Poslanecká sněmovna měla před vánočními svátky na pořadu schůze bod s názvem Návrh působení sil a prostředků Armády České republiky v zahraničních operacích v roce 2009. Tento návrh však k překvapení mnohých nebyl schválen. Menšinovou vládu při hlasování nepodpořila ani část ČSSD. Návrh byl podpořen poslanci z vládních koaličních klubů (s výjimkou Ludvíka Hovorky, který se zdržel), bývalými členy klubu ODS a třemi bývalými sociálními demokraty. Naopak mise nepodpořily bývalé členky klubu Strany zelených. Místo požadovaných 101 hlasů tak získal návrh jen 99.

„Taktika“: Jak vy na nás, tak my na vás
ČSSD svůj postoj obhajovala několika argumenty, z nichž lze bez problémů pochopit snad jen jediný: že s nimi vláda o plánu nasazení českých vojáků v roce 2009 nekonzultovala. Zbylé argumenty, které ČSSD na obhajobu svého postupu prezentovala, již vyvolávají určité rozpaky. Asi nejbizardnější je argument, který podmiňuje sociálně-demokratický souhlas s misemi výměnou za kladný postoj ODS ke zrušení či k výraznému omezení poplatků ve zdravotnictví.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek tuto „taktiku“ obhajoval ve svém článku v deníku Právo (2. 1. 2009) následovně: „Vládu a zejména politiky ODS by to nemělo vůbec pohoršovat. ODS totiž, a to nejen v usnesení svého kongresu, podmiňuje svou podporu Lisabonské smlouvy v parlamentě souhlasem ČSSD pro radar.“ Sociální demokraté tedy otevřeně přiznávají, že využívají stejnou metodu, kterou kritizují u ODS. Na místě je tedy pořekadlo o zlodějovi, který sám křičí: „Chyťte zloděje!“

V reakci na odsouzení postoje ČSSD k misím, které zaznělo koncem minulého roku z úst Miloše Zemana, strana vydala tiskové prohlášení (28. 12. 2008), v němž píše o „hrubých záplatách na hrubý pytel,“ kvůli němuž se ČSSD rozhodla, že – jak sama píše – „nabídne vládě kompromis.“ Tento kompromis zní: „Výměnou za zrušení či rozsáhlé omezení zdravotnických poplatků umožní schválení vládou předloženého materiálu k zahraničním misím, ovšem s plným promítnutím snížení vládou předpokládané účasti v Afghánistánu.“

A v podobném duchu se nesla většina vyjádření špiček ČSSD. Přitom se nikdy nezapomněli pohoršit nad snahou ODS podmínit hlasování o Lisabonské smlouvě schválením radarových smluv. Česká politická scéna se tak spíše než vyspělou demokracií uznávající určité hodnoty stává venkovským tržištěm, které funguje na principu směnného obchodu.

ČSSD: Do Afghánistánu ano. Ale jen někdy
Sociálním demokratům rovněž vadilo, že se hlasovalo o všech zahraničních misích najednou. „Pokud by vláda měla alespoň minimální zájem na našem zahraničním renomé, rozdělila by hlasování o ostatních misích od mise do Afghánistánu, neboť s ostatními misemi nemá ČSSD problém,“ stálo v onom výše citovaném tiskovém prohlášení. Zdá se tedy, že sociálním demokratům vadí zejména zapojení českých vojáků v této oblasti.

