dobíhajících balíčků předchozí administrativy Joea Bidena.

A zatímco pro Ukrajince, Evropu i Českou republiku je ruská válka tou nejbližší, válkou číslo 1, USA neskrývaně proklamují, že pro ně je to „jen jedna z mnoha“ a pasují se do role pouhých mediátorů mezi Evropou a Ruskem.

Přitom dosavadní americký postup, kdy za Bílý dům „jednají“ s Kremlem realitní makléři a investoři, ukazuje, že ruskou válku na Ukrajině takto řešit nelze. Obchodní přístup na Putina zkrátka nefunguje a fungovat nemůže.

Sami Ukrajinci nepočítají s tím, že by do poloviny letošního roku mohlo dojít k nějakému míru. Snaží se zatím marně přesvědčovat Trumpovy nejbližší o dalších sankcích a například poskytnutí střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Neočekávají ale, že by se Trump jednoho rána probudil, posadil se na posteli a řekl si, „tak teď pořádně podpořím Ukrajinu“.

I kvůli listopadovým americkým volbám v polovině prezidentského období (tzv. midterm elections) se totiž dá spíše očekávat, že v dalších měsících Trump na Rusko nijak zásadně tlačit nebude.

Kreml uvízl ve vlastní pasti

Ověřeným faktem je, že Rusové udělají kompromis jen tehdy, pokud k tomu budou dotlačeni.

I když se Rusové na Ukrajině svým původním plánům ani nepřiblížili a i přes statisíce mrtvých a zraněných i devastaci země, je Moskva ochotná dál útočit. Znovu a znovu.

Pro ruský režim je nyní pokračování války už životně důležité – funguje pro domácí publikum jako univerzální omluva pro všechny těžkosti. „Vždyť je válka“.

Kreml sice dobře ví, že je potřeba válku brzy ukončit, ale je doslova ve vlastní pasti. Ukrajina je pro vládce Kremlu Vladimíra Putina jen taktický cíl. Tím strategickým je velmocenské uznání a respekt jako v dobách Sovětského svazu. Všechno ostatní bude prohra.

A proto 38 procent ruského státního rozpočtu jde na válku a pořádek doma. Ruské výdaje na armádu za čtyři roky války vzrostly o 300 procent. Kreml si je vědom, že už nemá, kde brát. Zvýšení daní ještě zesílí tlak na největší ruské firmy, ale ani tak to nebude stačit. Putin přitom pro své válečné tažení sáhl na dvacet let nedotčené rezervy, ale triliony rublů se už prakticky rozplynuly.

Přibližně 83 procent Rusů na válce nijak neparticipuje a dvě třetiny Rusů chtějí, aby válka už skončila, ale musí prý skončit „nějakým vítězstvím“. Momentální myšlenkové nastavení Kremlu je proto jasné: „Oni válku potřebují“.

To, že se na bojišti Rusku nedaří, ovšem neznamená, že režimu brzy něco zlomí vaz. Elity už sice tu a tam vyjadřují nespokojenost nad stavem země, která se stává stále více závislou na nekontrolovatelných „partnerech“. Ale drtivá většina země? Ne, Rusové nejsou odolnější vůči válkám, ale jsou pro ně představitelnější a běžnější, než pro nás.

Ach ti Češi

Ta válka se nás týká! Přes neustálá varování těch, kteří mají zpravodajské informace přímo z bojiště, máme pořád mylný pocit bezpečí.

Putin a jeho blízcí opakují, že Rusové jsou ve válce se Západem. Chce rozdrobit jednotu a neustále aktivně pracuje na erozi Evropy včetně ČR. Pomalu, ale nepřetržitě.

Nová vláda Andreje Babiše tuto nejdůležitější a nejnebezpečnější výzvu za desítky let zatím pečlivě ignoruje. Ale stejně na ni bude muset dříve nebo později reagovat.

