Libye dva roky poté, část první: Vyrovnání se s Kaddáfího dědictvím

Chronologicky operaci v Libyi předcházel summit NATO v Lisabonu, který se koncem listopadu 2010 zabýval ukončením alianční operace v Afghánistánu a zejména přípravou nové strategické koncepce. Nikdo netušil, že už za čtvrt roku se Aliance pustí do své první bojové operace v Africe. Operace Unified Protector začala v březnu 2011 a byla reakcí na násilné potlačení protivládních nepokojů provedeném silami libyjského vůdce plukovníka Muammara Kaddáfího. Roli NATO a její hodnocení bude tématem druhého dílu této analýzy, zde se zaměřme na situaci v samotné Libyi.

Porevoluční Libye se nachází v bouřlivém transformačním období, které s sebou přináší jak úspěchy, tak problémy. Stejně jako sousedním v Tunisku a Egyptě, došlo i zde v posledních dvou letech ke svržení autokratického režimu a všechny tři země vykazují podobné znaky, společné transformujícím se společnostem: politickou nestabilitu a nepříliš zkušené vlády, veřejně se projevující občanskou nespokojenost, oslabené hospodářství a zhoršenou bezpečnostní situaci.

Bezpečnostní situace

Právě nejistá bezpečnostní situace je jedním z nejpalčivějších problémů Libye a je dána několika různými faktory. Jako pozůstatek občanské války v zemi stále operují tisíce nestátních ozbrojených skupin s desetitisíci členů. Ty nemá kdo zpacifikovat. Oficiální fungující bezpečnostní složky - včetně ministerstva obrany - v Libyi teprve vznikají, protože během dvaačtyřiceti let Kaddáfího vlády byly záměrně bezmocné.

Výzvy, které před těmito silami stojí, přitom nejsou nijak zanedbatelné. Problémem jsou především zcela průchodné hranice, uměle nastavené ještě koloniálními mocnostmi, jež umožňují pohyby jak ozbrojenců, tak zbraní oběma směry. Rizika se tedy neomezeně šíří, například v trojúhelníku Libye–Mali–Alžírsko.

Libyjský ministr zahraničí Mohammed Abdelaziz tento měsíc v Paříži vyzval mezinárodní společenství právě k pomoci se zajištěním čtyř tisíc kilometrů hranic, což je pro libyjskou vládu a celý region logicky jedna z bezpečnostních priorit. I když Libye nestojí o cizí vojáky, kteří by přímo pomáhali s ostrahou hranic, žádá o pomoc s výcvikem či vybavením. Takovou pomoc přislíbili například Francie a Velká Británie, v červnu chce do Libye poslat vojenské instruktory i Evropská unie, aby pomohli s výcvikem bezpečnostních složek. Do Libye míří pomoc i ve formě finanční projektové pomoci či poradenství, a to například z USA nebo Německa.

S koloniálním věnem v podobě neuhlídatelných hranic by si centrální vláda možná mohla poradit, kdyby měla dostatečnou autoritu i mimo hlavní město. Zatím tomu tak ale není. Zde se tripoliská vláda potýká snad s nejmarkantnějším reziduem bývalého režimu: když padl značně centralizovaný systém Kaddáfího vládnutí, který cíleně podkopával a rozkládal složky státní správy i samosprávy, včetně armády či soudů, nezbylo téměř nic, na co by bylo mohla nová vláda navázat, zejména v regionech mimo hlavní město, jež Tripolisu nebyly nikdy nakloněny.

Snahy centrální vlády o ustavení moci dále hatí historická nesourodost země, která není otázkou snad až arabského jara nebo Kaddáfího režimu. I když se Kaddafího režim sebevíc snažil z Libyjského království, vzniklého nuceným spojením tří provincií (severní kolem Tripolisu, jižní a východní) v roce 1951, vytvořit jednotný stát, odlišnosti byly jen potlačeny a stále bublaly pod povrchem. Protitripoliské nálady východní provincie kolem města Benghází (kde jsou největší libyjská naleziště ropy) explodovaly ve chvíli, kdy se naskytla vhodná příležitost. Je jasné, že po pádu autokratického režimu se na scéně objevily odstředivé tendence. Byli jsme toho svědkem u jiných federálních států, i v Evropě.

