ANALÝZA: Invaze na Ukrajinu je pro Rusko strategická katastrofa

Vydáno 26.02.2023
Kde jenom udělal náčelník chybu, ptají se nyní v Moskvě a jejich řady se rozšiřují. Válka urychluje erozi ruského vlivu v postsovětském prostoru, ukazuje absenci spojenců Ruska ve světě a v neposlední řadě rozbíjí mýtus o ruské armádě jako „druhé armádě světa“, konstatuje v analýze politolog Zdeněk Kříž z Masarykovy univerzity v Brně.  

Ruská invaze na Ukrajinu | foto: @GeneralStaffUA

(V textu jsou použity pasáže z knihy Kříž, Z.: Cesta z Ruska. Ruská agrese proti Ukrajině a její důsledky. Brno: MUNIPRESS 2023, která vyjde počátkem března tohoto roku.)

Snažili se o to nejlepší, dopadlo to jako obvykle

Ruská speciální vojenská operace na Ukrajině slaví roční výročí. Vladimír Putin ji v kruhu svých nejbližších naplánoval jako krátkou vítěznou válku, která zastaví ruský velmocenský úpadek, navrátí Ukrajinu zpět do „ruského světa“ a připraví podmínky pro další ruskou expanzi.

Konečným cílem ruské zahraniční politiky, kterým se Rusko nejméně jednu dekádu netají, totiž je podkopat americkou hegemonii ve světě a rozložit americký alianční systém v Evropě.

Dosavadní průběh války je ale pro Rusko strategickou katastrofou.

Válka urychluje erozi ruského vlivu v postsovětském prostoru, dokončuje prozápadní směřování Ukrajiny, vedla k bezprecedentní západní politické, ekonomické a vojenské podpoře Ukrajiny pod vedením USA, přispěla k posílení soudržnosti NATO a spustila jeho další rozšiřování, ukázala absenci vlivných spojenců Ruska ve světě, a v neposlední řadě rozbila mýtus o ruské armádě jako „druhé armádě světa“.

„Už i v Rusku se ozývají kritické hlasy nacionalistů a imperialistů, kteří jsou zhrozeni porážkami, které Rusko utrpělo a obviňují ruské politické a vojenské elity z do nebe volající neschopnosti.“

Už i v Rusku se ozývají kritické hlasy nacionalistů a imperialistů, kteří jsou zhrozeni porážkami, které Rusko utrpělo a obviňují ruské politické a vojenské elity z do nebe volající neschopnosti. Girkin a Dugin Putina a jeho věrné rozhodně nešetří.

Kde jenom udělal náčelník chybu, ptají se nyní v Moskvě a jejich řady se rozšiřují.

Urychlení eroze ruského vlivu

Ruskou invazi ze států OSKB (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti), která je Ruskem vedenou aliancí Arménie, Běloruska, Kazachstánu Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, podpořilo pouze Bělorusko. 

Lukašenkovi se těžko říká ne ruské invazi, neboť si na Moskvě vypěstoval politickou, hospodářskou a v neposlední řadě vojenskou závislost. Bělorusko hlasovalo proti rezolucím Valného shromáždění OSN odsuzujícím ruskou agresi, poskytlo svému spojenci základny, ze kterých je veden útok proti Ukrajině, zásobuje Rusko municí, dodává mu další vojenský materiál, opravuje poškozenou techniku a v neposlední řadě váže svými aktivitami při hranicích s Ukrajinou část ukrajinských ozbrojených sil.

Ani Bělorusko se ale prozatím do války aktivně vojensky nezapojilo. Podle mého soudu Moskva musí být z tohoto vývoje trochu zklamaná. Běloruský postoj ale není pro Moskvu tím nejhorším překvapením.

Arménie, kterou pojí s Ruskem spojenecká smlouva z roku 1997 s klauzulí o vzájemné vojenské pomoci a je jediným autentickým spojencem Ruska ve světě, plně Moskvu také nepodpořila.

Jerevan lavíruje, avšak snaží se vyvarovat všemu, co by proti němu popudilo Západ. Neúspěšná válka významně ohrožuje ruské zájmy na Kavkaze. Kromě výše zmíněné spojenecké smlouvy s Arménií uzavřelo Rusko 22. února 2022 podobnou smlouvu také s Ázerbájdžánem.

