V únoru 2018 egyptský prezident Abdul Fatah al-Sísí ohlašuje začátek původně tříměsíční operace Sinaj 2018 (Comprehensive Operation Sinai 2018) s cílem nadobro vymýtit terorismus z tohoto poloostrova.

O rok později ministr zahraničí Sameh Shoukry vítězně oznamuje, že COS 2018 byla jednoznačný úspěch, neboť se egyptským složkám podařilo „zničit teroristickou infrastrukturu“ a zneškodnit vysoké činitele skupiny, jež je odnoží notoricky známého Islámského státu - organizace Vilájet Sinaj (VS). Jen v únoru 2019 ale VS zaútočí na checkpoint na severu Sinaje, což si vyžádá na 20 vojenských obětí, v dubnu 2019 pak patnáctiletý sebevražedný atentátník usmrtí 7 lidí a 26 zraní.

Podobné informační rozpory nadále matou egyptskou veřejnou debatu o COS 2018, o jejíž ovládnutí bojují oficiální statistiky o vysokých počtech zneškodněných členů VS s každodenní a neustávající realitou provedených útoků.

Navzdory přísnému informačnímu embargu však neziskové organizace, nezávislá média a experti nashromáždili dostatek dat, takže jsme schopni více než rok po jejím zahájení s jistotou zformulovat několik závěrů o jejím účelu, postupech a výsledcích. Než se tak však stane, tento text se neobejde bez pár slov ke kontextu radikálního extrémismu v této oblasti.

Sinaj: dlouho pěstované podhoubí pro radikalizaci

Zjednodušeně řečeno, tři navzájem se umocňující faktory jsou považovány za hlavní příčiny rozkvětu teroristických organizací na Sinaji: a) násilná historie oblasti na hranici Izraele a kontinentálního Egypta kombinovaná s dlouhodobou absencí armády, b) naprostá ekonomická marginalizace a c) etnické složení poloostrova, jehož většinovými obyvateli jsou neintegrovaní Beduíni. Hledání ekonomických příležitostí beduínské populace vedlo k boomu drogového průmyslu a pašovaní různého materiálu do zapovězeného Pásma Gazy a společně s nepříliš přesvědčivými politikami egyptské Beduíny integrovat byla radikalizace některých z nich prakticky nevyhnutelná.

Situaci nepomáhá ani tendence kontinentálního Egypta nahlížet na celou beduínskou populaci jako na kolaboranty Izraele a teroristy, jelikož tento přístup při minulých operacích (doposud 6) vedl k hromadnému porušování lidských práv a zásadnímu zhoršení jejich životní situace.

Vzpomeneme-li však například na alianční operaci ISAF, jejím hlavním poselstvím byl tzv. „comprehensive approach“, a tedy kombinace rozvojové práce, budování institucí, diplomacie, demokratizačních aktivit, policie, armády atd., pokud má být taková operace dotažena do zdárného konce. Výše zmíněná egyptská praxe je tedy značně kontraproduktivní a pravděpodobně stojí za selháním předchozích protiteroristických manévrů, kterým se nepodařilo tuto hrozbu ani minimalizovat, natož vymýtit.

Před COS 2018 byl tedy Egypt skutecně v nepříjemné situaci s odhadovanými 1000-1200 bojovníky VS, kteří svou vysokou aktivitou zajistili Egyptu místo ve světové desítce států nejvíce zasažených terorismem. Přišla tedy s COS 2018 kýžená a zjevně nezbytná změna?

Tradiční taktika, tradiční výsledky: nový pokus „zneškodnit teroristy“

Odpověď se nabízí hned při pohledu na design samotné operace, který se od minulých ročníků příliš neliší. Opět se jedná o těžkopádnou, z drtivé většiny čistě vojenskou operaci angažující přes 35 000 vojáků, která má na kontě již četná obvinění z porušování lidských práv od organizací jako Amnesty, HRW či místní EIPR.