Ať už důvody slabosti tripoliské vlády sahají jakkoliv hluboko do dějin, pro dnešek to znamená přinejmenším to, že se jí nedaří dostatečně rychle naplňovat vysoká porevoluční očekávání obyvatel, že stát a hospodářství nefungují tak, jak si lidé představovali, infrastruktura, zásobování či zdravotnictví se stále nezotavily. Frustrace a pocity neúspěchu opět nejsou nepodobné těm, které zažívaly ostatní transformující se společnosti, včetně střední Evropy.

Politický vývoj

Bezpečnost a stabilita tvoří jednu stranu mince. Tou druhou, zdá se lesklejší, je politický vývoj a svobody. Opět se – po desetiletích vakua – objevily politické strany, v červenci 2012 úspěšně proběhly první celostátní svobodné volby, po nichž Národní přechodná rada předala moc demokraticky zvolenému kongresu, byla ustavená vláda, která se zodpovídá moci zákonodárné. K plně demokratickému modelu chybí vládě zatím nefungující samospráva.

Neméně důležitým, a pro běžné občany možná důležitějším, znakem změn je vznik nezávislých médií, obnova svobody shromažďování a akademické svobody a v neposlední řadě svoboda náboženská. I když většinu Libyjců tvoří muslimové, Kaddáfí radikální projevy islámu přísně střežil a brojil proti jakýmkoli politickým projevům, které by mohly ohrožovat jeho pozici.

I když jsou v zemi stále tisíce uprchlíků, už se jedná jen o zlomek z těch více než půl miliónu lidí, které kvůli bojům uprchly ze svých domovů. Většina se již podle OSN vrátila do svých původních oblastí a reintegruje se.

Je vše ideální? Nikoli. Nové ovšem je, že vláda si je problémů vědoma a na jejich řešení pomalu pracuje. Přetvořit systém utužující se čtyřicet let chce čas, o tom něco víme i v našich zeměpisných šířkách. Vývoj v Libyi je navíc komplikován tím, že změna režimu, narozdíl střední Evropy, zde probíhá v situaci, kdy neexistovala opozice vyvinutá natolik, aby mohla po svržení Kaddáfího jednoduše nastoupit do vlády a být schopná se orientovat a konat.

To se týká pochopitelně i hospodářství, které bylo ve své centralizované podobně do značné míry nasměrováno na generování výnosu pro vládnoucí elitu. I když tabulkově měla Libye vysoké HDP na osobu, fakticky většina země z petrodolarů neviděla ani cent. To by se nyní mělo změnit: vládě se podařilo dostat vývoz ropy, na němž je libyjská ekonomika absolutně závislá, na zhruba stejná čísla jako před zahájením povstání.

Cesta správným směrem

Libye urazila za dva roky od počátku povstání obrovský kus cesty směrem ke své rekonstrukci. Proběhly první demokratické volby, vznikla vláda, chystá se ústava. Centrální instituce však nemají zatím dostatečný vliv na celé území státu, což je dáno zejména historickými podmínkami vývoje.

Problémy, před nimiž nyní transformující se Libye stojí, nelze zlehčovat a mezi hlavní patří nestabilní bezpečnostní a politická situace. Na tyto problémy se tu ovšem zadělávalo minimálně čtyřicet let vlády plukovníka Kaddáfího, který potlačoval jakékoliv politické či náboženské síly, jež by mu mohly konkurovat, a nyní se tyto síly hlasitě dožadují svého podílu na moci. Toto jsou však problémy, kterým by Libye čelila, i kdyby k zásahu ze strany NATO nedošlo, a nejspíše by bez něho byly ještě markantnější.

Petr Zlatohlávek
Informační centrum o NATO