Ruská zahraniční a vnitřní politika ve stínu konfliku v Gruzii

Vydáno 03.11.2008
Nedávný konflikt s Gruzií bude ještě dlouho dominovat jak v odborné, tak i laické diskuzi o budoucím směřování Ruska. Poprvé v postsovětské historii Rusko nasadilo ozbrojené síly proti svému sousedovi. Ať už byly ruské důvody k intervenci jakékoliv, ruská akce přiměla mnohé přehodnotit jejich pohled na Rusko. Sousední státy se obávají možného opakování gruzínského scénáře, zatímco státy EU vzhlíží mnohem obezřetněji ke svému významnému dodavateli ropy a zemního plynu na východě.  

Pravdou ovšem zůstává, že motivy Moskvy jsou, oproti očekávání, stále čím dál méně čitelnější. Velkou vinu na současném stavu mají pohyby mezi mocenskými elitami uvnitř Ruska samotného. Po odchodu prezidenta Putina do role premiéra Rusko experimentuje s modelem dvojvládí, kde se Putin v roli premiéra dělí o moc se svým nástupcem Dmitrijem Medvěděvem. Nicméně tento model byl v ruské historii spíše raritou a nikdy neměl dlouhého trvání. Přestože můžeme předpokládat, že si Putin byl schopen zajistit loajalitu svého nástupce, začínají se už objevovat zprávy o prvních roztržkách mezi novým pánem Kremlu a jeho patronem.

Odborníci se shodují, že k vážnějšímu střetu by mohlo dojít až po prvních dvou letech působení Medvěděva v úřadu. Mnohem závažnější se tak jeví střety mezi různými zájmovými skupinami uvnitř státního aparátu i mimo něj. Jasnou autoritu pro podřízené, kterou Putin jako prezident představoval, může dnes narušovat existence druhého centra moci v Kremlu. Následkem toho může mít celý systém mnohem větší náchylnost k nestabilitě.

Navenek však Rusko působí více než sebevědomě. Akce Moskvy mají vyslat jasnou zprávu: Rusko je zpátky jako velmoc. Ruské bombardéry tak navštívily Venezuelu, zatímco ruské loďstvo brázdí světové oceány. Prostřednictvím svých diplomatických a hlavně obchodních kontaktů se Rusko vrací do oblasti Blízkého Východu a Latinské Ameriky. Problémem ovšem zůstává, že tyto akce, jakkoliv spektakulárně prezentované Kremlem, vypovídají jen málo o skutečném mocenském postavení Ruska ve světě.

Tak například bojeschopnost celého ruského loďstva je velmi malá a obnovené lety strategických bombardérů mají jen minimální strategický význam. Ruská armáda je také již dávno za zenitem své slávy a pro každého, kdo sledoval trochu podrobněji nasazení ruských sil v Gruzii, musí být jasné, že ruské síly nejsou schopny se úspěšně střetnout s většinou armád členských státu NATO, natož s celou Aliancí. Jen díky výrazné početní převaze mohly ruské jednotky, které postrádaly základní prostředky moderního boje, jako například přístroje pro noční vidění, porazit gruzínskou armádu.

Do budoucna však Rusko i přes některé nepopiratelné úspěchy bude čelit velkým vnitřním výzvám. Ruská ekonomika je stále příliš závislá na exportu surovin, zatímco ostatní odvětví, až na některé výjimky, nejsou schopny soutěže na světových trzích. Dopravní infrastruktura je v žalostném stavu a na její rozvoj bude muset ruský stát vydat miliardy rublů. Demografická krize pak je pověstným Damoklovým mečem nad budoucností Ruska.

Rusko ze všeho nejvíce očekává respekt na mezinárodní scéně. Respekt, o který, jak se mnozí Rusové domnívají, byla země v devadesátých letech minulého století připravena. Mnohé křečovité akce Kremlu navenek pak můžeme vnímat právě jako snahu Ruska upoutat na sebe pozornost. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že jsou některé ruské požadavky neslučitelné s reálným významem Ruska ve světě. Nicméně tyto úvahy vzbuzují jistou naději v to, že je možné se s Moskvou za určitých podmínek dohodnout. Pragmatické vyjednávání s Ruskem a jasná deklarace ochoty spolupracovat v zřetelně definovaných mantinelech může být dobrým začátkem.

Jakub Kulhánek
Asociace pro mezinárodní otázky
v současnosti působící na Georgetown University

natoaktual.cz