Nicméně neobsahuje klauzuli o vzájemné vojenské pomoci. Ruský vliv byl při vyjednání příměří ve válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem na podzim 2020 klíčový. Moskva se stala garantem válkou vzniklého statutu quo a získala právo rozmístit na pět let (do roku 2025) na území Náhorního Karabachu vojenské jednotky o síle 1 960 vojáků, 90 obrněných transportérů a 380 motorových vozidel. Moskvě se splnil dlouhodobý sen.

ANALÝZA: Pád Chersonu ukazuje, že Rusko není nedotknutelné

Avšak od konce března 2022 jsou ruské síly přesunovány na Ukrajinu. Jistě jenom náhodou těžké boje mezi arménskými a ázerbájdžánskými silami vypukly 13. září 2022, kdy ruská armáda čelila krizi v Charkovské oblasti.

Arménii se ale v reakci na žádost o ruský zásah dostalo pouze politických konzultací. OSKB vyslala malou monitorovací a analytickou misi. Rozčarování ze slabé ruské reakce Jerevan ani neskrýval.

Také Kazachstán ukázal zřetelný distanc od Ruska v této kauze, přestože v minulosti se nevymezoval proti ilegální anexi Krymu v roce 2014. Navíc těsně před ruskou invazí na Ukrajinu v Kazachstánu zasahovaly ruské síly na platformě OSKB proti protivládním protestům s cílem udržet Tokajeva u moci.

Válka ale směřování Astany pryč od Moskvy nezahájila. Pouze urychlila. Kazachstán se již roku 2018 rozhodl přejít do roku 2025 od azbuky na latinku.

Důsledky pro ruský a turecký kulturní vliv ve Střední Asii jsou zřejmé. Ten ruský rozhodně neporoste. Kazachstán odsoudil invazi a odmítl ní participovat.

Neuznal pseudostáty vytvořené Ruskem na východě Ukrajiny. Připojil se k hospodářským sankcím proti Rusku. Prezident Tokajev 17. června 2022 na návštěvě v Petrohradu otevřeně rozporoval ruskou politiku vůči Ukrajině.

„Kazachstán poskytl útočiště statisícům ruských uprchlíků, kterým se nechce na pozadí ruských vojenských neúspěchů chopit se vojenského vercajku a padnout za vůdce a vlast.“

Kazachstán poskytl útočiště statisícům ruských uprchlíků, kterým se nechce na pozadí ruských vojenských neúspěchů chopit se vojenského vercajku a padnout za vůdce a vlast.

Některé občanské iniciativy a část obchodních kruhů dokonce otevřeně zpochybňují otázku kazašského členství v institucích „ruského světa“.

Celkově vzato, ruská invaze na Ukrajinu je dalším impulzem k oslabování ruského vlivu v Kazachstánu. Kazašská zahraniční politika v kontextu rusko-ukrajinské války hledá novou rovnováhu mezi Ruskem, Čínou, Tureckem, USA a Evropskou unií.

Západní směřování Ukrajiny

Rusko dlouhodobě útočí na samu ideu ukrajinské státnosti pod záminkou útlaku rusky mluvících Ukrajinců ze strany ukrajinského etnického nacionalismu. 

Typickým příkladem ruské kulturně-imperiální agrese je nechvalně známý Putinův text „Об историческом единстве русских и украинцев“ (O historické jednotě Rusů a Ukrajinců) z léta 2021, ve kterém Putin popřel existenci svébytného ukrajinského národa.

Ruský ultranacionalistický ideolog Timofej Sergejcev tvrdí, že Západ Rusko k politice likvidace Ukrajinců jako národa a Ukrajiny jako státu donutil. Jak také jinak. 

Uvádí, že: „samotný kolektivní Západ je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, zatímco západní banderovské kádry a jejich historická paměť jsou pouze jedním z nástrojů pro nacifikaci Ukrajiny. Ukronacismus nepředstavuje pro svět a Rusko menší, ale větší hrozbu než německý nacismus Hitlerova původu… Denacifikace bude nevyhnutelně také deukrainizací – odmítnutím rozsáhlého umělého nafukování etnické složky sebeidentifikace obyvatelstva území historického Maloruska a Novoruska, které zahájily sovětské úřady“.

„Ruská strategie vůči Ukrajině obsahuje položky fyzické likvidace nositelů ukrajinského národa a ukrajinské státnosti. Podobnost ruských plánů s nacistickým Generálním plánem Východ je zarážející.“

Vlastně přiznává, že ruská strategie vůči Ukrajině obsahuje položky fyzické likvidace nositelů ukrajinského národa a ukrajinské státnosti. Podobnost ruských plánů s nacistickým Generálním plánem Východ je zarážející.