Nutno ale konstatovat, že podporu aktivního českého angažmá (nejen) v Afghánistánu měly ve svých programových prohlášeních všechny vlády, které se v České republice ujímaly funkce po roce 2001. Měla jej tam i vláda Jiřího Paroubka ustavená v roce 2005. V části o obranné politice Paroubkova vláda ubezpečovala, že „bude i nadále vytvářet podmínky pro aktivní zapojení ozbrojených sil České republiky do operací na podporu míru, humanitárních operací a protiteroristických operací včetně účasti v jednotkách rychlého nasazení, v souladu s koncepcí zahraniční a bezpečnostní politiky.“ (Programové prohlášení vlády Jiřího Paroubka, 2005, kap. 9)V následující části pak taxativně jmenovala Irák a Afghánistán, když slibovala, že „bude usilovat, aby se Česká republika dle svých možností podílela na obnově míru a nastolení demokracie a prosperity v Iráku a v Afghánistánu.“ (Programové prohlášení vlády Jiřího Paroubka, 2005, kap. 10)

Najít důvod, proč ČSSD nyní odmítá podporu misi v Afghánistánu, ač ji předtím jako vládní strana vždy podporovala, není jednoduché. Ve vyjádřeních stínového ministra zahraničních věcí za ČSSD Lubomíra Zaorálka zazněla kritika velikosti mise (blog na Aktuálně.cz, 25. 11. 2008). V minulosti ale pochyboval o smyslu vojenské přítomnosti jako takové. „Je evidentní, že vojáci jsou k ničemu v prostředí, kde nemáme základní obecnou politickou strategii a nevíme, čeho vlastně chceme v tomto prostoru dosáhnout. Nevíme to my Češi s naším rekonstrukčním týmem v Lógaru, stejně jako to neví NATO v celém Afghánistánu.“ (blog na Aktuálně.cz, 2.11.2008) Z vyjádření předsedy Jiřího Paroubka při projednávání návrhu na půdě Poslanecké sněmovny pak vyplývá, že ČSSD změnila názor, protože se „zásadně změnily politické podmínky naší vojenské angažovanosti.“

Veřejnost jako klíčový faktor
A další argument ČSSD: s navýšením české přítomnosti v Afghánistánu, s čímž původní (neschválený) návrh vlády počítal, nesouhlasí 70 % české veřejnosti. Navíc podle Paroubka „tři čtvrtiny voličů ČSSD jsou proti misím obecně“. Veřejné mínění se tak stává dalším faktorem, který výrazně ovlivňuje českou politiku a zejména samotné politiky. Stává se nástrojem pro tvorbu předvolebních strategií i následného chování. „U žádného demokratického politika nemůže pýcha nahradit respekt k názorům občanů či členů vlastní strany,“ dodává předseda ČSSD v tiskové zprávě z 28. 12. 2008.

A přitom veřejné mínění nebylo misím příliš nakloněno ani v době, kdy vojáky do zahraničí vysílaly vlády vedené sociální demokracií. Navíc je třeba brát v úvahu skutečnost, že vojenská a bezpečnostní témata spadají do poměrně komplikované oblasti a navíc rozhodování o nich musí nutně brát v potaz řadu neveřejných, důvěrných a tajných zdrojů. Veřejnost tak u těchto témat může jen těžko zaujmout kvalifikovaný postoj, což vede ke zjednodušenému uvažování a daleko větší náchylnosti podporovat populistické a líbivé názory.

Výše dokumentované jednání českých politiků například v otázce zahraničních misí není v poslední době bohužel ničím výjimečným. Minimálně od voleb v roce 2006 se totiž tuzemská politika vyznačuje účelovostí jednání a jednotlivých kroků, nedostatkem vzájemné komunikace, populismem, orientací na krátkodobé cíle přinášející politické body a rezignací na dlouhodobé a strategické cíle, značnou vyhroceností vztahů mezi jednotlivými politickými aktéry, neochoty k ústupkům a zejména nekonstruktivností jednání. Tato situace byla sice i v době před volbami v roce 2006, neprojevovala se však tak výrazně, jako je tomu v současnosti. Současné pnutí je zapříčiněno jednak patovým výsledkem sněmovních voleb a nízkou mírou politické kultury. Zlepšení situace je – zdá se – v nedohlednu.

Petr Just
Autor je politolog a působí na Metropolitní univerzitě Praha