ANALÝZA: Zlom německé východní politiky? Berlín stále tančí mezi vejci

Vydáno 21.04.2022
Nové kolo ruské agrese proti Ukrajině je debaklem dlouhodobé německé zahraniční politiky vůči Rusku, která byla německými politickými elitami nalevo i napravo považována za výkladní skříň. Je nyní snadné a laciné odsoudit přístup Berlína k Moskvě. Nezohlednit úmysly Berlína a jeho motivaci by ale rozhodně nebylo moudré a spravedlivé.  

Vladimir Putin s Angelou Merkel během rozhovorů v roce 2018 | foto: bundeskanzler.de

Německo, podobně jako celá EU a NATO, se snažilo dlouhá léta o strategický dialog s Ruskem. Považovalo jej za partnera, kterému je sice často těžké porozumět, ale rozhodně je nutné mu naslouchat.

Od dialogu s Moskvou si slibovalo větší vzájemné pochopení, posílení obchodu, příležitosti ke kapitálovým investicím, výměnu studentů, rozvoj turismu, vzájemné poznávání se a v neposlední řadě i výhodnou bezpečnostní spolupráci v regionech, ve kterých má Rusko stále nějaký vliv nebo expertizu. Tehdy šlo zejména o Afghánistán, ve kterém se SRN angažovala po teroristických útocích 11. září 2001.

Z německého úhlu pohledu rozhodně nešlo o jednostrannou podporu Moskvy, nýbrž o vzájemně výhodnou spolupráci, která prospívá bezpečnosti všech. Rozvoj spolupráce v ekonomické oblasti měl posilováním vzájemné důvěry vytvářet podmínky pro politické porozumění a diskusi bezpečnostních témat, ve kterých se Západ s Ruskem neshodl.

Mezi ně patřilo například rozšiřování NATO. Hospodářská dimenze vztahů měla kromě profitu přinést přelévání spolupráce do ostatních sektorů včetně sektoru bezpečnostního. K této politice nebyla dle Berlína dlouho alternativa. Podle mého soudu těžko lze tuto snahu označit za chybnou před rokem 2008.

Angela Merkelová se stala kancléřkou poprvé v roce 2005 v době, kdy Vladimír Putin zastával podruhé post ruského prezidenta. S Putinem se v době svého kancléřování setkala více než dvacetkrát.

„Ekonomika rostla na Západě i v Rusku. Bohatý a sytý přece neválčí, protože válka je nebezpečná a nákladná kratochvíle.“

Z minulosti zdědila řadu projektů rusko-německé hospodářské kooperace. V roce 2005 nebyl žádný důvod v nich nepokračovat. Německá diplomacie vytvářela v rámci EU podmínky pro stavbu plynovodu Nord Stream 1 a německý kapitál investoval do ruského průmyslu.

Ekonomika rostla na Západě i v Rusku. Bohatý a sytý přece neválčí, protože válka je nebezpečná a nákladná kratochvíle.

Integrace Ukrajiny nebyla na pořadu dne

Jablkem sváru mezi kolektivním Západem a Ruskem bylo směřování Ukrajiny do NATO a poslední léta i do EU. Iniciativa vždy přicházela z Ukrajiny, která chtěla vstoupit do obou hlavních západních institucí. 

Ponechme stranou evropský integrační proces, který Rusko nikdy nepochopilo a dlouho jej nepovažovalo za hrozbu.

Zaměřme se spíše na Severoatlantickou alianci, vůči které se Rusko vymezovalo a jejíž přibližování se ruským hranicím vždy s různou intenzitou kritizovalo a na německý přístup k rozšiřování NATO o postsovětské státy.

Ukrajinský vstup do NATO otevřel Leonid Kučma na jaře roku 2002. Po Oranžové revoluci (2004), jež se k západnímu směřování Ukrajiny hlasitě přihlásila, bylo na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 přijato zásadní rozhodnutí. Ukrajina nezískala akční plán partnerství. Vstup do NATO byl odložen na neurčito s argumentem, že na členství není Kyjev připraven.

ANALÝZA: Dnešního Putina si Západ vypěstoval slabostí, hloupostí a naivitou

Formálně se NATO přihlásilo k politice otevřených dveří, ale de facto bylo jasné, že Ukrajina není vítána. V roce 2010 po vítězství Viktora Janukoviče ukrajinský zájem o vstup opadl. Ukrajina se přihlásila „pouze“ k politice intenzivního partnerství v NATO.

V Severoatlantické alianci si oddechli v zásadě všichni. Otázka vstupu Ukrajiny nebyla na pořadu dne v roce 2013, když začal Majdan, v roce 2014, když Putin anektoval Krym a rozpoutal válku na Donbase a ani v roce 2022, kdy zahájil otevřenou invazi na Ukrajinu téměř všemi kapacitami, které měla ruská branná moc k dispozici.

Pohled nazpět ukazuje, že klíčový rok 2008 nepřinesl pouze summit NATO v Bukurešti, světovou hospodářskou krizi, ale také ruskou invazi do Gruzie. Obě události negativně zasáhly rusko-německé vztahy, které se ale postupně obnovovaly.

