Letošní bezpečnostní nadílka byla jednou z vůbec nejštědřejších za poslední dekády, a to možná až tak, že si dnes již možná ne zcela přesně vybavujeme klíčové události prvního kvartálu. Start byl totiž stejně ostrý jako nečekaný. Vše začalo teroristickým útokem na pařížskou redakci Charlie Hebdo, který přišel pouhé necelé dva měsíce po útoku na pařížský Bataclan a necelé dva měsíce před útoky v Bruselu. Končící rok 2016 tak byl rokem „breaking news“, kdy jedna aktuální událost byla v globálním mediálním prostředí překryta další.

Není účelem je zde postupně všechny vyjmenovat, ale spíše se zamyslet nad naším přístupem k těmto skutečnostem.

Čeští představitelé dlouhodobě, často a rádi cestují do Izraele. Konec konců česká podpora Izraeli je jedinou polistopadovou konstantou české zahraničně-bezpečnostní politiky. V České republice však bohužel bezpečnost na rozdíl od Izraele není přirozenou a integrální součástí politického přemýšlení a každodenního jednání.

Za jedno z největších selhání - až na jednotlivé výjimky - všech domácích polistopadových elit lze označit fakt, že díky členství v NATO a EU politikové jednou pro vždy považovali „bezpečnost za naši samozřejmost“. A v duchu tohoto přístupu pak nepovažovali za důležité zdůrazňovat, že armádu a bezpečnostní složky budujeme kvůli nám samotným a nikoliv kvůli požadavkům Bruselu či USA.

Česká bezpečnostní analýza není přitom vůbec špatná, pro koncepční řešení bezpečnostních problémů však sama o sobě nestačí.

Samospásné navyšování obranných rozpočtů?

Negativním aspektem našeho členství v západních bezpečnostních a politických strukturách je i zúžení vnímání zajištění bezpečnosti pouze na výši obranných rozpočtů - respektive, že vše se automaticky vyřeší jejich zvýšením.

Předválečné Československo rozhodně na obranných rozpočtech nešetřilo a současně dnes tak skloňovaná odolnost společnosti byla tehdy též vysoká. Přesto se již před osmdesáti lety nad Československem začalo nezadržitelně smrákat a svých dvacátých narozenin se ani nedožilo.

Vypadá to jako historický paradox - předválečné Československo mělo sice ne zcela dokonalou, ale přesto vyspělou armádu a tomu odpovídající výši obranných rozpočtů. Samo o sobě to však nestačilo a osudovými se nám staly vztahy se sousedními zeměmi a geopolitika. Dnešní Česká republika žije v éře bezprecedentně dobrých mezinárodních vztahů, avšak stále se zdráhá navzdory dynamicky se proměňujícímu bezpečnostnímu prostředí dát zajištění bezpečnosti adekvátní politickou prioritu.

Pokud se doporučení bezpečnostních expertů a naše vlastní historická zkušenost nestanou pevnou součástí politického mainstreamu, tak nám možná nezbyde, než společně se Shakespearem konstatovat: „What‘s past is prologue.“

Zbyněk Pavlačík
autor je předsedou Jagello 2000