ANALÝZA: Operace Barbarossa 80 let poté. Dezinformace v hlavní roli

Vydáno 26.06.2021
Přepadení Sovětského svazu Německem 22. června 1941 v brzkých ranních hodinách je událostí, která nepochybně zcela zásadně změnila průběh a charakter druhé světové války, a proto má smysl jí věnovat pozornost i v současnosti.  

Operace Barbarossa | foto: audiovis.nac.gov.pl

Cílem tohoto textu není opakovat stále ještě všudypřítomnou mytologii, která se stala součástí standardního narativu o druhé světové válce, nebo pokud chcete, součástí všeobecného vědění, které je replikováno v učebnicích, dokumentárních filmech a historické literatuře.

Zapojením SSSR mezi mocnosti protifašistické koalice končí ta část druhé světové války, kterou je možné interpretovat jako (neúspěšný) boj západních demokracií proti revizionistickým diktaturám. 

Po vyřazení Francie z války a rozdělení této bývalé velmoci na okupovanou a neokupovanou část v létě 1940 stála v tomto boji proti Německu a Itálii osamocená Velká Británie a její impérium. Její strategická pozice byla nezáviděníhodná. Velká Británie, vedle slavného vítězství v letecké bitvě o Británii, utrpěla řadu těžkých porážek, které ji přivedly na pokraj propasti a ohrozily samu existenci Britského impéria.

Konec německo-sovětského přátelství byl proto rozhodně vítanou vzpruhou pro britské válečné úsilí. O povaze sovětského režimu nebylo ve Velké Británii příliš mnoho pochybností, jak dokladují mnohokráte citovaná Churchillova slova o tom, že nevidí zásadní rozdíl mezi politickým režimem nacionálně-socialistického Německa a stalinského Sovětského svazu z 22. června 1941. 

Bylo ovšem v bytostném britském zájmu vytěžit z nové situace co nejvíce, pokusit se o záchranu impéria a zvrátit důsledky nerozumné politiky appeasementu, který k německé a italské expanzi vydláždil cestu. 

SSSR zkonzumoval východní Polsko, přičlenil tři baltské státy a vynutil si významné teritoriální ústupky na Rumunsku, které Rudou armádu přivedly na dosah rumunským ropným polím. Celkově Sověti obsadili území, kde žilo před válkou na 20 milionů lidí. Operací Barbarossa skončilo předstírání, že SSSR stojí mimo druhou světovou válku.

Přepadením SSSR končí etapa druhé světové války, ve které Britské impérium samo čelilo nacionálně-socialistickému Německu a fašistické Itálii. Jeviště druhé světové války se značně rozšířilo a stal se z ní opravdu celoevropský konflikt.

Sovětský svaz se mezi lety 1939-1941 neúspěšně pokusil podmanit si Finsko. Pokud by se mu to zdařilo, švédská železná ruda by byla v ohrožení. SSSR zkonzumoval východní Polsko, přičlenil tři baltské státy a vynutil si významné teritoriální ústupky na Rumunsku, které Rudou armádu přivedly na dosah rumunským ropným polím. Celkově Sověti obsadili území, kde žilo před válkou na 20 milionů lidí. Operací Barbarossa skončilo předstírání, že SSSR stojí mimo druhou světovou válku.

Vytváření podmínek pro náhlé přepadení SSSR

Pokud se podíváme na mapu Evropy v srpnu 1939, vidíme zcela zřetelně, že náhlé přepadení SSSR ze strany nacionálně-socialistického Německa na široké frontě od Baltského po Černé moře nebylo možné. 

Tyto dvě v dobovém kontextu revizionistické mocnosti, které se obě, každá z rozdílných důvodů, vymezovaly proti versailleskému uspořádání, spolu nesousedily. Navzájem je od sebe oddělovala Litva, Lotyško a zejména Polsko. Teoreticky mohly obě velmoci vést v srpnu 1939 pouze námořní a leteckou válku na Baltském moři. 

Podmínky k náhlému vpádu Třetí říše do „prvního státu dělníků a rolníků“ vytvořil až sovětsko-německý pakt z 23. srpna 1939 a s ním spojené změny politických poměrů v oblasti. Tento dokument, který ve své veřejné části nijak nevybočuje z běžného rámce vztahů mezi dvěma státy, protože oba signatáře zavazuje řešit spory mírovými prostředky, nepomáhat třetí straně ve válce proti signatářům smlouvy a konzultovat otázky oboustranného zájmu, obsahuje tajný dodatek, jenž zcela zásadně mění jeho vyznění.

