Energické diversifikační úsilí EU a Ruska v energetice

Vydáno 14.02.2011
V posledních několika měsících hovořili političtí představitelé EU i Ruska o pokračujícím procesu zlepšování vzájemných vztahů. Význam EU jako důležitého partnera zmínil koncem listopadu 2010 ruský prezident Dmitrij Medveděv ve svém výročním vystoupením před oběma komorami ruského Parlamentu.  

Ještě dál šel ruský premiér Vladimir Putin, který navrhl vytvoření rusko-evropské ekonomické unie od Lisabonu po Vladivostok a nevyloučil možnost přijetí evropské měny euro. Před prosincovým summitem EU-Rusko v Bruselu pak obě strany ukončily jednání o vstupu Ruska do WTO a celý summit se nesl více méně v přátelském duchu.

Podobně došlo k určitému pozitivnímu pokroku i v energetické interakci mezi EU a Ruskem. Například Moskva a Brusel se rozhodly koncem roku 2010 založit společné centrum pro koordinovanou spolupráci představitelů plynárenského průmyslu a analytiků a ke zformulování společného názoru na energetické problémy za účelem kvalitnější přípravy jednání na politické úrovni. Rusko také plánuje zmírnit podmínky a postupně odstranit překážky pro vstup evropských investorů do svého energetického sektoru, kde měl až doposud z větší části dominantní postavení stát nebo státem ovládané společnosti. Na druhou stranu v energetických vztazích stále existují faktory, které negativně ovlivňují a brání efektivní kooperaci. Mezi ně patří zejména odlišné ideové vnímání energetické politiky a stanovení cílů ze strany EU a Ruska.

Energetická politika Ruska vůči EU
Primárním cílem energetické politiky Ruska je na jednu stranu upevnění přítomnosti na lukrativních energetických trzích EU. Jeden z hlavních nástrojů této ruské energetické strategie představuje plynárenský monopol Gazprom, který zemní plyn prakticky jinam než do Evropy nevyváží, ačkoliv podíl ruského plynu na spotřebě EU v posledních letech postupně klesá, což je dáno především poklesem hospodské produkce. Podobně se Rusko snaží posílit svoji pozici hlavního dodavatele zemního plynu do Evropy vybudováním několika nových plynovodů, například Nord Stream a South Stream.

Na druhou je dlouhodobým zájmem RF diverzifikovat export ruské ropy a plynu na více "velkých" klientů, zejména ve východní Asii a na Dálném východě (Eastern Gas Program) a tím snížit vlastní závislost na odbytu na evropských trzích. K dosažení těchto cílů hodlá Rusko například postavit závod na zkapalňování zemního plynu (Sachalin II) ve snaze najít nové odběratele v USA, Číně, Japonsku a Jižní Koreji a vybudovat několik nových přepravních tras. V říjnu 2009 podepsali představitelé Ruska a Číny dokument o zajištění dodávek ruského plynu do Číny. Na základě tohoto rámcového dokumentu by Rusko mohlo zásobovat Čínu asi 70 miliardami m3 zemního plynu ročně. Obě strany se ovšem zatím nedohodly na cenách za plyn.

V případě diverzifikace vývozu ropy bylo Rusko daleko úspěšnější. První úsek ropovodu VSTO s délkou 2 750 kilometrů z Tajšetu do Skovorodina byl dokončen v prosinci 2009 a počátkem letošního roku začala tímto ropovodem proudit první ruská ropa do Číny. Podle odhadů může Moskva ropovodem VSTO dodat Číně až 30 milionů tun ropy ročně.

Vedle toho se RF snaží odpovídat na snahy EU o zvýšení energetické bezpečnosti a předejít konstrukci evropských alternativních transportních tras, které jej obcházejí a jsou v rozporu s jeho zájmy na zabezpečení pozice důležitého dodavatele. K tomu Rusko potřebuje například blokovat přístup dalších zemí k evropskému trhu (Turkmenistán, Kazachstán) a udržet dobré vztahy s tranzitními zeměmi, nebo se jich naopak efektivně zbavit.