Odhaduje se, že kvůli izolaci poloostrova se na 420 000 lidí ocitlo v akutním nedostatku jídla a léků, bombardovací kampaně zničily přes 3000 domů a 90% orné půdy, tedy základního způsobu obživy, a objevují se zprávy o naprosté absenci právního státu včetně arbitrárního zadržování a občasných vraždách místních.

Z perspektivy NATO je třeba si položit otázku, zdali hlavní platforma spolupráce mezi Aliancí a Egyptem - Mediterranean Dialogue (MD) - poskytla prostor pro sdílení zkušeností z aliančních protiteroristických aktivit ve fázi, kdy Egypt takovou COS navrhoval. Odpověď však nikoho nepřekvapí. MD se problematice COS v převážné míře vyhnul a během operace se omezoval na vzájemné návštěvy expertů a vedoucích osobností ve snaze náledovat původní vizi, a tedy „přispět k regionální bezpečnosti, vylepšit vzájemné porozumění a důvěru (…)“, což je stále na míle daleko od strategických a taktických konzultací.

V tomto kontextu je ale zajímavé zmínit, že se Sísí do jisté míry operací ISAF skutečně „inspiroval“ – v reakci na dotazy, proč bylo třeba COS 2018 takto prodloužit, argumentuje právě trváním amerického angažmá v Iráku a Afganistanu. Jak ale naznačuje výše zmíněný přehled přešlapů, nezdá se, že by se příliš zabýval právě důvody a chybami, které k dlouhému trvání ISAF vedly.

Zastánce tvrdého přístupu k terorismu snad přesvědčí předvídatelné výsledky. Je sice pravda, že množství incidentů po začátku kleslo a na první pohled by mnozí usoudili, že operace opravdu minimálně marginalizovala, ne-li úplně potlačila radikální extrémismus na Sinaji. Zbytek roku však potvrdil, že i když VS skutečně byla na moment paralyzována, i tak o sobě dávala vědět významnými akcemi a dnes, po čtyřech prodloužení COS ze 3 měsíců na 15 je jasné, že operace tohoto typu může jen a pouze, dle slov západního experta v Egyptě, „koupit čas na práci s populací“. Funkční právní stát či ekonomické investice směřované na sinajské Beduíny však neexistují a celá operace je tak odsouzena nesplnit svůj účel. Proč tedy byla zorganizována?

Počet zaznamenaných útoku v Egyptě

Vnitropolitická motivace: konsolidace pozice armády a prezidentské volby

V souvislosti s domácí politikou se spuštění COS 2018 spojuje hned s několika obecnějšími „signály“ pro egyptskou veřejnost. V bezpečnostních kruzích se traduje, že Sísí nebývalým finančním, personálním a materiálním rozsahem akce chtěl na jednu stranu ujistit armádu, ze které mj. sám pochází, o jejím pomalém, ale jistém návratu na mocenské výsluní Egypta, odkud spadla po puči v roce 2011.

Toto se zapisuje do širšího kontextu Sísího dvojakého přístupu k armádě, kdy si ji na jedné straně předchází, rozdává honosné důchody generálům, zbrojí a organizuje akce jako COS, zatímco na straně druhé se snaží její složky držet rozděleny, což se ukázalo hlavně v nedávných škatulatech vysokých vládních a armádních představitelů. Veřejnosti a opozici měl pak Sísí chtít ukázat, že jeho politická existence stojí na silné podpoře a kontrole armády.

Nic z těchto obecných faktorů však nevysvětluje, proč se akce odehrála zrovna v únoru 2018. Jistě, formálně byla COS 2018 odpovědí na masivní teroristický útok na sinajskou mešitu ve vesnici Al-Rawda, v egyptském kontextu desítek útoků měsíčně ale toto odůvodnění jaksi nestačí.