Tajný protokol činí z paktu dohodu o rozdělení sfér vlivu ve východní a jihovýchodní Evropě a na Baltu. Pakt Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939 a Německo-sovětská smlouva o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie z 28. září 1939 ale nejsou ani zdaleka jedinými dokumenty, které odrážely Stalinovu politiku spolupráce s Hitlerem.

Ještě před jejich podpisem byla v srpnu 1939 uzavřena obchodní a úvěrová smlouva, na kterou později navázalo mnoho dalších hospodářských dohod. Nešlo o žádné novum, protože sovětsko-německé hospodářské vztahy po první světové válce mají bohatou historii a tyto vztahy byly pěstovány i po nástupu německých nacionálních socialistů k moci. 

Stalinův lidový komisař pro zahraniční politiku Vjačeslav Molotov a říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop

Během roku 1940 dodal Sovětský svaz Německu mimo jiného 1 milion tun krmného obilí, 900 tisíc tun ropy, 500 tisíc tun fosfátů, 500 tisíc tun železné rudy, 300 tisíc tun surového železa a šrotu, 100 tisíc tun chromové rudy a 1,5 tuny platiny. V roce 1941 tyto dodávky pokračovaly až do samého počátku války. Sovětský svaz navíc nakupoval pro Německo strategické suroviny (kaučuk a jiné) na světových trzích.

Německu se v roce 1940 Evropa dobývala rozhodně snadněji se sovětskou ekonomickou podporou než bez ní nebo dokonce proti ní. Výměnou měli Sověti obdržet technologické celky a vzorky zbrojní produkce Třetí říše. Ovšem SSSR získal pouze menší část nasmlouvaného zboží. V roce 1940 měl s Německem pasivní obchodní bilanci. Jako konečné datum německých dodávek byl dohodnut květen 1942. Navázána byla také plodná bezpečnostní spolupráce, včetně výměny informací a zkušeností mezi NKVD a gestapem.

Geneze plánu Barbarossa a jeho mezinárodně politický kontext

Směrnici číslo 21, která stanovila hlavní zásady chystaného útoku na SSSR, vydal Hitler 18. prosince 1940. Stalo se tak po Molotovově návštěvě Berlína v listopadu téhož roku.

Hlavním tématem sovětsko-německých jednání bylo, za jakých podmínek by se SSSR mohl zapojit do aliance Německa, Itálie a Japonska, která do historie vstoupila jako mocnosti Osy. Na jednání vystupovali Sověti velmi sebevědomě a asertivně. 

Nastolili otázku Finska, ve kterém podle SSSR Německo provádělo aktivity, které měly být v rozporu s předchozími ujednáními. Řešila se otázka Bosporu a Dardanel, sovětského vlivu v Bulharsku a sovětské politiky vůči Rumunsku, jemuž Sověti v létě 1940 odňali Besarábii a Bukovinu. 

Sovětský svaz sice byl ochoten připojit se k Ose, avšak za podmínek, které byly pro Německo nepřijatelné. Sovětské požadavky působily v Berlíně jako studená sprcha.

Sověti nejevili velké nadšení pro debatu otázek souvisejících s dělením Britského impéria, stupňovali svoje požadavky v Evropě a jako své priority tvrdě vytyčili osud Turecka, Bulharska, Maďarska, Jugoslávie, Řecka, Finska, Švédska, uspořádání poměrů v Baltském moři a ve všeobecném směru k Perskému zálivu. 

Suma sumárum, Sovětský svaz sice byl ochoten připojit se k Ose, avšak za podmínek, které byly pro Německo nepřijatelné. Sovětské požadavky působily v Berlíně jako studená sprcha. Nic nepomohly sovětské návrhy na prohloubení ekonomické spolupráce s Říší a jednání se dostala do slepé uličky. Hitler na sovětské návrhy neodpověděl, avšak z následujících událostí můžeme vyvodit, že dospěl k závěru o nemožnosti dohody se SSSR.

