Co nám již nyní ukazuje koronavirová krize?

Každá krize, včetně té dnešní, nám tak jednoznačně ukazuje, že státy, které dlouhodobě a chytře investovaly do vlastní bezpečnosti, hmotných rezerv a záložních kapacit, na tom jsou daleko lépe než ty, které myslely krátkozrace a veškeré peníze utratily za momentální spotřebu.

Ano, obměňování hmotných rezerv a udržování záložních kapacit něco stojí stejně, jako něco stojí funkční armáda, policie a hasičský sbor. Stejně tak ale stojí jakékoli pojištění. Investice do obrany a bezpečnosti jsou také formou pojištění. V době krize k nezaplacení.

V momentě akutního nedostatku má cenu nakupovat, kde se dá. Třeba v Číně. Od první chvíle je však třeba myslet na nastartování vlastních výrobních kapacit. Jakmile je to možné, musí se začít nakupovat doma. Kdo zvládne maximálně využít domácí zdroje, nakonec vyhraje.

Dobrou zprávou je, že se opět ukázalo, že se o hasiče, policii i armádu můžeme opřít. Jsou dobře organizovaní, mají celostátní síť a jasné velení spojené s jasnou odpovědností. Mají disciplínu, jsou ve službě. Dlouhodobě se navíc těší silné důvěře jinak spíše skeptické české veřejnosti. I důvěra je nejen v době krize k nezaplacení.

Smutné naopak je, že se jako vždy okamžitě začalo hovořit o nutnosti rozpočtových škrtů na ministerstvu obrany. Ano, šetřit na běžných výdajích budeme muset, doba blahobytu a rozhazování skončila. Šetřit na investicích je však vždy fatální chyba a v době krize to platí dvojnásob.

Stát bude muset hospodářství podpořit a vždy je lepší podpora formou investic než paušálních výdajů. Český Marshallův plán by měl spočívat ve snaze o dobudování dálniční sítě a rychlotratí úplně stejně jako ve snaze o vyzbrojení moderní armády s maximálním zapojením domácího průmyslu. Proč?

Zaprvé protože armádu stejně jako hasiče i policii potřebujeme v době jakékoli krize, nejen v době válečného konfliktu. Vzpomeňme třeba na povodně. A za druhé protože jsou investice do obrany zároveň investicemi nejen do vlastní bezpečnosti ale i do ekonomiky a zaměstnanosti – i toto platí v době krize dvojnásob.

Jen pár příkladů. V případě vládou čerstvě odsouhlaseného nákupu patnácti tisíc útočných pušek a jednadvaceti tisíc pistolí včetně příslušenství od České zbrojovky za 2,357 miliardy korun, se českému státu vrátí do rozpočtu od českých dodavatelů a zaměstnanců na přímých a nepřímých daních více jak 900 milionů. Zakázka zajistí práci pro 160 lidí po dobu minimálně jednoho roku. Budou udrženy výrobní kapacity nezbytné nejen pro zajištění strategických potřeb státu, ale i pro udržení dostatečné exportní kapacity. Dodávky pro českou armádu jsou skvělou a mnohdy nutnou referencí na zahraničních trzích.

Stát také například nedávno uzavřel s vlašimskou firmou Sellier Bellot rámcovou dohodu na dodávky střeliva, která umožňuje čerpat roční objednávky v řádu 0,5 miliard korun, což činí zhruba 12% její celkové produkce. I v tomto případě se jedná se o vlastní výrobu ze základních surovin, tzn. jak lidská práce, tak i přidaná hodnota jsou místní. Je to zároveň přesně ten typ projektu, kdy si český stát zavazuje dlouhodobé uchování výrobních kapacit na vlastním území.

A mimochodem, podnik zaměstnává 1 550 lidí a v minulém roce odvedl na daních z příjmu a na pojištění za zaměstnance půl miliardy korun – tedy stejnou sumu, za kterou stát u firmy každoročně nakupuje.

U společností ze skupiny Czechoslovak Group platí, že podíl domácího průmyslu na plánované dodávce náklaďáků Tatra dosahuje 85%, dodávce vozidel TITUS 65% a na modernizaci vozidel Pandur 75%. Každá z těchto zakázek zaměstná celkem stovky lidí. To samé jistě platí třeba u letadel z Aera Vodochody, radarů z pardubických firem Era nebo Retia, u výrobce leteckých motorů PBS nebo u rodinné firmy Ray Service vyrábějící špičkové elektrické systémy a kabely. U všech těchto významně na export orientovaných firem zároveň platí, že reference z domácího trhu jsou pro export zcela zásadní.

Zachování jejich výrobních kapacit na českém území se zároveň stává strategickou nutností.

Začněme již konečně nahlížet na výdaje na obranu jako na investici nejen do vlastních obranných schopností a spojeneckých svazků, ale i do ekonomiky a zaměstnanosti.

Využijme proto zkušeností ze současné krize k budování a posilování vědeckých, výrobních i servisních kapacit nacházejících se na našem území. Na dlouhodobém úzkém propojení vědy a výzkumu, zaměstnanosti, samotné výroby a zajištění obranyschopnosti nemůžeme prodělat.

Když navíc budeme postupovat chytře, systematicky a dlouhodobě, můžeme dosáhnout dokonce výrazných zisků. V době příští krize to bude platit stejně jako dnes.

Tomáš Pojar
autor je bývalý velvyslanec ČR v Izraeli a působí jako bezpečnostní konzultant a prorektor soukromé školy CEVRO Institut