Avšak snaha navrátit Ukrajinu a Ukrajince zpět do impéria selhala. Ani na územích s vyšší koncentrací rusky mluvícího obyvatelstva nebyli ruští vojáci vítáni jako osvoboditelé.

Ruská agrese zlikvidovala zbytky pozitivního vnímání Ruska, které ještě v ukrajinské společnosti přetrvávaly po ilegální anexi Krymu, přispěla ke zvýšení popularity západních institucí a zvýšila popularitu myšlenky ukrajinského vstupu do Evropské unie a NATO, která se dneska pohybuje mezi 70-80 %. 

Válka posílila na Ukrajině debatu o odstranění památníků a soch, které připomínají ruský imperialismus a urychlila derusifikaci ukrajinské kultury, o které nikdo dnes neví, kde se zastaví.

Americký leadership a západní podpora

Důležitou součástí ruských plánů na zničení Ukrajiny byl předpoklad, že země zůstane osamocená a Západ nebude schopen formulovat společnou politiku na její podporu. Přání otcem myšlenky. Realita je velmi odlišná.

Spojené státy se chopily vůdčí role s energií, kterou před válkou málo kdo očekával. Motivace Washingtonu je jasná. Na Ukrajině se vede několik válek.

Ukrajina bojuje za zachování ukrajinského národa, své svobody, nezávislosti a teritoriální integrity. Rusko vede agresivní imperiální válku za obnovu říše, navrácení Ukrajiny zpět do impéria a vytvoření podmínek pro genocidu ukrajinského národa.

Svoji „válku“ ale nepřímo vedou i Spojené státy. Drzá a nevyprovokovaná ruská agrese proti státu, kterému USA a Velká Británie daly jistý druh bezpečnostních záruk Budapešťským memorandem roku 1994 (Ukrajina se výměnou zřekla jaderných zbraní) a před kterou Washington a Londýn Moskvu důrazně veřejně varoval, je hozenou rukavicí americké hegemonii.

Putin vsadil na to, že rychlou porážkou Ukrajiny poníží USA a oslabí americké vedoucí postavení ve světové politice. Avšak ve Spojených státech část administrativy a politických elit na přelomu let 2021/2022 překvapivě pochopila, že po skandálním a zcela zbytečném debaklu v Afghánistánu by další americká politická porážka mohla dát americké vůdcovství všanc.

A proto se Washington pustil do díla s nevídanou energií. V USA byl obnoven zákon o půjčce a pronájmu z doby druhé světové války.

Za USA v této politické kauze stojí i evropské mocnosti. Spojené státy a Velká Británie svoji podporu úzce koordinují. Francie anglosaským státům neoponuje. V mezích svých možností a strategické autonomie se na ní významně podílí.

A také tolikrát kritizované Německo Ukrajinu podporuje, byť jeho vojenské zdroje jsou omezené. Nicméně politika otevřené šekové knížky, se kterou mají v Berlíně dlouhodobé zkušenosti, rozhodně hraje do karet Kyjeva a ne Moskvy. A bude důležitá, až tahle válka skončí, pro poválečnou rekonstrukci Ukrajiny.

„Ruská sázka na rozložení Západu nevyšla. Západ dokázal pod americkým vedením zformulovat společnou politiku. Že nehovoří zcela stejným hlasem, by nemělo být velkým překvapením.“

Ruská sázka na rozložení Západu nevyšla. Západ dokázal pod americkým vedením zformulovat společnou politiku. Že nehovoří zcela stejným hlasem, by nemělo být velkým překvapením. Rozdílné názory mezi západními zeměmi existovaly i u jiných důležitých bezpečnostních témat v minulosti. Není žádný důvod, proč by Ukrajina měla být výjimkou.

Západní podpora Ukrajiny má tři významné praktické dimenze: zpravodajskou, vojenskou a hospodářskou.

O zpravodajské nemáme dostatek věrohodných podrobností. Je ale téměř jisté, že dlouhodobě probíhá intenzivní výměna zpravodajských informací mezi Západem a Ukrajinou.