Plán operace Barbarossa byl založen na odvážené (pro někoho šílené) myšlence rychlé porážky obrovského Sovětského svazu v jednom polním tažení ve třech excentrických hlavních operačních směrech. Proto se sovětsko-německá fronta v roce 1941 rozšířila z 1300 kilometrů na zhruba 2200 kilometrů (bez započítání fronty sovětsko-finské).

Německým cílem bylo obklíčit jádro sovětských sil v příhraničních oblastech v duchu manévrové války dlouhodobě typické pro německé válečnictví. Všechny přípravy měly být dokončeny k 15. květnu 1941. Nicméně v prosinci roku 1940 ještě rozhodně nepadlo rozhodnutí o útoku na SSSR 22. června 1941, jak se často traduje nejenom v běžné novinářské produkci. 

Tento závěr vyplývá i z toho, že směrnice 21 jednoznačně zdůrazňuje, že jde předběžná opatření, pokud by SSSR změnil svůj dosavadní (tedy přátelský) postoj k Německu a že německá branná moc má být připravena (!) zaútočit, nikoli že zaútočí. Hitler si dlouho ponechával volnost jednání.

Důležité je, Hitler v případě spuštění operace předpokládal válku na dvou frontách, protože realizace plánu měla být zahájena ještě před tím, než bude ukončena válka s Velkou Británií.

Tento akt můžeme interpretovat jako akt zoufalství, nebo jako výraz sebevědomí a podceňování síly SSSR, případně jako obojí.

Překvapivý úder?

Sovětsko-německá válka jako taková pro stalinské vedení SSSR překvapivá nebyla. Sovětský svaz se na osvobozenecké tažení do Evropy šířící „proletářskou revoluci“ připravoval na strategické úrovni již od konce 20. let minulého století a po nástupu nacionálních socialistů k moci bylo zřejmé, že jej nepůjde uskutečnit bez války s Německem. 

Čas dle sovětského vedení nazrál v roce 1941, kdy bylo Německo svíráno britskou námořní blokádou a předstíralo, že se připravuje na rozhodnutí války s Velkou Británií provedením velmi riskantní vyloďovací operace na britských ostrovech.

Na operační úrovni byl předpokládaný průběh vojenských operací proti Německu a státům jihovýchodní Evropy nacvičován na mnoha velitelsko-štábních cvičeních (strategické hry) v průběhu první poloviny roku 1941, která ale probíhaly dle textů ruských autorů z 90. let minulého století jinak, než je popsáno v jakékoli z verzí Žukovových pamětí. Sovětští velitelé v nich procvičovali různé varianty ofenzivních operací proti Německu a Rumunsku.

Proto byl německý úder pro sovětské politické a vojenské představitele taktickým a operačním překvapením prvního řádu. Jinými slovy, válka začala jinak, než jak Sověti předpokládali. 

Válka začala předstihujícím německým úderem, který vzal iniciativu sovětským ozbrojeným silám a vystavil je nenadálému útoku v situaci, kdy bojová sestava sovětských vojsk koncentrovaných v západní části země nebyla vhodná k obraně a druhé a třetí strategické sledy se nacházely na přesunu.

Sovětská poststalinská historická propaganda rozvíjela tezi o tom, že sovětské zpravodajské služby předkládaly Stalinovi ta největší německá tajemství, včetně plánu operace Barbarossa.

Součástí této úvahy bylo i obviňování Stalina z toho, že nedbal na zprávy sovětské rozvědky, neuvedl vojska do bojové pohotovosti, nepřipravil SSSR na německý útok, nemyl si večer nohy, nečistil zuby atp. 

Nyní ale víme, že sovětská rozvědka přístup k tomuto typu německých tajemství neměla a tato obvinění spadají do sféry „bajek starého zbrojnoše“, které ráda a často opakuje i západní rádoby seriózní historická produkce.

Německým zpravodajským službám se podařilo řadou standardních technik znemožnit svým sovětským kolegům odhalit přesné datum německého útoku a udržet v utajení základní kontury německých operačních plánů. Sověti si sice všimli, že dochází ke koncentraci německých sil ve východních částech Říše a dokonce i rámcově správně stanovili jejich početní stavy (zhruba 120 divizí), avšak nedokázali přijít na to, co je účelem těchto aktivit.