V roce 2009 byl spuštěn plynovod Nord Stream 1. V roce 2012 se Rusko stalo největším německým obchodním partnerem ze všech postkomunistických států. Prohlubovala se německá závislost na Rusku jako dodavateli energetických surovin. Rusko-německá obchodní bilance tehdy dosahovala 80 miliard eur.

V současnosti je více než 40 % německé spotřeby ropy a téměř 50 % spotřeby plynu je kryto dodávkami z Ruska. V roce 2012 se ruským prezidentem znovu stal Putin a v roce 2014 přišla ruská ilegální anexe Krymu a válka na Donbase, kterou Rusko rozpoutalo, financovalo a udržovalo.

Hlavně neplést politiku do byznysu

Nejvlivnějším zastáncem ukrajinského nečlenství v NATO byl zcela nepochybně Berlín. Dlouho ale pro tuto politiku byly dobré a ve své době relevantní důvody. 

Ukrajina vykazovala mnohé deficity v oblasti demokracie, stavu ozbrojených sil a zejména podpory obyvatel pro vstup do NATO. Ukrajinské členství v NATO tehdy štěpilo společnost a argument, že by ničemu neprospělo, není možné šmahem odmítnout.

Na straně druhé je ale faktem, že nikdo nikdy Ukrajinu ke vstupu do NATO nenutil. Vždy šlo o iniciativu Kyjeva. Berlín i po ruské ilegální anexi Krymu a rozpoutání války na Donbase dával mnoha formálními i neformálními kanály Moskvě i Kyjevu na vědomí, že členství Ukrajiny v NATO nepřipustí.

Sliboval si od toho rozvoj strategického partnerství s Ruskem a celý přístup rámoval nutností zohledňovat bezpečností obavy svého strategického partnera. Politika Berlína se do roku 2008 mnohým zdála uměřená, racionální a správná. Po rusko-gruzínské válce roku 2008 se počet politiků a expertů, kteří k této strategii neměli výhrady, začal zmenšovat.

Není ovšem pravdou, že by se po roce 2008 v rusko-německých vztazích nic nestalo. Německá politika vůči Kremlu se začala měnit. Obchodní výměna se zmenšovala, i když důvody pro tento vývoj neležely pouze v politické oblasti. O Rusku se v Německu stále více začalo uvažovat jako o strategickém vyzyvateli a nikoli partnerovi.

V Bílé knize o německé bezpečnostní politice z roku 2016 se objevila teze, že Rusko otevřeně zpochybňuje evropský bezpečnostní řád tím, že je připraveno užívat sílu jako nástroje své zahraniční politiky jako to dělalo v případě Krymu a Donbasu. 

Protože si ale Moskva v nedávné minulosti zavázala bývalého spolkového kancléře Gerharda Schrödera a řadu dalších německých politiků, průmyslníků a obchodníků, prosadila i v tomto měnícím se diskurzu německé zahraniční politiky nový obří energetický projekt, vysoce kontroverzní plynovod Nord Stream 2, který je budován od roku 2015. Narativ, který k tomu používala zněl, nepleťme politiku do byznysu.

„Německá role při implementaci dohod Minsk I a Minsk II v posledních dvou letech již hraničila s „mnichovanstvím“. V Berlíně asi zapomněli, že prodat je možné pouze toho, kdo se prodat nechá. Ukrajina ukázala, že do této množiny států nepatří.“

Na diplomatickém poli se Německo podílelo na zprostředkování a implementaci Minských dohod a učinilo z nich kotvu své východní politiky. Argumentovalo tím, že mír ve východní Evropě může přinést pouze diplomacie a dialog a že tyto nástroje nemají alternativu.

Argumenty, že mezi Minskem a Mnichovem je velmi nejasný předěl, Berlín odmítal s tvrdošíjností hodnou důležitějších témat. Pro Německo i v tomto období stále dávalo smysl vést s Moskvou dialog a nabízet jí i jiné formy vztahů než konfrontaci. Zda si německá diplomacie dobře spočítala, že politické zisky vyváží škody, které tím byly napáchány, rozsoudí až historie. 

Podle mého soudu ale německá role při implementaci dohod Minsk I a Minsk II v posledních dvou letech již hraničila s „mnichovanstvím“. V Berlíně asi zapomněli, že prodat je možné pouze toho, kdo se prodat nechá. Ukrajina ukázala, že do této množiny států nepatří.

Invaze znamenala obrat, ale…

Pokračovat v politice budování strategického partnerství s diktaturou čekistů a gangsterů po Putinově projevu 21. února 2022, kdy Putin popřel existenci Ukrajinců jako národa a jejich právo na vlastní stát a po 24. únoru, kdy tuto politiku začal realizovat, by už ale bylo nemoudré.

Ačkoliv v Berlíně to verbálně pochopili, němečtí diplomaté jezdit do Moskvy nepřestali. O čem s Putinem jednali, ví jenom oni, „car“ a Bůh.

