Alianční summit & geopolitické souvislosti Blízkého východu s Arktidou

Optimisté, kteří po skončení studené války doufali, že svět směřuje k nějaké racionální, na západních politických a ekonomických standardech založené, formě světového vládnutí, už asi dále nemohou doufat, neboť zázraky se dějí jen v pohádkách. Uspokojení těch, kteří "to říkali" však není na místě, neboť summit zřetelně ukázal, že navzdory zjevnému porušení mezinárodního práva a teritoriální integrity evropské země, jež byla garantována řadou mezinárodně-právních a politických aktů multilaterální povahy i obecnými (a donedávna respektovanými) principy mírového soužití evropských národů, nemělo za následek zaujetí tak semknutého a tvrdého postoje vůči Rusku, jakého by bylo třeba.

Protože Ukrajina není členským státem, a mnozí členové Aliance si k tomu upřímně blahopřáli, NATO přímo na místě nemohlo nic zásadního udělat. Před summitem, během jeho konání i v závěrečné deklaraci sice ruské aktivity byly odsouzeny, chování označeno za nepřijatelné a Moskva byla vyzvána k okamžitému ukončení podpory separatistů a dalších forem vměšování, ale nic z toho Kremlem nepohne. Z toho nemusíme být překvapení, překvapením by naopak bylo, kdyby Moskva reagovala vstřícně, ale pro NATO, a zejména pro jeho evropské členy, se tím otevírá celá řada znepokojivých otázek.

Jednou z nich, která však byla nastolena již dávno, je například skutečnost, že navzdory tomu, že pro NATO bylo Rusko partnerem, Moskva Alianci, respektive některé její aktivity, v první řadě přijímání nových členů, označuje již delší dobu za nepřátelské. Může být někdo zároveň partnerem i nepřítelem? Alianci, ale i Moskvě, by prospělo, kdyby se určitým aktivitám, respektive termínům, rozumělo stejně.

Závazek Aliance vybudovat, byť pouze na rotačním principu, stálou sílu, která by měla posílit teritoriální obranu východních členů, a rozšíření alianční základny ve Štětíně, Moskva ihned označila za další nepřátelský krok. Generální tajemník zcela správně konstatoval, že možné rozšiřování, stejně jako dislokace sil, jsou interní záležitostí Aliance, vůči němuž nikdo nemá právo veta.

Právě tento aspekt aliančního fungování Moskvě nejvíce vadí. Každá členská země by si proto měla uvědomit, že jakákoli úvaha ve směru "je třeba přihlédnout k názoru Moskvy" vytváří "prasklinku", po které Kreml touží. Vysocí ústavní činitelé ČR v tomto ohledu výrazně "zabodovali" a nezbývá než věřit, že se tak stalo jen proto, že došlo na špatnou volbu slov v nevhodnou dobu a v nevhodném kontextu. K této části ještě dodám, že pokud by se Moskva naučila respektovat, že NATO má svá pravidla a jí, neboť není členem, do toho nic není, mohlo by to zásadně prospět i její komunikaci s EU a následně i k celkovému vyjasnění klimatu v Evropě.

Po rozpadu SSSR se řešila známá otázka: "Out of area, or out of business", na kterou Aliance nakonec našla odpověď. NATO začalo zájmy svých členů háji daleko za hranicemi, které byly původně definovány jako zóna obrany/operací. Tato strategie, jakkoli zcela logická a odůvodněná, vzhledem k bezprecedentnímu nárůstu ekonomických aktivit a nových bezpečnostních výzev v globálním prostředí, se setkala se značným nepochopením a kritikou (byť se její intenzita a částečně i argumenty v různých členských zemích lišily). Optikou značné části veřejnosti se NATO před očima měnilo na globálního policajta/agresora ovládaného finančními kruhy z USA. Politické elity aliančních zemí často nedokázaly srozumitelně argumentovat proč je například Afghánistán nebo piráti operující u pobřeží Somálska i, respektive právě, naším problémem. Paralelně k tomu se evropští členové Aliance, jejichž hlavním úkolem do té doby bylo čelit v Evropě možnému sovětskému útoku, nedokázali vypořádat s nutností změnit strukturu svých ozbrojených sil a modifikovat jejich transportní kapacity.

Zatímco ozbrojené síly USA byly vždy budovány jako vysoce mobilní, v Evropě tomu tak nebylo, a dvě dekády, které nás dělí od konce studené války, na dorovnání amerických kapacit nestačily. Ruskou agresi vůči Ukrajině, která znovu do centra pozornosti Aliance vrátila Evropu, tedy v tomto ohledu (jenom v tomto ohledu!) lze považovat za pozitivní, neboť protivník, jemuž je potenciálně třeba čelit, se opět vynořil v "dojezdové vzdálenosti". Dále však už žádné pozitivum nenajdeme. NATO se sice ocitlo "back in old area", ale v nesrovnatelně komplikovanějším, protože globálním, bezpečnostně-ekonomickém kontextu.

