Viceprezident Mike Pence, stejně jako americký ministr obrany James Mattis, během návštěv v Evropě potvrdili americký závazek vůči NATO, který považují za základní stavební kámen bezpečnosti Spojených států a transatlantických vztahů.
Pence na Mnichovské bezpečnostní konferenci minulý týden zmínil, že USA doženou Rusko k odpovědnosti, a Donald Trump o několik dní předtím dokonce řekl, že očekává navrácení Krymu Ukrajině. Tento trend návratu ke stálicím zahraniční politiky USA pokračoval.
Donald Trump přislíbil čínskému presidentovi Si Ťin-pchingovi respektování politiky jednotné Číny, během tiskové konference řekl do očí izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, aby pozastavil budování židovských osad v Palestině. Vše se tedy na první pohled ve Washingtonu navrátilo do zajetých zahraničně-politických kolejí. Nenechme se ovšem zmást.
Přečtěte si související texty na natoaktual.cz: |
První zásadní rozdíl je, že nová administrativa jedná výhradně unilaterálně, a to i přes nahodilý pocit závazku k multilaterální spolupráci v rámci NATO. Zatímco během vlády Baracka Obamy USA a Evropa zaujaly vesměs společnou pozici proti Rusku, nová administrativa dala jasně najevo, že vztahy s Ruskem bude řešit podle svého a podobný signál vysílá i ohledně izraelsko-palestinského konfliktu nebo dohody s Íránem, kde neřeší postoje spojenců.
Hlavním rysem Trumpovy zahraniční politiky nadále zůstává, že je stále nekoherentní a nepředvídatelná. Republikánská strana se teprve učí, jak s novým prezidentem pracovat a jak ho formovat. Jeho užší tým spolupracovníků je vedený radikálním ideologem Stevem Bannonem a představuje anti-elitářské, populistické a krajní postoje, díky kterým Trump rozbořil prezidentskou kampaň.
Neustále se ale musí střetávat s mocným republikánským establishmentem. Odstoupení poradce pro národní bezpečnost Matta Flynna je skvělým příkladem, jak podobné tlaky uvnitř Bílého domu mohou ovlivnit zahraniční politiku. Trumpovi kontakty Flynna s vysoce postavenými ruskými politiky a diplomaty nevadily. Republikánům, obávajících se Trumpovy náklonosti k Putinovi, ale ano a po zveřejnění těchto informací Flynn odstoupil. Den nato Trump obvinil Rusko z násilné anexe Krymu.
Během Trumpovy administrativy bude schopnost republikánů Trumpa „zpracovat“ nadále nejdůležitějším fenoménem určujícím zahraniční politiku Spojených států. Hlavní zbraní republikánů je šéf Trumpova kabinetu a bývalý předseda Republikánského národního výboru Reince Priebus, jejich největším nepřítelem pak zmiňovaný Steve Bannon.
Celá Republikánská strana ale nechce propásnout historickou příležitost, kdy mají v rukou Kongres i prezidentský úřad a konečně nemusí skrývat své skutečné barvy a postoje kvůli politické korektnosti – Donald Trump vše bez skrupulí může říct nahlas.
Trump je pro ně ideálním populistickým nástrojem pro zisk hlasů. Nikdo jiný neumí s médii pracovat tak jako on a veřejnosti vnutit svou realitu jako jediný pravdivý obraz světa. Cokoliv Trump řekne, to se ihned stává pro určitou část společnosti pravdou, nehledě na to, kolikrát to Washington Post a New York Times vyvrátí jako prokazatelnou lež.
Zatímco Donald Trump bude neustále testovat hranice své moci, jak vůči médiím, tak justici a celkovému politickému systému, Republikáni budou chtít uchopit otěže moci ve Washingtonu a namířit zahraniční politiku jejich směrem. Kdykoliv se ale Donald utrhne ze řetězu pod vlivem Stevena Bannona nebo otevře svůj Twitter, můžeme očekávat drama.
Přečtěte si další analýzu Petra Boháčka na natoaktual.cz: |
V tomto kontextu zůstává jedinou jasnou shodou zájmů mezi Evropou a Trumpovou Amerikou navýšení výdajů na obranu v Evropě. Ze strany Evropy je to čistá potřeba mít alespoň nějakou bezpečnostní záruku v kontextu zmatené americké administrativy a rozšiřující se komplexity a škály hrozeb. Ze strany Spojených států je to spíše projev unilateralismu a zbavení se jakýchkoliv multilaterálních závazků.
Mattis i Pence sice chtějí, aby Evropa zvýšila výdaje na obranu na 2 % HDP (což splňuje jen Řecko, Velká Británie, Estonsko a Polsko), ale evropské státy se přiklánějí k multilaterálnímu řešení. V reakci začaly plánovat vojenská cvičení, Evropský parlament vyzval k užší bezpečnostní spolupráci v rámci EU a země projednávají společný nákup vojenské techniky.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker navíc zdůraznil, že obranné rozpočty by v Evropě vypadaly jinak, kdyby zahrnovaly humanitární a rozvojovou pomoc. Německý vice-kanclěř Sigmar Gabrial dodal, že až 40 miliard eur Německo utrácí na integraci uprchlíků je také výdaj na bezpečnost.
Nový ambiciózní plán ministra obrany Martina Stropnického na každoroční osmimiliardový nárůst obranného rozpočtu, který by posunul české obranné výdaje jen na 1,4 % HDP, podtrhává pokračující iluzi možného dosažení dvouprocentního závazku NATO... Ten sám osobě řešením není.
Unilaterální a nekonzistentní přístup k NATO ze strany Spojených státu nadále bude ohrožovat jednotu Aliance a zvýší důraz na potřebu nějaké společné evropské obranné struktury či armády.
Petr Boháček
autor je spolupracovníkem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