Plány strategického rozvinování Rudé armády mezi srpnem 1940 a březnem 1941 vycházely z teze, že nejsou známy přesné operační plány pravděpodobných protivníků. Zdá se, že Stalin dospěl k logickému závěru, že Německo se připravuje na vylodění ve Velké Británii, protože vést válku na dvou a více frontách by přece bylo pro Třetí říši sebevražedné. V tom druhém se Stalin nemýlil.

Sovětské bajky o tom, jak Richard Sorge z Japonska měl hlásit přesné datum a plány německého útoku pouze ukazují, jaké úsilí SSSR za Chruščova a dalších sovětských vůdců věnoval po válce k zamaskování skutečného stavu věcí.

Jak to Němci udělali? Za prvé, německé zpravodajské služby zahltily sovětskou zpravodajskou síť mnoha hlášeními s falešným datem útoku a s falešnými operačními plány. Efekt popsaný v bajce o pasáčkovi ovcí a vlkovi v tomto případě zafungoval. 

Za druhé, německá rozvědka šířila dezinformace mezi zahraničními diplomaty a novináři o tom, jak bude nadcházející válce předcházet předložení německých požadavků různého charakteru atp. 

Za třetí, plán Barbarossa byl udržován ve velmi přísném utajení, okruh velitelů, kteří s ním byli seznámeni, se rozšiřoval velmi restriktivně. Hlášení o průběhu příprav se podávala zásadně ústně. Německému vrchnímu velení bylo datum možného zahájení útoku sděleno až koncem dubna 1941. Mnohem později, až 18. června 1941 bylo definitivně rozhodnuto o zahájení útoku a vojskům koncentrovaným na sovětsko-německé hranici byl nadcházející úkol sdělen doslova v předvečer války, 21. června 1941. 

V neposlední řadě hlavní nástroj k vedení manévrové války, tankové a motorizované divize, byly do výchozích prostorů k útoku přesunuty za dodržování přísné rádiové kázně až těsně před zahájením bojových operací (10-14 dní) a sovětská rozvědka je dle současného stavu poznání vůbec nezaregistrovala.

Soustředění německých vojsk, které hlásila Stalinovi sovětská rozvědka (120-122 německých divizí) nemohlo vyvolávat jeho zděšení, protože Stalin dobře věděl, jakými mnohem většími silami disponují na budoucím válčišti sovětské ozbrojené síly a jak probíhá skrytá mobilizace a strategické přeskupování sovětských ozbrojených sil. Jak uvádějí ruští revizionističtí historici, Stalin nevěřil, že s tak malými silami, jaké mělo Německo a jeho spojenci k dispozici, by se někdo mohl odhodlat napadnout Sovětský svaz s jeho nekonečnými prostory. Zjištěný početní stav německé branné moci (bez motorizovaných a tankových divizí) na východě bylo možné snadno interpretovat jako síly krytu hranice a nikoli jako invazní síly.

Sovětské bajky o tom, jak Richard Sorge z Japonska měl hlásit přesné datum a plány německého útoku pouze ukazují, jaké úsilí SSSR za Chruščova a dalších sovětských vůdců věnoval po válce k zamaskování skutečného stavu věcí. Sorge měl co říct a také řekl k japonským válečným plánům, sovětskému válečnému úsilí tím nepochybně prospěl, a nakonec zaplatil cenu nejvyšší. Ve vztahu k Německu se ale mohl v Tokiu dostat právě jen k dezinformacím, které účelově šířila německá rozvědka mezi diplomaty po celém světě.

Poměr sil na sovětsko-německé frontě

Jedna z interpretací katastrofální porážky Rudé armády vzor 1941 po německém vpádu operuje s tezí o obrovské početní převaze německé branné moci a jejích spojenců. Tato hypotéza byla neudržitelná vždy a tento závěr je dvojnásob platný po pootevření sovětských a ruských archivů na přelomu 80.-90. let minulého století.

V předvečer operace Barbarossa byl celkově na budoucím válčišti poměr sil mezi sovětským prvním strategickým sledem (!) a Německem s jeho spojenci v živé síle zhruba 1:1,3 (2,9:3,7 milionu vojáků), v tancích 3,5:1 (11 000 : 3 266 včetně kulometných tančíků Panzer I), v letectvu 2,7:1 (8000 : 2945) a v dělostřelectvu 3,5 : 1 (25 000: 7 146) ve prospěch SSSR. 