Jak už jsme konstatovali na začátku, summit měl dvě hlavní vojensko-bezpečnostní témata. Rusko a Islámský stát. Ten druhý se Američanům, ale i Britům a řadě Jihoevropanů, jeví přinejmenším stejně zásadním, ne-li větším protivníkem než Rusko. Celá severní Afrika, přes Blízký východ až k hranicím Indie je již několik let zmítána čím dál tím masivnějšími projevy fyzického násilí, které kdykoli a kdekoli může přerůst v mohutnou konfrontaci. I když zatím nehrozí přenos války na teritorium Evropy, na hranicích tohoto pásma leží Turecko, uvnitř Izrael, oblast Perského zálivu a tamější energetické zásoby. Tomuto prostoru musíme věnovat pozornost nejenom kvůli nelegální migraci, jež je teď pociťována jako největší problém, ale i kvůli stále stoupajícím rizikům z hlediska dlouhodobého.

V ohrožení jsou nejenom ložiska energetických surovin, ale i vysoce frekventované námořní obchodní spojnice, jejichž zablokování či přerušení by mohlo vést k obrovským, pro nás nevýhodným, proměnám panující (a měnící se) strategické (ne)rovnováhy, zejména vůči Indii a Číně. Nesmíme přitom zapomenout na ten fakt, že s výjimkou severní Afriky s touto gigantickou zónou neklidu sousedí Rusko, respektive postsovětský prostor, kde Moskva dosud úspěšně hraje hlavní roli. Pokud v této části světa bude přibývat problémů, povede to nevyhnutelně k pocitu změny intenzity napětí v Evropě. To sice na první pohled může vypadat dobře, ale pokud se Putinovi podaří tvářit se jako mírotvůrce (teď to tak vypadá), tak na takovou situaci na prvním místě doplatí právě Ukrajina.

Pokud se Stalinovi, poté, co se Hitler nakonec obrátil i proti němu, podařilo se Spojenci zvítězit a zároveň si udržet teritoriální zisky realizované v předchozím období (připomeňme, že tehdy se jednalo o části Finska, celé Pobaltí, západní oblasti Běloruska a Ukrajiny a Besarábie), proč by se to Putinovi nemohlo podařit nyní? Sovětské historické lekce zná dobře, a výměna schválení anexe Krymu (a Bůh ví čeho ještě) za pomoc ve společném boji proti islamistickým radikálům, na němž Moskva objektivně má společný zájem s námi, by se mu jistě zamlouvalo. Jak moc je pravděpodobné, že by Západ na takovou cenu, navíc teprve v průběhu společné akce postupně odhalovanou, odmítl přistoupit?

Vedle této možnosti, která optikou Moskvy vhodně propojuje společný bezpečnostní zájem Ruska a Západu, je však třeba mít na zřeteli ještě jeden zajímavý region, jímž je Arktida. V této části světa, kde Rusko přímo sousedí s USA (Aljaška), Kanadou, Norskem, Dánskem/Grónskem a Islandem, se totiž již zakrátko mohou dynamicky pohybovat nejenom ledy, ale i permanentní kolizí hrozící vojenské a bezpečnostní požadavky členů NATO/EU a Ruska.

Pokud zde dojde k masivní těžbě nerostného bohatství, což může zásadně akcelerovat rostoucí nestabilita Blízkého východu, pokud sem opravdu bude přenesena část lodní dopravy mezi dálněvýchodní Asií - největším producentským centrem světa – a Evropskou unií - největší spotřebitelským trhem - bude tohle všechno probíhat přímo pod nosem Moskvy. Ta se, na rozdíl od EU i NATO, daleko intenzivněji zabývá plány na "osvojení" ruské Arktidy. Ta zahrnuje více než 50 % regionu a Moskva tvrdí, že je právě tak součástí "ruského světa", jako oblasti (třeba na Ukrajině či v Pobaltí), kde žijí Rusové či ruskojazyční.

Aliance Moskvě sice dala srozumitelnou, leč nikoli dostatečně pádnou, odpověď na její současné chování a nezabývala se možnými konsekvencemi dalšího vývoje v regionech, kde Rusko může, chce a bude hrát nějakou roli. Vzhledem k jeho rozloze a vojenskému potenciálu těch míst přibývá, a nechce-li se NATO opět nechat překvapit, například jako na Krymu, bude Rusku muset věnovat pozornost v podstatně širším kontextu, než v jakém se mu věnovalo ve Walesu.

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha