10. výročí partnerství mezi Ukrajinou a NATO: je co slavit?

Vydáno 09.07.2007
Dnes uplynulo přesně 10 let od podepsání Charty Zvláštního partnerství mezi Ukrajinou a NATO. Od roku 1997 však došlo k řadě změn jak uvnitř samotné Ukrajiny, tak i ve světě. Ukrajina si za tu dobu prošla bouřlivým vnitropolitickým vývojem. V roce 2004 rozhořčení nad zfalšováním výsledků prezidentských voleb odstartovalo Oranžovou revoluci, která vynesla k moci současného prozápadního prezidenta Viktora Juščenka.  

Geopolitické dilema
Následné vystřízlivění z postrevoluční euforie však mělo za následek návrat Juščenkových rivalů a signalizovalo pokračování vnitropolitické nestability v zemi. Navíc se Ukrajina musí potýkat s novou realitou na svých hranicích: na západě se Ukrajina díky několika vlnám rozšiřování EU a NATO stala přímým sousedem těchto západních uskupení a na východě se pak Kyjev musí potýkat s přetrvávající ekonomickou závislostí na stále sebevědomějším Rusku. Tato složitá geopolitická realita často ovlivňovala politiku Ukrajiny vůči Severoatlantické alianci.

Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Cartera, kdysi poznamenal, že pokud chce Rusko znovu získat postavení globální velmoci, musí nejdříve získat pod svůj vliv Ukrajinu. Jinými slovy, Brzezinski podtrhl geopolitický význam Ukrajiny v Evropě a nejen v ní. Relativně velký počet obyvatel a schopnost kontrolovat významnou část Černého moře představují jen některé atributy geopolitického významu země. Není proto divu, že se na Ukrajině střetávají zájmy jak Ruska, tak i Západu.

"Geopolitické dilema Ukrajiny je o to komplikovanější, že země trpí vnitřním rozkolem. Zatímco západní část Ukrajiny se vyznačuje silnějším národním cítěním a podporuje spolupráci se Západem, ruská menšina a rusky mluvící Ukrajinci na východě země se kloní spíše k posilování vztahů s Ruskem."
Geopolitické dilema Ukrajiny je o to komplikovanější, že země trpí vnitřním rozkolem. Zatímco západní část Ukrajiny se vyznačuje silnějším národním cítěním a podporuje spolupráci se Západem, ruská menšina a rusky mluvící Ukrajinci na východě země se kloní spíše k posilování vztahů s Ruskem. Někteří komentátoři jdou dokonce tak daleko, že varují před možným rozpadem Ukrajiny. To nutí tvůrce ukrajinské zahraniční politiky k opatrnému balancování mezi Ruskem a Západem. Svým způsobem se tak jedná o jistou obdobu tzv. multivektorové zahraniční doktríny prosazované druhým prezidentem nezávislé Ukrajiny Leonidem Kučmou. Multivektorová zahraniční politika měla umožnit Ukrajině vybalancovat zájmy Západu a Ruska a přitom se ještě soustředit na své zájmy v oblasti Černého moře a Kavkazu. Tímto prizmatem je také třeba nahlížet na dlouhodobější trendy v ukrajinské zahraniční politice ve vztahu k NATO. 

Ukrajinská spolupráce s NATO
Již od vyhlášení nezávislosti se Kyjev snažil o navázání určité spolupráce s NATO. Nicméně vztahy s Aliancí se často stávaly obětí politických sporů a předmětem přetahování vlády s opozicí. Snaha vyvážit vliv Ruska prostřednictvím prohlubování kontaktů s Bruselem však kvůli vnitropolitickým těžkostem přinesla zemi jen malé zisky. Výrazným úspěchem pro ukrajinskou diplomacii se pak stalo již zmiňované podepsání Charty Zvláštního partnerství mezi Ukrajinou a NATO prezidentem Kučmou na summitu v Madridu v roce 1997.

Na druhou stranu je třeba konstatovat, že i přes všechny těžkosti se Ukrajina už od svého vstupu do programu Partnerství pro mír v roce 1994 aktivně angažovala v aliančních misích v zahraničí. Na Balkáně se ukrajinské jednotky zapojily do mírových misí v Bosně a Hercegovině a následně v Kosovu. Od roku 2007 působí ukrajinští zdravotníci jako součást tzv. provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu pod vedením Litvy. K zásobování mezinárodních sil ISAF v Afghánistánu pak Ukrajina povoluje přelety nad svým územím a poskytuje své obří transportní letouny typu Antonov. V neposlední řadě se ukrajinské námořnictvo aktivně podílí na proti-teroristické kampani Active Endeavour ve Středozemním moři.  

