Rusko a budování protiraketové základny v ČR

Vydáno 20.11.2006
V souvislosti s diskuzemi o budování protiraketové základny v České republice opakovaně zaznívá argument, že případné kladné rozhodnutí by způsobilo výrazné zhoršení českých vztahů s Ruskem. Stojí proto za pozornost se podívat, jak se na základnu dívá ruská diplomacie a jaké důsledky by umístění základny v ČR mělo pro česko-ruské vztahy.  

Čtěte také speciální přílohu natoaktual.cz:
Vše o systému protiraketové obrany

Ruský postoj k protiraketové obrany
Než se zaměříme přímo na ruskou diskuzi o základně, je třeba si uvědomit celkový kontext ruské reakce, především pak dlouhodobý ruský postoj k protiraketové obraně. Protiraketová obrana má pro Moskvu značný symbolický význam, který vyplývá z dědictví studené války. V květnu 1972 totiž byla uzavřena Smlouva mezi SSSR a USA o omezení systému jejich protiraketové obrany (smlouva ABM), kterou Sovětský svaz prezentoval jako svůj zásadní úspěch v boji proti závodům ve zbrojení a zároveň jako základní prvek bezpečnostní architektury bipolárního světa.

Snahu Bushovy administrativy, zcela otevřeně prezentovanou již od roku 2001, o formální odstoupení od smlouvy ABM pak Rusko vnímalo v zásadě stále týmž prizmatem – takový krok, obávala se Moskva, povede k narušení bezpečnostní stability a k obnovení zbrojení. Když ale USA smlouvu vypověděly a ta po šesti měsících přestala v polovině roku 2002 platit, byla ruská reakce překvapivě mírná. Příčinou bylo v první řadě to, že systém americké protiraketové obrany není a ještě dlouhou dobu nebude schopen zadržet masivní útok a že tedy prvek vzájemně zajištěného zničení (MAD) takovým krokem v zásadě zpochybněn není. Zadruhé od podzimu 2001 Rusko a Spojené státy spolupracovaly s bezprecedentní intenzitou při „tažení proti terorismu“ a prezident Putin věnoval nemálo úsilí, aby tato spolupráce nebyla odstoupením od smlouvy narušena. Rusko však šlo ještě dále: Moskva dala ústy ministra obrany Sergeje Ivanova již na počátku roku 2003 najevo, že by byla ochotna se určitým způsobem podílet na americkém systému. Na jaře téhož roku se pak dokonce konalo společné cvičení členských zemí NATO a Ruska zaměřené právě na problematiku protiraketové obrany.

Dnes je ale ruský postoj mnohem asertivnější: jednak již zcela opadl zápal pro společný americko-ruský postup v boji proti terorismu a jeho místo zaujaly sporné otázky jako válka v Iráku, íránský jaderný program nebo neshody v tzv. blízkém zahraničí (např. v Gruzii). A jednak je vnitropolitická situace stabilnější (byť to nutně neznamená, že Rusko je demokratičtější zemí) a hospodářsky se Rusku také daří víceméně dobře.

Ruská reakce – ostrá, ale nekonkrétní
Reakce Moskvy na možnost vybudování základny ve střední Evropě se vyznačovala třemi rysy. Zaprvé, byla analogická jako odezva Ruska na téměř všechny kroky USA v Evropě po skončení studené války (např. první i druhé kolo rozšiřování NATO): leitmotivem byla obava z ohrožení stability nebo z nového rozdělení Evropy a obviňování USA ze snahy využívat protiruské sentimenty bývalých sovětských satelitů a obecně poškozování ruských zájmů. Představitelé ministerstva obrany, armády i ruští vojenští experti proto odmítli přijmout představu, že protiraketový systém má být zaměřen na země typu Íránu či Severní Koreje. Základna je podle nich zaměřena primárně proti Rusku; někteří – jako generálmajor ve výslužbě Vladimir Bělous – zdůrazňovali, že cílem je zasáhnout ruské rakety ve vzestupné fázi letu, kdy jsou nejzranitelnější. Jiní alespoň zdůrazňovali, že Rusko bude muset zvýšit své vojenské výdaje nebo že případné sestřelené rakety dopadnou na ruské území.

Zadruhé, ruská reakce byla sice ostrá, ale velmi vágní. I tentokrát zaznívala silná rétorika především od představitelů ministerstva obrany. Například generálporučík Jevgenij Bužinskij hovořil o tom, že Polsko a ČR chtějí dokázat svému „staršímu bratrovi“ svou oddanost a dokázat, jak jsou důležité. Ovšem ještě dále zašel Aleksandr Pikajev z Ruské akademie věd, který v souvislosti s debatou o základně poukázal na to, že ruská vojenská doktrína umožňuje provedení preventivních úderů proti objektům, „které pro nás představují hrozbu.“ Poněkud nejasně se vyjádřil i náčelník generálního štábu Jurij Balujevskij, když naznačil, že by Rusko mohlo odstoupit od některých odzbrojovacích smluv. Vzhledem k tomu, že to v minulosti bylo obvykle právě Rusko, kdo vzhledem k finanční náročnosti údržby zbraňových systémů o jejich omezení usiloval (do této kategorie patří nejnověji smlouva o omezení útočných zbraní z května 2002), se tato hrozba jeví jako poněkud nevěrohodná.

Zatřetí, reakce Moskvy se překvapivě nezaměřila pouze na odpověď Spojeným státům, ale i přímo na oba potenciální kandidáty, na jejichž území by základna mohla stát. Opakované zdůrazňování ruských diplomatů, že základna může přilákat pozornost teroristů, je samozřejmě argumentem, na který mohou slyšet právě obyvatelé obou těchto zemí. Z toho vyplývá, že si je Rusko vědomo, že rozhodování o základně tedy není jenom v rukách USA, jimž chtějí „mladší bratři“ dokázat svou oddanost, ale že je politická situace v obou zemích mnohem komplikovanější.

Co lze čekat do budoucna?
Nejpravděpodobnějším scénářem budoucího vývoje je, že se Rusko s existencí základny smíří v okamžiku, kdy o jejím vybudování USA i druhá zúčastněná země rozhodnou. Jakkoliv se může momentálně zdát, že ruská reakce je ostrá, z dlouhodobé perspektivy je vybudování základny naprosto nesrovnatelné s významem, který Rusko přikládalo rozšiřování NATO. Ony odvetné diplomatické i politické kroky, o kterých hovořil vlivný poslanec ruského parlamentu Konstantin Kosačev, se velmi pravděpodobně omezí na rétorické protesty srovnatelné, nebo dokonce ještě menší než v případě odstoupení od smlouvy ABM. To dokládá i fakt, že co se mediální odezvy týká, mnohem větší pozornost si v poslední době v Rusku získaly spory s Gruzií nebo třeba i debata o vztazích s Íránem.

Přestože je Rusko v roce 2006 v mnohem stabilnější ekonomické i zahraničněpolitické pozici, než řekněme v roce 1999, dobré vztahy se Západem Rusko kvůli základně neobětuje. Dokladem je sotva čtrnáct dní staré prohlášení prezidenta Putina, že je spokojen se vztahy s NATO, ale také říjnové simulované cvičení NATO a Ruska, jehož cílem byla opět spolupráce při obraně proti útoku nestrategickými balistickými raketami.

Petr Kratochvíl
autor je zástupcem ředitele Ústavu mezinárodních vztahů

natoaktual.cz