Rekonstrukce první fáze operace Barbarossa z archivu The Department of History, United States Military Academy

Navíc byl na bojiště od května 1941 přisunován druhý sovětský strategický sled na jenom o málo menších počtech, než měl sled první, který poměr sil dále výrazně vychyloval v sovětský prospěch.

V neposlední řadě v týlu se činily přípravy na zformování sledu třetího, jakmile bude vyhlášená mobilizace, která byla plánována na 23. června 1941. Německo mělo v záloze vrchního velení k dispozici pouze zhruba půl milionu vojáků, kteří mohli být teoreticky posíleni zhruba stejným počtem vojáků německých spojenců, jež ale neměli adekvátní výcvik a materiálně-technické zabezpečení.

Sovětská i německá vojenská technika byla vyvinuta a z větší části vyrobena ve 30. letech minulého století na úrovni dobových standardů. Německá branná moc měla jistou nevýhodu ve větším opotřebení své výzbroje a výstroje, protože větší část z ní absolvovala náročné západní (1940) a balkánské (1941) tažení. 

Obě armády se nacházely v procesu přezbrojování na nové typy těžké bojové techniky, u sovětských vojenských složek probíhal proces přezbrojení na moderní samonabíjecí ruční palné zbraně.

Rekonstrukce přesného poměru sil přímo na frontě v předvečer a průběhu války je bohužel komplikované cvičení z mnoha důvodů. V prvé řadě se jedná o proces. Síly na bojiště přicházejí a jsou na něm spotřebovávány. Bezprostředně při zahájení operace Barbarossa se do bojové činnosti zapojilo 114 německých divizí a přibližně 20 divizí německých spojenců.

Na sovětské straně jim čelilo zhruba 160 sovětských divizí podporovaných 10 protitankovými brigádami. Obě strany v průběhu bojů zasazovaly zálohy, které na sovětské straně přibývaly mnohem rychleji a byly také na bojišti mnohem rychleji ničeny. V Sovětském svazu byla 23. června 1941 vyhlášena otevřená mobilizace 5,3 milionu záložníků, kteří byli vrženi proti německé branné moci a německým spojencům. 

Wehrmacht byl v létě 1941 vždy o několik kroků napřed před Sověty a eliminoval tím sovětskou početní převahu.

Dne 11. srpna 1941 byly mobilizovány ještě 4 miliony záložníků a další 2 miliony vojáků, většinou vyššího věku a horšího zdravotního stavu, byly povolány do domobraneckých divizí. Další početné divize byly přesunuty ze Střední Asie, Sibiře a Dálného východu. 

Do prosince 1941 sovětský Hlavní stan nasadil na sovětsko-německé frontě nejméně dalších 350-400 divizí, které nahradily rozmetaný první strategický sled. Sovětský vojensko-průmyslový komplex, do kterého byly ve 30. letech investovány astronomické částky i za cenu hladomoru nejenom na Ukrajině, zásobil mobilizované divize vším potřebným i v obtížných podmínkách roku 1941.

Německo a jeho spojenci takovými zálohami živé síly a mobilizačním rezervami v žádném případě nedisponovali. Už jenom proto, že Německo, na rozdíl od SSSR, válčilo na dvou dalších frontách, na západě (od září 1939) a v severní Africe (od února 1941), které spotřebovávaly nedostatkové zdroje a enormně zatěžovaly průmyslové kapacity Třetí říše.

Obrovská válečná kořist, která nepřátelům SSSR padla v prvních týdnech války do rukou, sice znamenala cenný příspěvek pro jejich válečné úsilí, ale těžko mohla vyvážit značné rezervy živé síly Sovětského svazu a jeho průmyslové kapacity. Výhodou pro Německo a jeho spojence bylo v roce 1941 ovládnutí bojiště, což znamenalo, že většina poškozené bojové techniky nebyla nenávratně ztracena.

Němečtí velitelé byli mistři manévrové války a koncentrace sil na směru hlavního úderu. Tento závěr platí pro strategickou, operační i taktickou úroveň. Německé velení se nebálo odkrýt vedlejší úseky fronty a ponechat na nich jenom minimální krycí síly, aby mohlo koncentrovat jádro svých sil v hlavním těžišti úderu. Proto na sovětskou divizi často útočilo pět i šest divizí nepřítele, přestože celkově měly sovětské síly na východní frontě početní převahu. 

