Do německé předvolební kampaně se navíc v posledních týdnech vrátilo téma, které mělo neblahý vliv už dříve - v době konfliktu USA se Saddámem Husajnem.

Gerhardu Schröderovi sice před více než deseti lety pomohl odpor proti válce v Iráku vyhrát spolkové volby, vztahy se Spojenými státy však byly do jisté míry na dlouhé roky zmrazeny. Německo sice poměrně významně vojensky přispívá do mise NATO v Afghánistánu a také hraje důležitou roli v aktivitách mírových sil na Balkáně, jenže když přijde na lámání chleba, jako tomu bylo například v Libyi, drží se Německo úzkostlivě stranou a roli hlavního tahouna evropského křídla NATO ochotně přenechává Velké Británii a Francii.

Na tom nic nezmění ani blížící se zářijové volby do Bundestagu, protože vláda více nakloněná vojenské spolupráci NATO a výraznější roli německých ozbrojených sil ve světě z nich určitě nevzejde. Přitom i za Angely Merkelové pokračovaly v německé armádě úspory, včetně profesionalizace armády a snižování počtu vojáků pod 200 tisíc. Nevýrazné a pouze nominální zvýšení výdajů na armádu pro tento rok nic nemění na skutečnosti, že německý Bundeswehr je dlouhodobě nejméně financovanou armádou z armád klíčových evropských mocností.

Německo, divná země

Z hlediska armády a vztahu obyvatelstva k vojenským aktivitám své země je Německo i sedmdesát let po konci druhé světové války a téměř čtvrtstoletí po sjednocení stále ještě „nenormálním“ státem, v němž mnohé věci hrají úplně jinou roli, než ve srovnatelných státech západní Evropy.

V jiné zemi Evropy by se asi sotva mohlo stát, aby se do centra předvolební kampaně dostal špionážní skandál s odposlechy amerických tajných služeb, který vynesl na světlo boží Edward Snowden. Ve skandálu, který se mírou odposlouchávání dozajista netýká Německa víc než kteréhokoli jiného evropského státu, se opět nehraje o nic méně než před deseti lety, tedy o vztah Německa k hlavnímu spojenci - tedy Spojeným státům.

„Nejsme nějakou zemí osy zla, nýbrž jsme partner. A pokud jde o boj proti terorismu, můžeme o tom mluvit, ale tady jde jednoznačně o jiné věci,“ horuje proti USA předseda strany Zelených Cem Özdemir. Hlavní soupeř Angely Merkelové Peer Steinbück obvinil kancléřku, že poškodila základní práva německých občanů a jeho sociální demokraté se snaží dokázat, že špionážní protiteroristický program USA kancléřka kryla a Merkelová tak vede ústupový boj. „Spojené státy dluží Německu vysvětlení. Je třeba mezinárodní dohody o ochraně osobních údajů. Za nejdůležitější považuji, aby američtí agenti dodržovali na německém území německé zákony,“ uvedla kancléřka.

Rudo-zelená koalice armádě nepomůže

Volby ve smyslu změny atmosféry ve vztahu k ozbrojeným silám a silné roli Německa v NATO nemohou přinést zlepšení – vybrat si lze pouze mezi polopacifistickými a pacifistickými variantami budoucího kabinetu. Samozřejmě že z Aliance nikdo vystupovat nebude, ale o posilování vojenského významu Německa si lze nechat jen zdát – snad kromě případu, kdy by nějakým zázrakem pokračovala současná koalice CDU/CSU a liberálů (FDP).

Pro budoucí roli kontinentu ve světové politice to nevěští nic dobrého. Ostrá hádka o budoucnost americko-německých vztahů přitom probíhá na pozadí odchodu Američanů z tradičních základen v Německu, nedohody na dalším postupu Západu v Sýrii a končící společné mise v Afghánistánu, jejíž výsledek bude v lepším případě smíšený.

Pro roli německé armády v rámci NATO i její postavení v rámci hodnot německé společnosti to nevěští nic dobrého. Německo, hospodářský obr, zůstává z hlediska své obrany papírovým tygrem. A Evropská unie, jejímž by mělo být lídrem, se tímto papírovým tygrem stále více stává. Pro budoucí roli kontinentu ve světové politice to nevěští nic dobrého. A to i za předpokladu, že by se evropská integrace posunula v příštích letech výrazně kupředu.

Luboš Palata
autor je redaktorem MF DNES a Lidových novin