ISAF a střední Evropa: od litevských Boratů k polským Rosomákům

Vydáno 12.08.2013
Na začátku roku 2009 vyvolalo v Litvě menší skandál několik odstavců z blogu jednoho z amerických válečných dopisovatelů. Popisoval v něm, jak litevské speciální jednotky v Kandaháru mají ve zvyku pronásledovat tálibánce na ukořistěných motorkách, jak se neholí a málem ani nemyjí. Dále, jak milují boj a hlavně – že je Američané na rozdíl od některých jiných spojenců kolem sebe rádi vidí, protože je na ně spolehnutí.  

Polští vojáci v silách ISAF (ilustrační foto). | foto: Ministerstvo obrany Polska

 Popis "ozbrojené verze Borata", jak je dopisovatel charakterizoval, se ale nikterak nelíbil litevským politikům a veřejnosti. I když vyzníval veskrze pozitivně jako svérázné potvrzení toho, že Litevci se svojí historickou zkušeností se dovedou bít za svobodu svoji i jiných.

Veřejná debata, která kolem toho v Litvě vznikla, byla jedním z řídkých příkladů zájmu širší veřejnosti o spojeneckou misi ISAF v Afghánistánu.

Právě na počátek letošního srpna připadá desáté výročí od oficiálnějšího vyhlášení operace ISAF, bezkonkurenčně historicky nejvýznamnější mise Severoatlantické aliance. Tehdy, v době vzniku ISAF, byla situace ve střední a východní Evropě v některých ohledech velmi odlišná od té dnešní.

Česká republika, Polsko a Maďarsko byly členy Aliance teprve několik let a další postkomunistické země, včetně vzpomenuté Litvy, na status plnohodnotného člena na základě pozvánky z úspěšného pražského summitu NATO v Praze, teprve čekaly. Všechny země se tak více méně snažily předvádět vůči Washingtonu i Bruselu v co nejlepším světle, pro což ISAF byl velice vhodná příležitost.

Samotná Aliance tehdy razila nové politické krédo: "Out of area or aut of business", z čehož postupně po deseti letech vyvinulo dnešní: "Zpět ke kořenům, tedy teritoriální obraně…".

A konečně, válka v Iráku v té tobě byla teprve ve své první fázi, kde ještě nic silně nenaznačovalo další vývoj v podobě nekonečné krvavé lázně vnitřní sektářské války konečného neúspěchu.

Souhrnem pak všechny tyto faktory přirozeně silně ovlivňovaly jak politická rozhodnutí, tak veřejné mínění vlád zemí střední a východní Evropy

Poláci tradičně v čele

Zdaleka nejpočetnější kontingent z nových členských zemí v Afghánistánu udržovalo Polsko a dostalo na starost vlastní sektor, provincii Ghazní. Analýza polského příspěvku ISAF a budoucí angažovanosti aliance v Afghánistánu, kterou sepsali experti Polského institutu mezinárodních vztahů, vyzdvihuje především působení speciálních sil a jejich spolupráci s americkými protějšky.

Pro obyvatele středoevropských států byla a je vojenská operace NATO v Afghánistánu příliš vzdálenou epizodou určenou především pro profesionální vojáky a politiky.

Pro ně naopak byla – na rozdíl od většiny mírových operací v blízké bývalé Jugoslávii – první opravdovou bojovou prověrkou. A politicky šlo především v počátku mise ISAF především o to ukázat západním a hlavně americkým spojencům, že byť malé a relativně skromné a chudé armády dokáží přispět nějakým dílem k protiteroristické operaci na druhé straně zeměkoule. Pro tradičně proamerické státy jako Litvu nebo Polsko to bylo ovšem jednodušší než třeba v českém či maďarském případě.

Zdaleka nejpočetnější kontingent z nových členských zemí v Afghánistánu udržovalo Polsko a dostalo na starost vlastní sektor, provincii Ghazní. Analýza polského příspěvku ISAF a budoucí angažovanosti aliance v Afghánistánu, kterou sepsali experti Polského institutu mezinárodních vztahů, vyzdvihuje především působení speciálních sil a jejich spolupráci s americkými protějšky, v níž by se mělo podle názoru autorů rozhodně pokračovat.

