Úvahy, že za ruskými válečnými zločiny na Ukrajině stojí zločinné šílenství jediného muže, pro nás mohou být svým způsobem „uklidňující“. Jsou však falešné a o to nebezpečnější, protože zakrývají temnou a děsivou ruskou realitu. Tou je, že většina ruské společnosti Putinovu genocidu na Ukrajině schvaluje.
Už od chvíle, kdy se krátce po začátku ruské invaze objevily první davy Rusů protestujících proti válce v Petrohradě a dalších městech, jsem možná až příliš doufal, že by ve vzduchu mohlo být „něco velikého“, co by Rusko zachránilo od totálního zatracení pro další století.
A vzpomněl jsem si na kdysi ilegálně pořízenou videokazetu. Poklad, který jsme pořád znovu a znovu dokola sjížděli jako náctiletí fanoušci a hrdí členové středoškolské metalové kapely snící o velkých turné.
Na záznam legendárního koncertu „Monsters of Rock“ z 28. září 1991 na moskevském letišti Tušino, kam tehdy přišlo 1,6 milionu převážně mladých Rusů.
Nemusíte být vůbec fanouškem kapel Metallica, Black Crowes, Pantera a AC/DC, které tam tehdy už jako nehasnoucí světové hvězdy vystoupily. U digitalizovaných záznamů „monstrkoncertu“ na YouTube si klidně vypněte zvuk.
Atmosféra příchodu „něčeho velikého“ a dějinami až neuvěřitelně načasovaného vás i tak naprosto pohltí a vyrazí dech už od prvních záběrů.
Zvlášť, když si uvědomíte, že třeba Metallica své hity „Master of Puppets“ (Pán loutek) nebo „For Whom the Bell Tolls“ (Komu zvoní hrana) servíruje půl druhému milionu Rusů doslova jen pár dní po krvavém neúspěšném vojenském státním převratu konzervativního křídla sovětských komunistů proti reformistům, který byl předzvěstí blížícího se pádu celého Sovětského svazu na sklonku téhož roku.
A ten pocit ve vás sílí a sílí. Od záběrů brutálních ale marných zásahů konsternovaných sovětských pořádkových oddílů dohlížejících na koncert, přes tančící opilé vojáky až po neuvěřitelné nadšení a dychtivost v očích fanoušků, kteří s očekáváním velkých změn najednou na na živo vidí své nedostižné modly z „toho prohnilého Západu“, o nichž si do té doby mohli nechat jen zdát.
A když na závěr megašou australští AC/DC za monstrózních výstřelů z kanónů nad jevištěm vyřvávají pecku „We Salute You“ s odkazem na obrovský odpor obyčejných Rusů proti nedávnému ozbrojenému puči, který měl vše zvrátit do totalitních kolejí, je obraz tušení příchodu „něčeho velkého“ zcela dokonán.
Jen pro připomenutí. Desítky tisíc obyčejných lidí v srpnu 1991 vlastními těly hájily před pučisty vedenými šéfem KGB Vladimirem Krjučkovem moskevský „Bílý dům“ - sídlo tehdejšího Nejvyššího sovětu, ale také symbol demokratických změn. Chránili tehdejšího čerstvě zvoleného prezidenta ruské svazové republiky Borise Jelcina, který převrat označil za nezákonný a neústavní a v památném projevu tehdy vylezl na tank a oznámil, že veškerou moc v Rusku přebírá on.
K desetitisícům lidí v Moskvě se připojovaly další desetitisíce po celé zemi a armáda, původně nasazená na rozkaz pučistů, se postupně přidala na jejich stranu. Pokus o převrat ztroskotal a 22. srpna pučisté svůj plán vzdali. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským svazem.
V listopadu 1991 zakázal Jelcin Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice. Na začátku prosince roku 1991 si Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR a 24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Sovětský svaz přestal existovat.
Miliony Rusů zůstávají lhostejné
Napadá mě přitom otázka, kde jsou všichni tihle Rusové?
Kam se poděli všichni ti, kteří neváhali bránit naději na demokratické změny před tanky. A také ti, kteří divoce křepčili za zvuku tvrdých kytarových rifů na moskevském letišti.
Dnes jim bude kolem padesáti let. Bylo jich 1,6 milionu a všichni přeci nemohli lusknutím prstu zapomenout na výjimečnost tehdejšího okamžiku, i kdyby své tehdejší hudební modly už dávno neposlouchali.
Ani třicet let ruské propagandy v nich přeci nemohlo všechno umlčet.