Za rok války padla všechna údajná tabu v dodávkách těžké vojenské techniky, kromě tabu jaderného a neochoty dodávat Ukrajině zbraňové systémy, které by mohly zasahovat cíle v hloubi ruského teritoria. Spojené státy učinily dosud ve prospěch Ukrajiny závazky ve výši přesahující 55 miliard eur. 

Ani evropské země nejsou pozadu. Ba naopak. Evropská unie a její členské státy do počátku února 2023 poskytly Ukrajině podporu ve výši 67 miliard eur. Z toho je 37,8 miliardy pomoc hospodářská, 17 miliard jde na pomoc uprchlíkům a 12 miliard je podpora vojenská.

Dosavadní západní podpora byla rychlou improvizací. Z otevřených zdrojů se dá dovodit, že kromě shánění studenoválečných zásob hledaly západní zbrojní průmysl i státní aparát cesty, jak navýšit zbrojní produkci.

Plody tohoto úsilí se projeví až v roce 2023. Pokud bude Ukrajina chtít nadále bojovat, a zatím nic nenasvědčuje, že by tomu mělo být jinak, bude letošní západní podpora vyšší než loňská.

Pokud se na jaře nebo v létě 2023 nad ukrajinským nebem, krytým západními systémy protivzdušné obrany dalekého dosahu, objeví západní nadzvukové letouny pilotované ukrajinskými piloty a na zemi budou operovat tanky, bojová vozidla pěchoty, obrněné transportéry a dělostřelectvo západní provenience, půjde o výsledek procesu, který musel začít někdy v létě 2022.

Uvidíme, jak spolehlivé spojence pro letní kampaň 2023 získal Vladimír Putin.

Oživení NATO a severského rozšiřování

Krize na Ukrajině zásadně ovlivnila klíčový summit NATO v červnu 2022 v Madridu a předurčila jeho agendu. Severoatlantická aliance schválila novou strategickou koncepci.

Rusko bylo označeno za strategickou hrozbu a přímé nebezpečí pro NATO, Čína za výzvu pro Západ. Spojené státy budou pokračovat v posilování své vojenské přítomnosti v Evropě.

Na summitu v Madridu byla přijata nová strategická koncepce, jež směřuje NATO k úkolům spojeným s kolektivní obranou. S operacemi v rámci prevence a managementu krizí je nadále počítáno, avšak ustupují do pozadí.

Protivník je staronový. Jde o Rusko, které se pod Putinovým vedením snaží od roku 2008 napravit „nejhorší geopolitickou katastrofu 20. století“ a resuscitovat Sovětský svaz. Končí sny a mnohdy fantazie o partnerství s Ruskem založeném na dialogu rovných.

Madridský summit NATO nasměroval Alianci na trajektorii, která jí byla vlastní v době studené války, odstrašování Ruska/Sovětského svazu a kolektivní obranu.

Jde o roli, kterou NATO dobře zná.

Ruská invaze na Ukrajinu spustila bleskové kolo rozšiřování NATO o Švédsko a Finsko. Není sice v současnosti ještě ukončeno, neboť se čeká na ratifikaci přístupových listin Maďarskem a Tureckem. Přesto ukazuje, jak rychlé může rozšiřování být, pokud jsou státy připravené a motivované.

„Připravovaný vstup dvou dlouholetých neutrálů Švédska a Finska do NATO je dalším strategickým debaklem Vladimíra Putina.“

Do ruské invaze na Ukrajinu ale ani v jednom státě nebylo přijato rozhodnutí o vstupu. Po zahájení ruského útoku se situace změnila. V obou zemích se rozhořela politická diskuse o členství v NATO, ve které příznivci tahali za delší konec provazu. Ratifikační proces sice ještě nebyl dokončen, je možné, že se protáhne kvůli obstrukcím v Turecku a Maďarsku.

Nicméně připravovaný vstup dvou dlouholetých neutrálů Švédska a Finska do NATO je dalším strategickým debaklem Vladimíra Putina.

Absence vlivných spojenců

Stejně jako se ruská agrese nesetkala s pochopením v ruském světě, nebyla přijata ani mezinárodním společenstvím. Množina států stojících za Ruskem obsahuje pouze Bělorusko, KLDR, Eritreu, Sýrii a do jisté míry Írán.

Shodou okolností jde o autoritářské režimy různého typu. Zároveň ale existuje vcelku velká skupina zemí, která ruský postup neodsuzuje. Jde o přibližně 35–40 států. Z nich jsou nepochybně politicky nejvýznamnější Čína a Indie.

