15 let od rozšíření NATO: budíček, vstávat, do práce!

Vydáno 03.03.2014
Alexandr Vondra, bývalý ministr obrany ČR
Příští týden si budou Češi, Poláci a Maďaři připomínat 15. výročí přijetí do NATO. Na mnoha místech v Praze, Varšavě a Budapešti to jistě bude vítaná příležitost k různým konferencím a jiným připomínkovým akcím. Ostatně nejinak tomu bude i na Slovensku, v pobaltských státech a dalších zemích střední a východní Evropy. Na druhou vlnu rozšíření NATO po studené válce, k níž tyto země nasměroval pražský summit NATO v roce 2002, totiž letos připadá desáté výročí její ratifikace.  

Severoatlantická aliance. Ilustrační foto. | foto: NATO Photos

Členstvím v NATO získaly středoevropské země nejlepší bezpečnostní záruky v jejich moderní historii, o tom nebudiž pochyb. Přesto by bylo velkou chybou redukovat letošní rok jen na oslavy a vzpomínky. Právě aktuální vývoj na Ukrajině názorně ukazuje, jak se mapa bezpečnostních rizik může velmi rychle překreslit.

Jak silná je garance NATO?

Lidé ve střední Evropě se dnes mohou chlácholit pocitem, že nám v Praze, Budapešti či Varšavě nic takového jako na Krymu nehrozí. To je ovšem bláhová iluze. I Ukrajina je dodnes signatářem mezinárodně platné smlouvy, která má garantovat její bezpečnost a neporušitelnost její územní integrity.

Česko, Polsko a Maďarsko měly v devadesátých letech jedno velké štěstí. Se svými požadavky se totiž ocitly ve správnou dobu na správném místě. Spojily své síly a každá ze tří zemí nabídla unikátní přidanou hodnotu. Češi měli "zlatou Prahu" a Václava Havla s jeho pohádkovým příběhem cesty z komunistického vězení na pražský Hrad. Poláci nastavovali morální zrcadlo za selhání Západu v Jaltě 1945 a do boje o nápravu nasadili v Americe svou početnou etnickou komunitu. Maďaři pak nabídli své území jako týl pro řešení balkánské krize. Zkrátka všechny tři státy společně využily ono příslovečné window of oportunity, okno příležitosti. Historická porážka komunismu i všeobecná euforie po konci studené války, vůdcovství silných Spojených států i oslabené Rusko, úspěšné reformy ve střední Evropě i kooperativní duch na evropském Západě, to vše otevřelo cestu k rychlému rozšíření NATO.

Série analýz a komentářů k 15. výročí vstupu ČR do NATO:

Přitom zpočátku to vůbec nebylo jednoduché. Američané nejprve váhali, v roce 1993 měli na stole alternativy třech možných postupů. První doporučoval "evolučně" nechat iniciativu na Evropské unii. Druhý navrhoval vyčkávat, jak se bude chovat Kreml, a "reagovat" až tehdy, pokud se vydá cestou agrese. Demokratický prezident Clinton společně s republikány ovládaným Kongresem se nakonec rozhodli prosazovat třetí, strategický scénář – nečekat a rozšířit NATO rychle a pod americkým vedením. Postupně přesvědčili Brity, Němce a Francouze a diplomatickou cestou otupili původní nesouhlas Jelcinova Ruska. Stejný scénář se pak opakoval pod vedením republikánského prezidenta Bushe v případě druhé vlny rozšíření. Klíčovou záležitostí byla především integrace Litvy, Lotyšska a Estonska, zemí, které měly tragickou zkušenost se sovětskou nadvládou a jejich bezpečnostní záruky skrze NATO narážely na největší odpor Ruska.

V roce 2008 se situace zásadně změnila. Na Západě propukla ekonomická krize, Spojené státy byly oslabené vojenskou intervencí v Iráku a hysterickým antiamerikanismem mezi některými evropskými spojenci. Ukrajina a Gruzie tehdy přijížděly na jarní summit v Bukurešti s nadějí, že dostanou perspektivu budoucího přijetí do NATO, ale odjely s nepořízenou. Prezident Bush, jemuž končilo druhé volební období, už neměl sílu projekt protlačit, když se Němci a Francouzi postavili proti. Geopolitika "tvrdé síly" narazila ze strany Západu na své limity. Putinovo Rusko si novou situaci vyložilo tak, že má zelenou k akcím ve svém blízkém zahraničí. Ještě v létě téhož roku vyprovokovalo Gruzii k válečnému konfliktu, ve kterém ji připravilo o čtvrtinu území. Tento příběh dobře ukazuje, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se Američané v první vlně rozhodli pro "reaktivní" scénář.