Říká se, že jsou nyní Rusové rozděleni na tři skupiny. Ta první, asi 15 procent populace, je proti válce. Nepodporuje to, co se děje a co dělá Putin. Organizuje protesty.
Druhou skupinou jsou prováleční radikálové. Většina z nich jsou představitelé vlády, pravoslavné církve, armády a samozřejmě zpravodajských služeb. Těch je také asi 15 procent – vědí a rozumějí tomu, že na Ukrajině je válka, a berou to tak, že Rusko má zruinovat Ukrajinu kvůli svým geopolitickým a ekonomickým zájmům.
Třetí a největší skupinu tvoří lidé, kteří sledují státní televizi a ví jen to, co jim nakreslí.
Nedávná data z ruských průzkumů veřejného mínění ukazují, jakou podporu Putinova válka v Rusku má. V prvních dnech po invazi 24. února vyrostla Putinova osobní popularita u Rusů na mnohaletá maxima. Podle státní agentury VTsIOM jeho rating v týdnu končícím 27. únorem vyskočil o šest procent na 70 %. Agentura FOM pak zaznamenala ve stejném období sedmiprocentní nárůst na 71 %.
Ačkoliv tato čísla státních úřadů nelze označovat za důvěryhodná, nedávný průzkum provedený skupinou nezávislých výzkumných organizací dospěl k nápadně podobným závěrům. Výzkum organizace provedly v období mezi 28. únorem a 3. březnem, tedy v době, kdy již byla zřejmá realita propuknutí války. Výsledky ukázaly, že 58 procent Rusů schvaluje invazi na Ukrajinu, zatímco jen 23 procent je proti.
Například šéfové 250 ruských univerzit zveřejnili 4. března oficiální projev Svazu ruských rektorů, v němž ospravedlňovali válku a vyzývali Rusy, aby se semknuli kolem Putina.
Odvahy je v širé Rusi zatím málo
Nikdo nezpochybňuje odvahu ruských protiválečných demonstrantů, o významném opozičním hnutí však v ruských poměrech nelze hovořit, dokud se v ulicích neobjeví statisícové davy. A i přes řadu záběrů zatýkání na náměstích nic nenasvědčuje tomu, že by se tak brzy stalo.
Podle analytika Petera Dickinsona z prestižní americké Atlantické rady se zdá, že většinu Rusů ve skutečnosti více znepokojuje sankční odchod zahraničních značek se spotřebním zbožím ze země, než válečné zločiny páchané ruskou armádou v sousedství. „Mnoho Rusů si prostě odmítá připustit zvěrstva, která doprovází Putinovu invazi,“ podotkl Dickinson.
Ostatně už začátku ruské invaze se objevují v mezinárodních médiích četné zprávy, líčící, jak Ukrajinci nedovedou přesvědčit své ruské příbuzné, že ruská armáda bombarduje ukrajinská města. Nevěří jim.
Podle Dickinsona by bylo lákavé „infantilizovat“ ruskou veřejnost a omlouvat ji tvrzením, že je prostě kvůli státní cenzuře ochuzena o přesné a pravdivé informace. Ano, média v zemi jsou přísně kontrolována kremelskými cenzory, ale obyčejní Rusové jsou experty v umění, jak proplouvat propagandou a opatřit si alternativní zdroje informací. Pokud ovšem chtějí.
Těmhle nikdo salutovat nebude
Mrazivou pravdou tak podle Dickinsona bohužel je, že desítky milionů Rusů pohodlně a ochotně přijímají orwellovské lži propagované kremelskou televizí a sdílejí pocity vyjádřené proválečnými roztleskávači s písmenem „Z“ na hrudi.
A jen tak mimochodem. Při ozbrojeném puči v roce 1991 byl na sídlo sovětského parlamentu naplánován bleskový útok, který měla provést speciální jednotka KGB s označením Alfa. Plán překvapivého obsazení budovy však naprosto selhal, protože příslušníci jednotky tehdy jednoduše odmítli splnit rozkaz.
Také tanková jednotka obkličující moskevský Bílý dům přeběhla na stranu legální vlády a tanky pak namířily hlavně směrem od budovy. V okolních ulicích došlo k několika střetům s demonstranty, při kterých byli tři lidé rozdrceni tanky.
Kde jsou sakra všichni tihle Rusové? Těm současným už nikdo „We Salute You“ zpívat nebude.
Watching this video of saluting youths in a shopping mall in Kazan wearing the Z Russian army logo side and then looking at the photographs coming out of Mariupol and it’s hard not to feel sick. https://t.co/7N6QGdiJlc