Čína se k ruské invazi staví zdrženlivě. Poselství čínských komuniké je odlišné podle publika, kterému jsou určena. Jinak se hovoří dovnitř a jinak navenek. Rétoricky Peking vyzývá k deeskalaci a uzavření příměří od samého počátku, nicméně otevřeně Rusko nekritizuje.

Oficiální čínská diplomatická prohlášení viní za vypuknutí války Spojené státy. Čínské zájmy v konfliktu jsou komplexní. Čína rozvíjí nejen hospodářské vztahy s Ruskem, nýbrž i s Ukrajinou, kam kapitálově pronikala v oblasti zemědělství a dopravy.

Pokud by Rusko Ukrajinu rychle zničilo během února a března, nebyl by dopad konfliktu příliš významný. Peking s Moskvou by to mohl interpretovat jako první krok na cestě ke „spravedlivějšímu multipolárnímu světovému řádu“.

Můžeme se jenom dohadovat, jak obě mocnosti před válkou koordinovaly další postup a na čem se dohodly. Je velmi pravděpodobné, že Putin prezidentu Si Ťin-pchingovi slíbil na setkání 4. února 2022, kdy bylo vyhlášeno rusko-čínské strategické partnerství, respektování čínských zájmů na Ukrajině.

Nicméně krátká vítězná válka se nekoná. Prodlužování války ohrožuje růst globální ekonomiky a světového obchodu, což není v čínském zájmu. Na straně druhé není ani v zájmu Pekingu, aby Rusko utrpělo na Ukrajině strategickou porážku a Západ strategické vítězství.

V zájmu Pekingu by byl spíše další zamrzlý konflikt, který by vázal kapacity USA i Ruska. Podle mého soudu je pravděpodobné, že se bude snažit opatrně podporovat Rusko, které tahá ve válce za podstatně kratší konec provazu, ale jenom do té míry, aby nedošlo ke konfrontaci se Západem. Na ni totiž Čína ještě není ani zdaleka připravena.

V jisté etapě války bude čínské stranické a státní vedení stát před třemi alternativami. První spočívá v tom nedělat nic, soustředit se na řešení domácích problémů a pokračovat v budování ozbrojených sil, které nemají žádnou zkušenost s moderní válkou.

Další dvě pak počítají s pokusem odvrátit zahraniční akcí pozornost čínské veřejnosti od růstu problémů, které i v Číně postupně vytěsňují problémy růstu.

Druhou alternativou by bylo poskytnout Rusku omezenou materiální podporu, která jej udrží ve válce, s cílem zaměstnat Západ a pokusit se na pozadí probíhajícího konfliktu o vlastní „krátkou vítěznou válku“. V současnosti se může leckomu v Pekingu jevit jako snadné a chutné sousto Tchaj-wan.

„Čínský postup jižním směrem může být nahrazen výpadem na sever do oblastí, které Čína ve prospěch Ruska ztratila ve druhé polovině 19. století. Pokud Moskva utrží ve rvačce s Kyjevem opravdu hluboké rány, které rozklíží soudržnost ruského impéria, nelze tento scénář zcela vyloučit.“

Existuje ale i alternativa třetí. Čínský postup jižním směrem může být nahrazen výpadem na sever do oblastí, které Čína ve prospěch Ruska ztratila ve druhé polovině 19. století. Pokud Moskva utrží ve rvačce s Kyjevem opravdu hluboké rány, které rozklíží soudržnost ruského impéria, nelze tento scénář zcela vyloučit.

Indie se pravidelně zdržuje při projednávání rezolucí odsuzujících ruskou agresi. Z toho ale nelze ještě vyvodit, že Dillí Moskvu podporuje. Indický přístup je veskrze pragmatický. Indie opakovaně vyzvala k ukončení vojenských akcí a k Rusku se v této kauze staví velmi rezervovaně.

Zároveň je nesporné, že se snaží maximálně profitovat z ekonomických důsledků války. Nakupuje s výraznou slevou v Rusku ropu, zemní plyn, uhlí a hnojiva.

Tato mince ale má i druhou stranu. Negativní důsledky ruské invaze na Ukrajinu pro Indii se týkají zejména budoucnosti její zbrojní spolupráce s Moskvou. Indie, jež považuje vzrůst čínské moci za strategickou hrozbu, patří dlouhodobě mezi největší odběratele ruských zbraní všeho druhu.