Politicky z počátečního silně proamerického postoje, který vynesl postkomunistickým členům aliance označení "nová Evropa" z úst amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, se nicméně stávalo břímě, které každá nová vláda nesla tížeji a tížeji, pokud chtěla dostát závazkům a zároveň vydržet tlak ekonomické krize, někdy opozice a občas i veřejného mínění. Zejména v Česku se vyslání vojáků do zahraničí stalo choulostivým tématem vnitropolitického boje, zatímco v Polsku s tradičně silnými vazbami všech politických stran na USA to bylo téma kritiky především ze strany nevládních organizací.

Působení v Afghánistánu se ale v žádné středoevropské zemi nestalo dominantním tématem politické a veřejné debaty v míře srovnatelné třeba s Německem či Velkou Británií. K tomuto pocitu přispíval i fakt, že o operacích jednotlivých národních kontingentů v Afghánistánu bylo relativně málo informací v médiích.

Návrat k teritoriální obraně

Ve střední Evropě se díky ISAF posílil pocit spoluzodpovědnosti za operace NATO v dalekém zahraničí, i když po rusko-běloruských manévrech z podzimu roku 2009, které zahrnovaly i simulovaný jaderný útok na Polsko, zesílil zejména v Pobaltí a v Polsku pocit, že by se Aliance měla opět více soustředit na svůj prvotní úkol obrany teritoria členských států.

Ze závěrů studijní skupiny expertů států visegrádské skupiny o možné vojenské spolupráci, která nese název DAV4, vyplynulo, že odezva veřejnosti na působení v Afghánistánu rostla s počtem obětí. "Například na Slovensku, které vyslalo hlavně podpůrné jednotky, nebyl počet obětí takový, aby otestoval citlivost veřejnost na vyslání jednotek do zahraničí," uvádí zpráva, která kromě afghánského působení hodnotí i vyslání do Iráku. Opačná situace byla naopak v Polsku, které vyslalo bojové jednotky a s postupným růstem počtu obětí se ve veřejné debatě smysl afghánské mise zpochybňoval.

Veřejnost ve všech čtyřech zemích v posledních letech sdílí pocit, že účast v zahraničních misích NATO daleko za hranicemi Evropy je sice potřebná, ale musí být jasné omezení, kolik spojenci mohou vyslat sil v době ekonomické krize a návratu "tvrdšího" režimu v Rusku. Přesto, tvrdí i experti ve zprávě DAV4, byla operace v Afghánistánu užitečná z hlediska vojenské spolupráce v tom, že armády jednotlivých států byly nuceny a schopny se vybavit pro zámořské mise. Poláci dokonce speciálně pro Afghánistán natolik vylepšili v licenci vyráběné transportéry Rosomák, že se je nyní snaží prodat do zahraničí, což naráží na odpor původního autora těchto strojů, firmy Patria.

Další text Martina Ehla pro natoaktual.cz:

Ve střední Evropě díky ISAF posílil pocit spoluzodpovědnosti za operace NATO v dalekém zahraničí, i když po rusko-běloruských manévrech z podzimu roku 2009, které zahrnovaly i simulovaný jaderný útok na Polsko, zesílil zejména v Pobaltí a v Polsku pocit, že by se Aliance měla opět více soustředit na svůj prvotní úkol obrany teritoria členských států před hrozbou z bezprostředního okolí.

I proto letos na podzim Aliance uspořádá rozsáhlé cvičení Steadfast Jazz. V této souvislosti veřejnost na operaci ISAF nejspíše rychle zapomene, i když se pro politiky a vojáky ze středoevropských států stala neocenitelnou zásobárnou zkušeností.

Významné také je, že pro některé středo- a východoevropské země, včetně České republiky, příspěvek do operace ISAF představoval jakýsi "kompenzační nástroj" domácích škrtů v obranných rozpočtech. Tato skutečnost pak ve finále dávala zemím se silnou účastí v ISAF v Bruselu sílu pozice, kterou by vzhledem k nízkým výdajům na obranu jinak neměly.

Velkým politicko-diplomatickým tématem pak mimo jiné bude, jakým způsobem si pozici zachovat za stávajících obranných rozpočtů v éře po operaci ISAF.

Martin Ehl
autor je vedoucím zahraniční rubriky Hospodářských novin

natoaktual.cz