Na straně druhé se v německé politice mnohé změnilo. Ano, německý obrat směrem k sankcím proti Rusku, souhlasu s vývozem zbraní na Ukrajinu a upuštění od politiky „odečítání Putinovi ze rtů“ se může někomu zdát pomalý. Současná německá podpora Ukrajině v jejím úsilí přežít jako suverénní stát se může zdát nedostatečná.

Německo nadále tancuje mezi vejci. Jeho vojenská podpora Ukrajině by mohla být mnohem silnější, přestože dodávky velmi účinných lehkých protitankových a protiletadlových zbraní jsou revolucí v dlouhodobém německém přístupu k problému.

Stereotypní uvažování ve smyslu, že vojenská síla nikdy může řešit problémy světové politiky, je v německém politickém diskursu nadále silně přítomné. Jako kdyby se zhruba stoletý problém německého militarismu a expanzionismu vyřešil za jednacím stolem, a ne „krví a železem“.

Podstatným rysem společenská debaty v dnešním Německu o selhání německé zahraniční politiky vůči Rusku je přehodnocování zahraničně-politického dědictví Angely Merkelové. Debata bude a je vyhrocená a mnohdy i nespravedlivá. Bylo by dobré v ní nezapomenout na další jména a jejich roli při „budování strategického partnerství s Ruskem“.

Namátkou jde o jména jako Frank-Walter Steinmeier, Olaf Scholz, Jens Plötner, Wolfgang Schäuble a mnozí další naslouchači ruským zájmům.

„Němci prostě budou chtít uplatit svoje špatné svědomí. S politikou „otevřené šekové knížky“ mají velké zkušenosti. Na obzoru je i rozbití dalšího ještě přetrvávajícího nesmyslného narativu o škodlivosti dodávat takzvané „útočné zbraně“ napadené straně.“

Předtím než zahraniční politiku Berlína jednoduše odsoudíme, by ale bylo vhodné si uvědomit, že konec strategického partnerství s Ruskem je nejzásadnějším obratem zahraniční politiky „Berlínské republiky“. Ekonomická podpora Kyjevu je už nyní významná a poroste.

Němci prostě budou chtít uplatit svoje špatné svědomí. S politikou „otevřené šekové knížky“ mají velké zkušenosti. Na obzoru je i rozbití dalšího ještě přetrvávajícího nesmyslného narativu o škodlivosti dodávat takzvané „útočné zbraně“ napadené straně.

Německý hlas na druhé koleji

Zásadní změna zahraniční politiky se v žádném demokratickém státě nedělá rychle a snadno. Německo k ní potřebuje čas, který v podstatě má. Evropský bezpečnostní řád naštěstí garantuje Washington za asistence Londýna a nikoliv Berlín s Paříží. 

KOMENTÁŘ: Fáma o slibu nerozšiřovat NATO jako součást ruské propagandy

Proto je v současné době skoro jedno, jakou politiku tyto vůdčí státy Evropské unie sledují. Zda jejich diplomati a politici jezdí do naslouchat do Moskvy, anebo zda riskují cestou do Kyjeva.

Rusko rozumí v mezinárodní politice jenom síle a neopovrhuje ničím více než slabostí. Slovy největšího génia světa přelomu 19. a 20. století: „můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale je to tak vše, co se proti tomu dá dělat.“

Přesvědčilo se o tom Erdoganovo Turecko, které Rusku v pravý čas ukázalo sílu, byť se to mnohým na Západě nemuselo líbit, a je Ruskem bráno jako partner, jehož zájmy není možné automaticky shledat lehkými. Zdrojem dnešní tragédie je fakt, že to Berlín nechápal a možná nechápe dodnes.

„Marginalizace Německa, Francie a tím i Evropské unie v řešení nejzávažnější bezpečnostní krize v Evropě od konce druhé světové války je proto v nejbližších týdnech nevyhnutelná.“

Z toho jednoznačně vyplývá, že vojensky slabí aktéři (Německo) a aktéři neochotní vojenskou sílu použít (Francie) budou při řešení této krize na vedlejší koleji. Bude to tak dlouho, dokud bude Rusko ochotné bojovat za členství Ukrajiny v „ruském světě“.

Marginalizace Německa, Francie a tím i Evropské unie v řešení nejzávažnější bezpečnostní krize v Evropě od konce druhé světové války je proto v nejbližších týdnech nevyhnutelná. Zda dostanou tyto státy prostor pro zprostředkování jednání po konci války, závisí na tom, jaký dojem jejich politika zanechá u ostatních důležitých aktérů. A v prvé řadě půjde o Ukrajinu.

Kyjev na jejich rady k přijetí ruské interpretace Minských dohod příliš nedbal v době, kdy se bál války s Moskvou. Proč by je měl poslouchat nyní, když strach z války je pryč? Když válka, kterou Ukrajinci nechtěli a báli se jí, se jim začíná možná i líbit, protože v ní nemusí vůbec prohrát? Když válka sjednotila Ukrajince bez ohledu na to, jakým jazykem mluví a kde se narodili?

Zdeněk Kříž
autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně

natoaktual.cz