NATO a bezpečnostní rizika ekonomické krize

Vydáno 31.08.2009
Při studiu mezinárodních vztahů je klíčové dokázat včas identifikovat události, které mají potenciál změnit nastavení systému. Pokud je nerozpoznáme, mohou mít nastalé problémy fatální důsledky.  

Naprosté překvapení, jež na Západě vyvolalo zhroucení komunistických režimů v Evropě, toho budiž příkladem. Protože to byl šok pozitivní, překvapený vítěz studené války si nijak zvlášť nesypal popel na hlavu a nepídil se po tom, jak je možné, že takovou alternativu nikdo nepředvídal. Po opadnutí euforie se však rychle ukázalo, že pomalé a nedůsledné reakce na změnu měly – tehdy jen v omezeném měřítku – katastrofální následky. Věřil by snad někdo na jaře 1990, že díky pozitivní systémové změně ve vztahu mezi Západem a Východem může ve vyspělé, bohaté, kulturní a civilizované Evropě znovu dojít ke genocidě?

Svět, v němž v současnosti žijeme, je ještě stále strukturován na základě výsledků II. světové války. Poválečný systém spočinul na dvou hlavních pilířích: politicko-bezpečnostním, kde nejdůležitější role připadla pěti vítězným mocnostem; a hospodářském, opírajícím se o tzv. brettonwoodské instituce a klíčovou roli ekonomiky USA. Zatímco u prvního z nich ještě nebyla opravena ani fasáda, druhý prošel významnou rekonstrukcí v 70. letech a jedna z nyní diskutovaných variant připouští i možnost, že bude zcela stržen a radikálně přebudován.

Globalizace NATO
Jak výše uvedené souvisí s problematikou NATO? V důsledku konce studené války Aliance prošla hlubokou transformací v celé řadě oblastí. Snížil se počet vojáků, tanků či letadel a do řad NATO byly přijaty nové země. Může se zdát, že zásadní geopolitickou transformací byl vstup Aliance do sféry působnosti Varšavské smlouvy, respektive přímo do postsovětského prostoru, ale těmito kroky se Aliance "pouze" posunula na východ v regionu, v němž již předtím působila. Nešlo o transformaci, ale spíše o vyplnění vzniklého vakua. Známá otázka "out of area or out of business", na níž NATO hledalo odpověď v 90. letech, však neměla pouze evropskou dimenzi.

Přečtěte si další původní analýzy Michaela Romanova pro natoaktual.cz:
Geopolitické důsledky rozšíření NATO do prostoru Střední a Východní Evropy
Rusko bude i po summitu vůči NATO asertivní

Zásadní geopolitická transformace proto souvisí až s průlomovým rozhodnutím o rozšíření pole působnosti z geograficky zřetelně definované euro-atlantické oblasti na globální celek. Jen díky této dimenzi může Aliance, nemající žádného protivníka, nadále plnit svou úlohu, tj. být organizací kolektivní obrany členských zemí v případě jejich ohrožení z vnějšku. NATO přešlo od statické koncepce obrany přesně definovaného prostoru euroatlantické "pevnosti" k daleko pružnějšímu, dynamickému konceptu obrany zájmů demokratického společenství v náhle nestabilním globálním prostředí.

Hospodářství vs. bezpečnost
Celková suma, kterou členské země NATO ročně vynakládají na zajištění své bezpečnosti, představuje téměř 70 % světových výdajů na obranu. Samotné USA se podílejí zhruba polovinou a čtyři velcí evropští členové zhruba 15 %. Za těmito čísly se skrývá nesmírná vojenská síla, která činí variantu otevřeného útoku nějakého státu či skupiny států proti teritoriu členských zemí v podstatě absurdní. Velmi dobře to ví i vývojem v Evropě bezmezně iritovaná Moskva, postrádající prostředky na znegování proběhlého východního posunu NATO.