Faktor, jemuž expertní komunita připisuje zdaleka největší vliv, jsou prezidentské volby z března 2018 na pozadí klesající popularity v důsledku ekonomických reforem. COS totiž pomohla stávajícímu presidentu k vítězství minimálně dvěma způsoby. Zaprvé, přelom let 2017 a 2018 se nesl v duchu otázek, zdali Sísí dodržel to, co slíbil při své inauguraci v roce 2014. Likvidace radikálního extrémismu a ekonomický boom byly totiž mezi nimi a pokrok na těchto frontách nebyl zdaleka tak viditelný, jak by si mnozí řadoví obyvatelé přáli.

A zadruhé, notoricky známý „bezpečnostní argument“ a de facto válečný stav na Sinaji umožnili ospravedlnění politik utahování šroubů v oblasti lidských práv. Pravidelně hlášená čísla zneškodněných radikálů fungovala jako účinná kouřová clona pro zatýkání oponentů na prezidentské křeslo a jediný vyzyvatel, který se do klání dostal, až do poslední chvíle podporoval právě Sísího.

Zalíbení v benevolentnějším prostředí, jež COS pro prezidenta vytvořila, pak vysvětluje její pokračování i po volbách. Zde zmiňme alespoň úpravu Ústavy z období mezi lednem a dubnem 2019, která Sísímu nově umožňuje zúčastnit se voleb až do roku 2030. Jedním z hlavních argumentů navrhovatelů ze Senátu bylo právě tvrzení, že boj s terorismem a ekonomické reformy se nedodělají přes noc a Sísí by měl dostat šanci pokračovat v tom, co započal.

Zde je třeba zmínit, že toto zdaleka není bezprecedentní postup v zemích s autoritativními vládci, kteří potřebují nahnat body na domácí politické scéně. Tato ústavní změna např. nápadně připomíná obrat Turecka ke své notně kritizované verzi „prezidentského režimu“ v kontextu boje s IS a PKK; politiku eritrejského prezidenta Afwerkiho, který díky až donedávna aktivní hostilitě s Etiopií vydělával na nucených pracích státních vojáků naverbovaných pro potenciálni konfrontaci; či Putina, jehož popularita vystřelila z 60% na 90% po připojení Krymu. Využití vojenské operace k vnitropolitickým cílům zkrátka není na mezinárodní scéně novinkou a COS není výjimkou, spíše naopak.

Mezinárodněpolitická motivace a zamýšlený odstrašující účinek COS 2018

Pro dokreslení obrazu ale také nelze opomenout důsledky operace na regionální a mezinárodní scénu. Vzhledem ke komplexitě a rozsahu tohoto tématu však jen stručně a obecně.

Západní diplomaté v Káhiře se shodují, že Egypt a konkrétně Sísí se snaží znovu etablovat zemi jako lídra regionu, armádní velmoc a klíčovou spojnici Afriky a Středního východu. COS 2018 by tedy byla do značné míry také přehlídka armádních kapacit pro spojence a deterent pro turecko-iránskou osu. Takto si také mnozí vysvětlují nejen rozsah operace, ale také zapojení zbraní, jež mají s protiteroristickou akcí pramálo společného, jako je dělostřelectvo, námořnictvo či neproporční množství tanků.

Rychlý přehled domácích a zahraničních faktorů nabízí poměrně cynickou odpověď na výše naznačenou otázku, proč president Sísí tak okatě zanedbává sociální politiky, které by měly doprovázet protiteroristickou operaci, pokud by to s vymýcením terorismu myslel vážně.

Vytvářet konspirace o tom, jak sám terorismus podporuje, aby vyhrál volby, samozřejmě v žádném případě není na místě, ale nelze přehlédnout jisté výhody, které přítomnost radikálů na egyptském území pro režim přináší. A koneckonců je spíše pravděpodobnější pochybovat o vůli režimu s terorismem bojovat efektivně než tvrdit, že egyptští generálové neaplikují historické zkušenosti z čisté nevědomosti.

Marek Baroň
Autor působí na SciencesPo v Paříži