V roce 1941 německá armáda na operační a taktické úrovni rychleji získávala informace, většinou je správně analyzovala a byla schopná velitelská rozhodnutí rychleji implementovat na bojišti. Wehrmacht byl v létě 1941 vždy o několik kroků napřed před Sověty a eliminoval tím sovětskou početní převahu.

Destilovaným zoufalstvím byla naopak neschopnost německé rozvědky rekonstruovat celkové vojenské a průmyslové kapacity Sovětského svazu a kvalifikovaně informovat německé politické a vojenské představitele, proti čemu vlastně stojí.

Rozsah a příčiny sovětské katastrofy

V poststalinském období sovětská historiografie uznávala, že Sovětský svaz utrpěl v létě 1941 těžkou porážku. Snažila se pouze mlžit o rozsahu této katastrofy, což ale bylo těžké i pro výkonný sovětský propagandistický aparát.

Hlavní úkol operace Barbarossa, tedy zničit hlavní sovětské síly nacházející se v západních částech SSSR, byl dosažen během prvního měsíce letní kampaně. Německo a jeho spojenci obsadili území Litvy, Lotyšska, větší části Běloruska, západní Ukrajiny a Moldavska. Za měsíc německá armáda urazila dvě třetiny cesty do Moskvy.

Operace Barbarossa

V pohraniční bitvě byl zlikvidován téměř celý první sovětský strategický sled. Sovětský svaz do 9. července 1941 ztratil nejméně 11 700 tanků, 19 000 děl a minometů a nejméně 750 000 vojáků. Německá armáda ztratila za zhruba tuto dobu přibližně 65 000 vojáků (padlí, ranění, nezvěstní) a přibližně 500 nenávratně ztracených tanků.

Za celý rok 1941 nenávratně ztratila Rudá armáda dle ruských údajů nejméně 20 500 tanků, zatím co Wehrmacht 3 254. Co se týče živé síly, německá branná moc ztratila v roce 1941 na východní frontě přibližně 174 000 mrtvých, 621 000 raněných a 36 000 nezvěstných.

Sovětské ozbrojené složky přišly za rok 1941 o 2 miliony vojáků v kategorii mrtví a ranění a o 4-6 milionu vojáků v kategorii zajatí a nezvěstní.

O příčinách sovětské katastrofy v roce 1941, která nemá v dějinách válečnictví ekvivalent, existuje v akademické a publicistické literatuře vícero soupeřících vysvětlení. V této stati není prostor na rozbor všech. 

Dle mého soudu sovětská vojenská katastrofa v létě 1941 je kombinací několika příčin: nenadálosti německého vpádu, způsobu rozmístění sovětských vojsk, zhroucení morálky větší části sovětských ozbrojených sil a nedostatků v bojové přípravě vojsk. O nenadálosti německého vpádu již byla v tomto textu řeč, a proto se blíže zaměříme na další faktory.

Sovětská armáda se nacházela v létě 1941 na gigantickém strategickém přesunu, který ještě nebyl završen. Soustřeďování sovětských vojsk mělo být dokončeno mezi 1.–10. červencem 1941 a bylo diktováno logikou provedení rozsáhlé útočné operace západním směrem. 

Sovětská historická propaganda se při líčení katastrofy léta 1941 soustředila na popis heroických epizod sovětského odporu, které nepochybně existovaly, aby zastřela celkový obraz zhroucení morálky, ke kterému došlo.

Jiný logický závěr dostupné operační dokumenty Rudé armády z jara a léta 1941 a její reálná dislokace neumožňují. Tedy pokud nebudeme chtít tvrdit, že celý vyšší sovětský velitelský sbor byl bandou neschopných idiotů, čemž ale neodpovídají konečné výsledky druhé světové války. 

Pokud by Rudá armáda nebyla rozmístěna v útočné sestavě, nebyly by nejsilnější mechanizované sbory umístěny ve lvovském a bělostockém výběžku fronty, odkud mohly zasadit smrtelný úder do týlu německých vojsk, anebo kde mohly být, a nakonec byly obklíčeny a zničeny, pokud první úder zasadí protivník.