Zajímavé je, že ukrajinská veřejnost zatím ještě nemá ujasněno, jak staronového českého premiéra vnímat. Je docela možné, že ale brzy z Kyjeva zazní: „dobře, jestli nám nechcete pomoci, nebudete mít žádné zakázky na obnově naší země“. Bude to pragmatická logika. Proč by se měla podílet firma ze země, která svou pomoc najednou odstřihla.

Možná proto už nastal čas, aby ozval přímo i český byznys, který na Ukrajině má své zájmy a plány a najednou o svou příležitost přijde. Dobrým příkladem může být, jak se před nedávnem odhodlal svaz průmyslu po letech říci a vyvrátit mýty dezinformátorů, že by bez ukrajinských dělníků nepřežil.

Jedno nepříjemné rozhodnutí v této souvislosti z Kyjeva už možná přišlo. Česká republika není momentálně na seznamu zemí, kam může země převádět sofistikované technologie vyvinuté v průběhu války. Je tam Německo, Dánsko a dokonce i Španělsko. U Česka chybí klíčový předpoklad – dlouhodobá důvěra.

A tu ostatně země ztrácí i u nejbližších spojenců v souvislosti s výdaji na vlastní obranu. Diskuze mezi členy NATO přitom není o tom, jestli Česko bude mít schopnosti, na kterých se spojenci dohodlo a samo slíbilo, ale kdy. A čas je důležitý. S nízkými výdaji na obranu totiž děláme problémy nejen sobě, ale i ostatním.

Spojenci v čele s Američany nám to přitom říkají už doslova polopatě. My jim ale neustále odpovídáme stylem „bla, bla, bla „s tím, že se z toho takto nějak vykecáme.

Sankce fungují, jen…

Sankce vůči Rusku fungují. Moskva se na ně ovšem pečlivě připravovala už od roku 2014, kdy vtrhla na Krym. Problémem Aliance a především Evropy je, že jí všechno příliš dlouho trvá. A mnohdy je až moc opatrná.

Například argument, že přeci nemůžeme postihovat obyčejné Rusy, kteří chtějí jen na dovolenou nebo si nakoupit v evropských městech, je absolutně lichý.

A velmi opatrné jsou také snahy o cílený „Brain drain“ (odliv mozků) z Ruska. Tedy řízenou jednosměrnou migraci vysoce vzdělaných, kvalifikovaných a talentovaných lidí, která by Kremlu zasadila těžkou ránu. Česko k tomu přistupuje zatím velmi opatrně, ale například v Nizozemsku, USA, Srbsku nebo Izraeli jsou už stovky ruských technických mágů. Například z Yandexu.

Na druhou stranu by měl ale sankční seznam fungovat i obráceně. Právě postupné odblokovávání sankcí „za odměnu“ by podle mnohých mělo být součástí balíčku, který by Evropa mohla nabídnout k možnému vyjednávání o ukončení války.

Snahy Ruska o narušení Evropy a NATO jsou strategickým cílem, který nezmizí. Nejhorší zprávou asi je, že je tomu nejblíže v historii a to i díky Bílému domu. USA totiž stále více připomínají Rusko. Svých chováním navenek a co je nebezpečnější, tak i dovnitř. Trumpova rodina vyjednává kontrakty, což přesně dělal Putin a okruh jeho blízkých.

Evropa tedy musí dokázat, že není impotentní. Ruská propaganda utrácí asi 1,5 miliardy dolarů ročně a na druhé straně rádio Svobodná Evropa má rozpočet asi 125 milionů.

Klíčoví poradci proto kromě všech dosavadních opatření a zintenzivnění vojenské pomoci Ukrajině doporučují: pokud chceme oslabit Putina, musíme být rychlejší a akceschopnější. Pracujme se všemi zeměmi okolo Ruska, že je lepší spolupracovat s Evropou a ne s Ruskem. Přesvědčujme Čínu, že může Moskvu vymačkat jako citron a pak ji klidně zahodit.

Rusko je na Číně závislé. Peking má přitom spoustu důvodů, aby Rusko zůstalo stabilní, protože historické zkušenosti s tím, když Rusko upadne v chaos, nejsou přívětivé.