Na Ruské federaci si v tomto ohledu vypěstovala závislost. Pravděpodobná neschopnost Ruska v blízké době pokračovat v dohodnutých zbrojních dodávkách z důvodu západních sankcí na klíčové komponenty a potřeby zvýšených dodávek ruským ozbrojeným silám s cílem nahradit velké ztráty bojové techniky, je proto pro Indii velkým bezpečnostním problémem. Indie se bude muset poohlédnout po perspektivnějších partnerech. Rusko z toho radost mít nebude.

Konec mýtu o ruské armádě

V předvečer války mnoho expertů a komentátorů, kteří vystoupili v médiích, nedávalo Ukrajině příliš šancí na úspěšný odpor. Nejen ruští propagandisté rozvíjeli teze, že Ukrajina bude poražena v řádu dní nebo dokonce i pouze hodin.

Také předseda Sboru náčelníků štábů Mark Milley v americkém Kongresu v předvečer války varoval, že Ukrajina by mohla v případě ruské invaze padnout během 72 hodin.

Vojenský poradce bývalé německé kancléřky Angely Merkelové generál Erich Vad po ruském útoku proti Ukrajině uvedl: „Z vojenského hlediska je věc u konce. A moje hodnocení je, že to bude jen otázka pár dní a nic víc… Myslím, že Putin tuto válku vyhraje, protože ruské ozbrojené síly jsou moderní, dobře vybavené a mají mnohonásobnou převahu…“. 

Putin nemá zájem vyjednávat, Kyjev potřebuje sílu, shodují se lídři NATO a USA

Bývalý generální inspektor Bundeswehru a předseda Vojenského výboru NATO generál Harald Kujat se v týdnech po invazi domníval, že dodávky zbraní Ukrajině jsou zbytečné, pouze prodlužují krveprolití a lepší je jednat s Ruskem o jeho požadavcích.

Ukrajina překvapila celý svět a možná i sama sebe. Strach z ruské vojenské moci, který doslova paralyzoval mnohé evropské politiky, je nejspíše definitivně pryč.

„Poprvé po dlouhých staletích mají ruští sousedé důvod se přestat na chvíli bát, protože i kdyby Rusko na Ukrajině nakonec zvítězilo, obnova jeho vojenské moci potrvá nejméně jednu až dvě dekády.“

Poprvé po dlouhých staletích mají ruští sousedé důvod se přestat na chvíli bát, protože i kdyby Rusko na Ukrajině nakonec zvítězilo, obnova jeho vojenské moci potrvá nejméně jednu až dvě dekády.

Ruské ztráty, jejichž přesná výše není známa a možná nikdy nebude, jsou nepochybně obrovské. Podle mého názoru jsou velmi blízko číslům, které uvádí ukrajinský generální štáb. Kdyby tomu bylo výrazně jinak, Rusko by již zvítězilo.

I ukrajinské ztráty živé síly a bojové techniky, o kterých politické a vojenské vedení také neinformuje, jsou nepochybně značné. Protože se Ukrajina většinu času brání a bojuje v prostředí informační převahy, lze rozumně očekávat, že budou menší.

Tón ruské propagandy se od podzimu 2022 změnil. Před válkou byla v Rusku ukrajinská armáda podceňována a vysmívána. V současnosti je již v působení na ruskou společnost hojně zastoupen narativ poukazující na sílu ukrajinských zbraní a bezbřehou západní podporu.

Co bude dál, je nejisté

K dosažení veřejně deklarovaného cíle obnovy ukrajinských hranic z roku 2014 je cesta ještě dlouhá a není jisté, zda bude vůbec kdy dosažen. Nicméně Ukrajina uhájila existenci suverénního státu, což není ve válce s Ruskem zrovna málo.

Pro budoucí vývoj a výsledky války je rozhodujících několik proměnných. Nejdůležitější je morální faktor na obou stranách. Války bojují lidé.

Ruské útoky na ukrajinskou kritickou infrastrukturu z listopadu 2022 měly za jeden z cílů podlomit vůli Ukrajinců bojovat. Dostupná data z počátku roku 2023 ale nenasvědčovala, že by se v ukrajinské veřejnosti snížila víra ve vítězství a narostla ochota k teritoriálním nebo jiným ústupkům.