Měkká síla vs. tvrdý rubl

Když pak loni na podzim došlo na lámání chleba a ukrajinský prezident se rozhodoval mezi "evoluční" nabídkou EU na postupnou liberalizaci obchodu a harmonizaci s eurolegislativou na straně jedné a mezi tvrdými penězi a levným plynem od Putina na straně druhé, hrálo Rusko logicky vyššími kartami než Brusel.

Po zkušenosti s Gruzií se Západ snažil stabilizovat Ukrajinu pomocí "měkké síly" Evropské unie. Jenže i tady šlo jen o polovičatou politiku. Projekt tzv. Východního partnerství byl spíš chápán jako odkladiště pro ty, s nimiž EU jako se členy nepočítala. Když pak loni na podzim došlo na lámání chleba a ukrajinský prezident se rozhodoval mezi "evoluční" nabídkou EU na postupnou liberalizaci obchodu a harmonizaci s eurolegislativou na straně jedné a mezi tvrdými penězi a levným plynem od Putina na straně druhé, hrálo Rusko logicky vyššími kartami než Brusel. Můžeme se jen dohadovat, jak by dnes střední Evropa vypadala, kdyby Američané kdysi vsadili na scénář evoluční. Dnešní jen planá a verbální reakce na ruskou agresi na Krymu nás každopádně opravňuje ke skepsi…

Samozřejmě, lidé ve střední Evropě se dnes mohou chlácholit pocitem, že nám v Praze, Budapešti či Varšavě nic takového jako na Krymu nehrozí. Jsme přece střední Evropa a žádný Východ. To je ovšem bláhová iluze. I Ukrajina je dodnes signatářem mezinárodně platné smlouvy, která má garantovat její bezpečnost a neporušitelnost její územní integrity. Přesto se Krymem valí ruská vojska a svět jen bezmocně protestuje. Smlouvy, které nejsou podepřeny vůli konat, se bohužel mohou v mezinárodních vztazích změnit jen v cár papíru.

To samé samozřejmě platí i pro Severoatlantickou smlouvu, která v roce 1949 založila NATO. Ano, NATO je stále nejsilnější vojenskou organizací na světě a smluvní článek 5 dává nezpochybnitelné právní garance. Jeden za všechny, všichni za jednoho, říká se. Nicméně realita posledních let je znepokojivá. Přestože počet evropských členů se od roku 1999 rozšířil o dvanáct, relativní obranné výdaje evropských spojenců se proti Spojeným státům výrazně snížily. Ona kdysi slíbená dvě procenta z HDP dnes na obranu nevydává skoro nikdo. Slabou potenci a malé schopnosti Evropanů ukázalo vojenské angažmá NATO ve všech posledních operacích. Od Bosny přes Kosovo až po Afghánistán a Libyi.

Stejně varující je ale i politika Spojených států pod vedením Baracka Obamy. Dřívější vůdcovství je pryč. Poslední drastické armádní škrty - spojené s malým zájmem o mezinárodní dění, s přenecháváním iniciativy Rusku (Sýrie, Ukrajina) a s postupným snižováním americké přítomnosti v Evropě - NATO také oslabují. To vše se přitom děje v situaci, kdy ostatní světové mocnosti – Ruskem počínaje a Čínou a Indií konče – rekordně zbrojí a v mezinárodních vztazích přebírají iniciativu. Západ si současně dává góly do vlastní branky – naposledy třeba nasloucháním v zásadě sabotážnímu a vlastizrádnému chování lidí jako Edward Snowden. Muž, který by ještě před deseti lety byl logicky označen za agenta nepřítele, je dnes – naprosto nesmyslně – vítán v západoevropských médiích a politických kruzích jako ochránce našeho pohodlí a blaha.

Budíček! Je nutné zvolat: vstávat, do práce! Bezpečnost opravdu není samozřejmost! Lidstvo i mnohé národy už mnohokrát doplatily na iluzi, že nic nehrozí. Hrozí, jen si to musíme umět přiznat a také něco dělat.

Alexandr Vondra
autor je bývalý ministr obrany ČR a prezident České euroatlantické rady

natoaktual.cz