Diversifikační politika EU vůči Rusku
Členské státy EU proto nahlížejí na ruskou energetickou politiku se směsicí nedůvěry a souhlasu. Postoje jednotlivých zemí jsou velice rozdílné, což Rusku a jeho politice vyhovuje, neboť Evropská unie není schopna zaujmout unitární stanovisko a realizovat koordinovanou energetickou politiku. Některé evropské země mají strach, že se EU stane vysoce závislá na ruských dodávkách a tím se ocitne pod energetickou nadvládou Ruska. Evropská unie také řeší důvěryhodnost Ruska, zejména v důsledku energetických krizí, které znamenaly přerušení nasmlouvaného množství ropy nebo zemního plynu do zemí EU, z čehož vychází nejistota ve spolehlivost ruských dodávek a jejich možného zneužití jako politického nástroje.

EU ve snaze o zvýšení energetické bezpečnosti členských států prosazuje v souladu s cíli energetické politiky řadu opatření. Vedle dokončení liberalizace vnitřního trhu s energiemi se Brusel zaměřuje na diverzifikaci zdrojů a budování nových transportních cest, zejména na projekt plynovodu Nabucco a s ním spojený Transkaspický plynovod. Přes počáteční stagnaci, vývoj posledních měsíců roku 2010 naznačil, že politické překážky tohoto projektu by mohly být překonány s tím, jak se Turkmenistán snaží o diverzifikaci svého exportu a dochází k oteplování jeho vztahů s Ázerbájdžánem.

Dalším důležitým krokem EU v tomto ohledu byl v polovině ledna 2011 podpis dohody s představiteli Baku, ve které se Ázerbájdžán zavázal poskytnout Evropě "značný objem plynu" pro vytvoření tzv. jižního koridoru. Ten má vytvořit síť plynovodů dopravujících zemní plyn do Evropy z regionu Kaspického moře a Blízkého východu přes Turecko. Ázerbájdžán se však ještě nerozhodl, zda zemní plyn poskytne plynovodu Nabucco z pole Shah Deniz II, nebo zda plyn získají menší konkurenční projekty.

Prvním z nich je Transadriatický plynovod (TAP), navrhovaný švýcarskou EGL, norským Statoilem a německou firmou E.ON, který by měl vést z řecké Soluně do Albánie a přes Jaderské moře do Itálie a dále do Evropy. Druhým projektem je prodloužení stávajícího plynového interkonektoru spojujícího Turecko s Řeckem (TGI) o další zemi Itálii. Interkonektor mezi Itálií, Řeckem a Tureckem (ITGI), by měl přivádět zemní plyn od tureckých hranic do jižní Itálie. ITGI má být dokončen v roce 2016 a jeho plánovaná kapacita je 12 miliard m3 plynu ročně.

Dva scénáře budoucí energetické spolupráce EU a Ruska
Diversifikační proces EU a Ruska pak může vyústit do některého ze dvou možných scénářů o budoucím směrování vzájemných energetických vztahů. Podle prvního může diverzifikace podkopat vztahy mezi EU a Ruskem, jelikož za podmínek vzájemné závislosti (interdependence) znamená oboustranné oddálení, odtažení. Podle Andrewa Monaghana mohou být diversifikační snahy EU a Ruska jistou analogií bezpečnostního dilematu, kdy jeden stát podezřívá druhý z nárůstu vojenského potenciálu a sám začíná podnikat analogická opatření pro případ bezprostředního ohrožení, čímž začínají závody ve vyzbrojování a vzájemné vztahy jsou nestabilní. V případě energetických vztahů, by takové přípravy měly za následek intenzivní závod v diverzifikaci, a to navzdory faktu, že za stavu existující vzájemné závislosti není toto řešení uspokojivé ani pro jednu stranu.

Podle druhého scénáře povede diverzifikace zdrojů a přepravních tras ze strany EU a Ruska ke snížení přílišné závislosti ve vzájemných vztazích a tím i citlivosti, která je zdrojem konfliktu. Naopak zranitelnost, která zintenzivňuje interdependenci, zůstane mezi oběma stranami zachována, což by ve svém důsledku mělo přispět k pokračování oboustranné energetické spolupráci a obchodu.

Lukáš Tichý
autor je interní doktorand Ústavu mezinárodních vztahů

natoaktual.cz