Sovětská historická propaganda se při líčení katastrofy léta 1941 soustředila na popis heroických epizod sovětského odporu, které nepochybně existovaly, aby zastřela celkový obraz zhroucení morálky, ke kterému došlo. Podstatná část sovětské armády se slovy Marka Solonina v létě 1941 změnila v „bandu ozbrojených dezertérů“. Svědčí o tom číslo 4-6 milionů zajatých a nezvěstných za rok 1941. Výjimku tvořily mechanizované sbory a tankové divize, ve kterých sloužilo velké množství komunistů a komsomolců.

Stalin tento fakt pochopil velmi rychle, neboť 16. srpna 1941 vydal rozkaz č. 270 „O případech zbabělosti, vzdávání se do zajetí a o předcházení těmto jevům“ který pro zrádce vlasti a jejich rodiny stanovil drakonické tresty. Celkem bylo mezi červencem až říjnem 1941 společným úsilím polních soudů a NKVD popraveno zhruba 10 000 sovětských vojáků. Jen tak mimochodem, za celou dobu druhé světové války bylo jenom sovětskými polními soudy (tedy bez činnosti NKVD) zastřeleno 158 000 vojáků, většinou za případy skutečné nebo domnělé zbabělosti před nepřítelem.

V tomto textu není prostor na rozbor kvality bojové přípravy Rudé armády vzor 1941. Memoárová produkce sovětské i postsovětské éry jednohlasně vypovídá, že sovětské vojenské složky procházely v roce 1941 velmi intenzivním výcvikem. Rudá armáda nebyla bez bojových zkušeností a měla proto poznatky, které mohla v rámci tohoto výcviku zohlednit.

Jde o kampaně proti Japonsku léta roku 1939 v Mongolsku a Finsku v zimě 1939/40. Přesto se nelze ubránit závěru, že v této době musely existovat výrazné nedostatky v bojové přípravě vojsk počínaje realističností výcviku, přes formalismus typický pro socialistickou společnost a konče nevyužíváním nejmodernějších výcvikových metod. 

Na vliv faktoru bojové přípravy ale můžeme usuzovat pouze nepřímo na základě toho, že k největší vojenské katastrofě sovětských ozbrojených sil v roce 1941 došlo v době, kdy efekt nenadálosti vpádu a útočné sestavy sovětských vojsk už nemohl působit tak silně. Jde o obklíčení nejméně 600 000 vojáků jihozápadního frontu v kotli u Kyjeva mezi srpnem a zářím 1941.

Závěrem

Zahájením operace Barbarossa byl Sovětský svaz nedobrovolně začleněn mezi mocnosti, které stály proti Ose. Nebyla to pro SSSR otázka volby, nýbrž nutnosti. Spolupráce s anglosaskými demokraciemi byla jedinou možností, která sovětskému vedení zbyla.

V průběhu druhé světová války v rámci boje o přežití potom Sovětský svaz významným způsobem přispěl k vyčerpání Hitlerova Německa a jeho spojenců.

Přestože Německo a jeho spojenci zaútočili v tom pro ně nejvýhodnějším okamžiku a rozmetali Rudou armádu vzor 1941, válka nakonec skončila v Berlíně, a ne v Moskvě.

Německo a jeho spojenci zaznamenali v prvních týdnech sovětsko-německé války mnoho nevídaných vítězství v operačním měřítku. Ze strategického úhlu pohledu ale šlo o katastrofu prvního řádu. 

Nepodařilo se jim vyřadit SSSR z boje a východní fronta v průběhu války požírala živou sílu a materiální zdroje Osy nebývalým tempem. Berlín otevřel ve východní Evropě třetí frontu, kterou nebyl schopen uzavřít a která mu nakonec zlomila vaz.

Nacionálně-socialistické Německo podcenilo početní stav sovětských vojenských složek, kapacity jejich vojensko-průmyslového komplexu, rozsah materiální pomoci, které se SSSR dostalo zvenčí a schopnost marxistického režimu v SSSR organizovat a mobilizovat všechny síly sovětské společnosti ve prospěch konečného vítězství. 

Přestože Německo a jeho spojenci zaútočili v tom pro ně nejvýhodnějším okamžiku a rozmetali Rudou armádu vzor 1941, válka nakonec skončila v Berlíně, a ne v Moskvě.

Zdeněk Kříž
autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně

natoaktual.cz