Rusko zkouší prodat zbraně. Odhalené hostesky nabízí vrtulníky, rakety i drony

Bohužel i na ruské straně platí, že podpora války je nejspíše významná. Žádné masové protiválečné demonstrace se nekonaly a nekonají. Hlasování nohama se sice ruští sousedé všimli, avšak nemá takový rozměr, aby Rusku bránilo pokračovat ve vedení války.

Spíše se zdá, že ruským lidem vadí válka, která se jich začíná osobně dotýkat a v níž Rusko nevítězí. Utrpení na Ukrajině je zatím většině obyvatel Ruska lhostejné. Jde přitom o nejdůležitější faktor determinující budoucí vývoj.

U ruských nacionalistů a imperialistů (například u Igora Girkina, Vladimíra Solovjova, Alexandra Dugina a dalších) je možné pozorovat zřetelné obavy, že porážky na bojišti v kombinaci s mobilizací vytvoří v Rusku podobnou situaci, jaká vznikla v revolučních letech 1905 a 1917. A vlastně ke stejnému možnému scénáři se upíná i ruská protiputinovská opozice. Poučné jsou například texty a úvahy Andreje Zubova a Michaila Chodorkovského.

Druhým klíčovým faktorem pro výsledek války je pokračování všestranné západní podpory Ukrajině. Materiální zdroje Ruska jsou podstatně větší než ukrajinské. Kdyby Kyjev bojoval proti agresi Moskvy zcela osamocen, je pravděpodobné, že by nakonec prohrál.

Západ je zatím sjednocen v názoru, že je třeba za Ukrajinou stát. Motivace je u jednotlivých západních zemí rozdílná.

Rusko se snaží všemi možnými nástroji hybridní války západní podporu nahlodat. Sází na energetické suroviny, vyvolání uprchlické vlny do Evropy, svoji pátou kolonu na Západě, kterou si Moskva vybudovala na levé i pravé části politického spektra, a informační operace, jež pracují s různými narativy.

Nejde konec konců o nic nového. Ve 20. století se všichni agresoři s globálními ambicemi snažili, aby Spojené státy stály stranou a do jejich agresí se nemíchaly.

„Ruská armáda sice není druhou armádou světa, ale není ani skupinou Monty Python. Ukrajinská vítězství roku 2022 jsou zaplacená hektolitry krve.“

Západní podpora je důležitá, protože ruské ozbrojené síly nevedou proti Ukrajině vojenskou kampaň tak nekompetentně, jak by se mohlo zdát z novinových titulků. Ruská armáda sice není druhou armádou světa, ale není ani skupinou Monty Python. Ukrajinská vítězství roku 2022 jsou zaplacená hektolitry krve.

Porážka na severu byla způsobena zejména mylným oceněním protivníka ruskou stranou a z toho vyplývajícího neadekvátního plánu vojenského postupu. Při jeho realizaci byly nenávratně ztraceny nejlépe připravené části ruské armády, která potom byť otřesena vybojovala dílčí vítězství na Donbase.

Rusové znovu ukazují, že jsou ve válčení učenliví, a díky ochotě velení i společnosti přijmout enormní ztráty proto nebezpeční. Zatímco před válkou bylo chybou považovat nejlepší výkony ruské armády za standard, stejnou a možná větší chybou by bylo za běžné považovat výkony nejhorší.

Věřím, že Ukrajina získá zemi zpět, Rusko není supervelmoc, říká generál Opata

Ruská mnohokrát ohlašovaná ofenzíva na Donbase zatím (psáno 17. února 2023) rozhodně nepřináší výsledky, které by Kreml mohl vydávat za skvělé vítězství. A to ani doma ne.

Otevřenou otázkou zůstává, zda je o hlavní úder nebo o tlak, který má poutat ukrajinské síly. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Je proto možné, že v Rusku spřádají plány o druhém úderu na Charkov, který by v případě úspěchu vytvořil podmínky pro vyhlášení „Východní Ukrajiny“ a ruského vítězství. Podle mého soudu, pokud se o to Rusko pokusí, neuspěje.

Moment překvapení je pryč, ukrajinská armáda je zmobilizovaná a na pozicích, a Ukrajinci si již na rozdíl od Západu zvykli na válku s Rusy jako na nemilou skutečnost. Proto je pravděpodobné, že až výsledky letní kampaně 2023 ukáží, zda koncem roku bude na dohled i konec této války a jak bude vypadat.

Zdeněk Kříž
autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně

natoaktual.cz