Co však s obranou zájmů v globálním měřítku? Právě tady se ekonomická krize nejsnáze může přelít do bezpečnostní dimenze, neboť oznámené škrty v obranných rozpočtech oslabí, nebo dokonce zcela zastaví, budování kapacit nezbytných pro zabezpečení globální přítomnosti. Po léta probíhající diskuse mezi "mobilními" USA a "imobilní" Evropou tak získává nový akcent. Většina evropských států naštěstí ještě zcela nerezignovala na obranu vlastního území, ale s chutí jsme akceptovali představu, že venku se o všechno stará strýček Sam.

Precedent: Británie 30. let 20. století
Má dnešní situace nějaký historický precedent? Při plném vědomí toho, že žádná paralela není zcela přesná, se o jednu můžeme pokusit. Ve 30. letech minulého století byla situace v mnoha ohledech podobná té dnešní. Řád, nastolený po I. světové válce se tehdy, aniž by to bylo okamžitě zjevné, začal pomalu stávat ne-řádem. Eroze systému, jehož klíčovými garanty při známé neúčasti USA byly Británie a Francie, došlo nejprve na Dálném východě. Japonsko se cítilo být natolik zneuznaným spolutvůrcem statu quo, že se ho rozhodlo změnit fyzickými prostředky, přičemž se záhy ukázalo, že takový přístup nenarazí na efektivní odpor. Když roku 1932 Japonci, na úkor tehdejší Číny, vytvořili loutkový stát Mandžukuo, bezpochyby tím inspirovali Mussoliniho i Hitlera. Jedinou mocností, která měla potenciál k zásahu, ale postrádala politickou vůli, byla Británie. Po celá 20. léta probíhala politická emancipace bílých Dominií a nástupem ekonomické krize byla naprostá většina pozornosti politických elit obrácena k řešení sociální otázky. Politické turbulence odehrávající se mimo bezprostřední rámec Impéria proto Londýn buď zcela ignoroval, nebo podceňoval.

Z našeho hlediska nepochopitelně, ale tehdejší globální britskou perspektivou logicky, byla nejvíce "vzdáleným" regionem střední Evropa, a tak problémy kolem Gdaňsku či Sudet nebyly včas identifikovány jako bezpečnostní riziko ohrožující britskou pozici. Narozdíl od tehdejší Británie – která byla natolik angažována globálně, že si téměř nevšimla problému vynořivšího se za Rýnem – se řada evropských členů NATO dnes chová právě tak nepochopitelně, ale v opačné dimenzi. Administrativa prezidenta Baracka Obamy, jehož nástup do funkce většina Evropanů vnímala téměř jako příchod nějakého spasitele, však dala najevo, že její absolutní prioritou je záchrana americké ekonomiky a udržení sociálního smíru. Při návštěvě "rodné" Afriky Obama pozměnil hlavní slogan své kampaně z Yes, we can! na Yes, you can! Oznámení amerického prezidenta, že USA nadále nebudou zabezpečovat globální zájmy Západu samy, se ve světle tohoto výroku nezdá být nemožné.

Otázkou je, co pak s Aliancí. Při všech výhradách, které na adresu NATO mohou být vyřčeny, je zřejmé, že se jedná o zcela unikátní projekt, který nikde na světě obdobu nemá a v dohledné době ani mít nebude. Žádná bilaterální či multilaterální smlouva nemůže nahradit již více než šest desetiletí trvající spolupráci stále rostoucího množství demokratických zemí.

Garanta teritoriální bezpečnosti Evropy jistě může převzít EU, ale její geopolitické chování je omezeno na zcela statickou koncepci "pevnosti Evropa". Pokud bude evropský "supermarket" ponechán sám sobě, nejen že nestačí držet krok s Washingtonem, ale zanedlouho dost možná ani s Pekingem či Dillí. Evropa pak nejspíše nebude napadena, ale ve světě nastupujících asertivních mocností by se mohla ocitnout v podobné izolaci, jakou si svého času zvolila Čína dynastie Ming. Mimochodem, ta ve své době také byla nejbohatší hospodářskou jednotkou. světa.

Michael Romancov
Metropolitní univerzita Praha

natoaktual.cz