Patnáct let v NATO nám přineslo více, než jsme vrátili

Vydáno 20.01.2014
Patnáct let od první vlny rozšíření Severoatlantické aliance na Východ, v rámci níž se stalo spolu s Polskem a Maďarskem členským státem NATO i Česko, je v naší části Evropy určitě důvod k oslavám. Členství v Alianci přineslo do naší části Evropy nepochybně stabilitu, zvýšilo naši přitažlivost a důvěryhodnost pro zahraniční investory a především nám dodalo pocit dlouho nebývalého bezpečí, v naší části Evropy tak vzácný.  

Vztyčování české vlajky před centrálou NATO při vstupu ČR do Severoatlantické aliance (16. března 1999) | foto: NATO Photos

Vstup nebyl samozřejmý

Pozvánka Česka a Maďarska do NATO nebyla před oněmi patnácti lety žádnou samozřejmostí. S Polskem se před summitem Aliance v roce 1997 tak nějak počítalo. Ale zda tam budou i další státy, to bylo až do poslední chvíle nejasné.

V neposlední řadě bylo členství v Alianci katalyzátorem, který nepochybně urychlil modernizaci našich ozbrojených sil, vytvořil z nich skutečně profesionální armádu a ti vojáci, kteří dnes v ozbrojených silách jsou, mohou být označeni asi za nejlépe vycvičené za posledních nejméně padesát let.

Složitý vstup

Pozvánka Česka a Maďarska do NATO nebyla před oněmi patnácti lety žádnou samozřejmostí. S Polskem se před summitem Aliance v roce 1997, který se konal v Madridu, tak nějak počítalo. Ale zda tam budou i další státy, to bylo až do poslední chvíle nejasné. Ukázalo se to na osudu Slovenska, které kvůli neplnění demokratických kritérií i kvůli bratření se s Moskvou nebylo přijato a muselo pak čekat na členství celé dlouhé roky.

Související články na natoaktual.cz:

Ostatně i osud Maďarska visel kvůli velice těsnému referendu, které vstup Budapešti do Aliance ratifikovalo, na vlásku. V Česku se změnila těsně před vstupem do Severoatlantické aliance vláda a kabinet Miloše Zemana byl od počátku velice složitým spojencem.

Ukázalo se to už během bombardování Jugoslávie, které přišlo téměř vzápětí po našem vstupu do NATO a kdy výroky českých vládních představitelů i šéfa opozice, tehdy předsedy parlamentu, Václava Klause mě vedli k zoufalému a nenovinářskému kroku, a to iniciování petice "Jsme v NATO", jejímž prostřednictvím se naopak tisíce Čechů, v čele s některými klíčovými politiky, přihlásili k naší podpoře Aliance.

Česká diplomacie pod vedením Jana Kavana naopak jednotu Aliance při bombardování Jugoslávie rozkládala a "řecko-česká iniciativa" na podporu Miloševičova bělehradského režimu patří k asi nejspornějším aktivitám české diplomacie za celé poslední čtvrtstoletí. Naštěstí na Pražském Hradě seděl ještě tehdy Václav Havel a jeho hlas v té době vážil mnohem více než hlas premiéra Miloše Zemana či smluvně-opozičního šéfa parlamentu Václava Klause.

Expediční armády

Během patnácti let prošla Aliance něčím, co v roce 1999 nikdo nepředpokládal, tedy útoky 11. září na USA a s nimi souvisejícími invazemi do Afghánistánu a Iráku. Zatím po 11. září 2001 se Aliance semkla a z toho vyplývala i jasná podpora celého NATO operace v Afghánistánu, válka v Iráku naopak Alianci rozštěpila a střední Evropa musela lavírovat mezi strategickým partnerstvím s USA a západoevropskou "protiválečnou" aliancí v čele s Francií a Německem, jimž sekundovalo Rusko. Ale irácká mise, která přinesla zásadní angažmá pouze ze strany Polska, je už za námi a mise afghánská se chýlí ke svému závěru. Ve střední Evropě, ale nejen v ní, se mluví o konci "expedičních válek" a o nutnosti vrátit se k tématu obrany vlastního teritoria Aliance.

Armáda na hraně

Česká i maďarská armáda se po patnácti letech přes svoji profesionalizaci a slušný výkon v zahraničních misích dostaly na křižovatku, kdy během velmi krátké doby přestanou být plnohodnotnými armádami schopnými zajistit obranu svých vlastních zemí.

Operace na podporu povstalců v Libyi, či úvahy o angažmá v Sýrii, nyní dočasně neaktuální, sice toto odhodlání trochu relativizují, ale pokud nedojde k nějakému nečekanému vývoji, čeká Alianci symbolicky řečeno "návrat domů". Angažmá v Afghánistánu i nasazení na Balkáně přineslo vedle tragických lidských ztrát, naštěstí ne masových, českým, polským, maďarský vojákům i jednotkám z dalších ještě novějších členů NATO neocenitelné bojové zkušenosti. Vývoj na domácím poli byl však pro armády daleko smutnější.

Jediní Poláci

Česko a Maďarsko naprosto neplní své závazky financování svých ozbrojených sil, když se v případě Maďarska dostal už pod hranici jednoho procenta HDP a Česko se k ní blíží. Jediné Polsko dává na armádu doporučená dvě procenta svého hrubého domácího produktu, věnuje se plně modernizaci ozbrojených sil a vývoji nových zbraní, jako tanků nebo vlastní protiraketové obrany. Se sto tisíci vojáky představuje zdaleka nejmocnější sílu ve středovýchodní Evropě. Z hlediska nás vnitrozemských států je pozoruhodný i program modernizace loďstva, včetně nákupu nejmodernějších ponorek.

Přečtěte si další materiály Luboše Palaty pro natoaktual.cz:

Česká i maďarská armáda se po patnácti letech přes svoji profesionalizaci a slušný výkon v zahraničních misích dostaly na křižovatku, kdy během velmi krátké doby přestanou být plnohodnotnými armádami schopnými zajistit obranu svých vlastních zemí. To se týká i Slovenska, které vstoupilo do NATO až v druhé vlně v roce 2004, ale svůj nováčkovský elán velmi rychle ztratilo. Bohužel falešný pocit bezpečí v náručí Severoatlantické aliance podobným způsobem, jako Čechy, Maďary či Slováky ukolébává i většinu evropských členů NATO.

Situace je přitom vážná a akceschopnost Aliance by už dávno bez USA byla iluzí. Smutné je, že k tomuto stavu, který vážně ohrožuje smysluplnost Aliance jako celku, Češi, Maďaři i Slováci svým výrazným dílem také přispívají. To kazí i celkový dojem z našeho členství v NATO a bere většinu důvodů ke slavení.

Luboš Palata
autor je redaktorem MF DNES a Lidových novin

natoaktual.cz