"Severoatlantická aliance se (...) podílí na zajištění celé řady programů s cílem přizpůsobit ukrajinskou armádu podmínkám 21. století."
Kromě misí v zahraničí má spolupráce s NATO ještě další důležitou rovinu, a tou je reforma ozbrojených sil a civilně vojenských vztahů. Severoatlantická aliance se tak podílí na zajištění celé řady programů s cílem přizpůsobit ukrajinskou armádu podmínkám 21. století. V rámci těchto programů dochází například k jazykové přípravě ukrajinských důstojníků nebo k likvidaci přebytečné munice.

Vztahy s NATO: tvrdý oříšek
Nicméně vztahy s NATO vždy představovaly pro Kyjev poměrně tvrdý oříšek. Na jednu stranu se užší spolupráce s NATO jeví jako možnost vyvažovat ruský vliv a posílit nezávislost země, na druhou stranu se veřejné mínění v zemi staví zamítavě k případnému členství v této západní bezpečnostní organizaci. Navíc se Ukrajina jen pomalu vymotává z hospodářské závislosti na Rusku. Tento stav se do určité míry změnil během úřadování současného prezidenta Juščenka, který členství v Alianci prohlásil za jeden z klíčových cílů své zahraniční politiky. Opozice však neváhala téma stále nepopulární NATO – a to zejména na východě země – využít ke konfrontaci s prezidentem.

"Návrat Juščenkova soupeře z minulých prezidentských voleb Viktora Janukoviče na post premiéra jen utvrdil odklon od Aliance. Janukovič sice potvrdil pokračování spolupráce s NATO, ale dal jasně najevo, že otázka ukrajinského členství není na pořadu dne."
I když se alespoň zpočátku dostávalo prezidentu Juščenkovi podpory z některých členských států Aliance, domácí těžkosti postupem času více než zkomplikovaly Juščenkovu proatlantickou agendu. Návrat Juščenkova soupeře z minulých prezidentských voleb Viktora Janukoviče na post premiéra jen utvrdil odklon od Aliance. Janukovič sice potvrdil pokračování spolupráce s NATO, ale dal jasně najevo, že otázka ukrajinského členství není na pořadu dne. Navíc parlamentní volby v roce 2006 jsou považovány za jedny z nejsvobodnějších v novodobé historii země a Juščenko tak už nemůže očekávat stejnou podporu od Západu jako během Oranžové revoluce.

Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer v nedávném rozhovoru s ukrajinskými novináři v Bruselu připomněl, že nemůže propagovat NATO na Ukrajině jako v reklamě na prací prášek. Scheffer také upozornil na prozatím odmítavý postoj ukrajinské veřejnosti k členství v Alianci. Navíc se do budoucna dá jen těžko předpokládat posílení politických sil v zemi, které prosazují zapojení Ukrajiny do NATO. V případě Aliance samotné můžeme do budoucna čekat spíše oslabení podpory ukrajinského členství. Do určité míry tak bude záležet na Spojených státech jako patronovi Ukrajiny v NATO.

Bude mít nová prezidentská administrativa dostatečný politický kapitál a ochotu tento zásadní krok prosadit a nebo nebude připravena riskovat další zhoršení vztahů s Ruskem? V neposlední řadě bude také záležet na některých vlivných členských státech Aliance v Evropě, které mohou zhatit případné ukrajinské ambice, aby si nerozhněvaly Rusko. Na závěr je nutné dodat, že osud Ukrajiny je do určité míry spojen s dalším čekatelem na členství, a to s Gruzií. Případný vstup Gruzie do NATO se dá předpokládat pouze, pokud se vyjasní vztah Ukrajiny vůči Alianci. Jinými slovy, případný vstup Ukrajiny do NATO by znamenal s největší pravděpodobností i členství pro Gruzii. Naopak pokud Ukrajina členství nezíská, přání gruzínské vlády bude jen těžko vyslyšeno.  

 

Jakub Kulhánek
Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky

natoaktual.cz