Symbolická ruská (ne)účast na zasedání Arktické rady

V posledních týdnech se objevily spekulace o samotné ruské účasti na závěrečném setkání Arktické rady za kanadského předsednictví. Nebylo by to poprvé, kdy by některý z arktických států bojkotoval setkání s ruskými představiteli. V reakci na ruské vojenské aktivity na Ukrajině, kterým předcházela anexe Krymu, zrušila například Kanada svoji účast na setkání pracovních skupin Arktické rady v Moskvě v dubnu 2014.

Rusko se nakonec zasedání Arktické rady v Iqaluitu zúčastnilo, nicméně na rozdíl od všech ostatních arktických států zastoupených na nejvyšší možné úrovni ministrů zahraničních věcí (a v případě Švédska ministryně pro nordickou spolupráci), Moskva delegovala na zasedání ministra pro přírodní zdroje a životní prostředí Sergeje Donskeho. To je jasným signálem i ze strany Ruska, že ministr Donskoi nemohl být kritizovaný za ruské aktivity na Krymu jako ministr zahraničí Lavrov, a proto byl vhodnějším představitelem na zasedání.

Arktická rada je jedinou mezinárodní platformou, která primárně slouží pro jednání arktických států na nejvyšší úrovni. Přestože hlavním cílem Arktické rady je ochrana a rozvoj polární oblasti zaměřující se především na environmentální a ekonomické otázky (a ne vojenská bezpečnost), její důležitost se zvyšuje. Schvalovací proces v radě probíhá formou konsenzu, nicméně usnesení rady nejsou právně závazná pro členské státy. Tedy, je na zvážení každého státu zda Iqaluitskou deklaraci dodrží a do jaké míry. Z tohoto důvodu samotné výsledky zasedání rady nejsou až tak stěžejní, o to důležitější je samotná demonstrace ruské pozice prostřednictvím úrovně účasti na zasedání rady. To, že Rusko nevyslalo do Kanady ministra zahraničních věcí, je více než symbolické a má to hlubší význam.

Fungující praktická spolupráce vs. politické manévry

Přestože spolupráce Ruska s dalšími arktickými státy na nižší úrovni (vědecký výzkum, ochrana životního prostředí, prevence a eliminace následků ropných skvrn, podpora původních obyvatel a jejich zahrnutí do rozvoje jednotlivých regionů apod.) funguje dobře, co se týká politických vztahů, Moskva se opět dostává do postupné izolace díky svojí agresivní zahraniční politice.

Ruská zahraniční politika a aktivity nenechaly chladnými další arktické státy. V reakci na ukrajinskou válku a přinejmenším provokativní zahraniční politiky Ruska v další regionech (demonstrované například zvýšenou aktivitu ruských ponorek, námořních sil a letadel) se pětice severských států rozhodla o vytvoření užší obranné spolupráce. Na začátku dubna tohoto roku ministři obrany nordických zemí (Norska, Švédska, Dánska, Finska) a ministr zahraničních věcí Islandu vydali společné vyhlášení, ve kterém zdůraznili svoje obavy z rostoucí hrozby ze strany Moskvy a ruské chování označili za „největší výzvu evropské bezpečnosti“. Nebezpečí v ruské agresivní politice spočívá podle vyhlášení v „ochotě použití vojenských prostředků k dosažení svých politických cílů i v případě, že to zahrnuje porušení mezinárodního práva“.

Arktidu nelze izolovat od mezinárodního vývoje

Ruští vládní představitelé (včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova v srpnu 2014) se několikrát vyjádřili, že by arktická oblast měla zůstat mimo vojenskou rétoriku a nesmí se stát arénu pro vojenské soupeření ani platformou pro řešení konfliktů v jiných oblastech. Nicméně izolovat Arktidu z globální geopolitiky se nedá. Spolupráce a chování aktérů mezinárodního bezpečnostního prostředí v jednom regionu nelze oddělit od dalších částí světa. Ukrajinská válka se pochopitelně podepsala i na spolupráci v Arktidě, kde některé státy v několika oblastech přerušily spolupráci s Ruskem. Ochlazení vztahů mezi západem a Ruskem se tedy odrazilo i na dalších oblastech spolupráce, které se přímo netýkaly Ukrajiny nebo Krymu, čehož důkazem je i úroveň ruské účasti na zasedání Arktické rady.

Je důležité také zdůraznit, že všechny zbývající arktické státy jsou členy NATO, a proto se Rusko snaží vyvarovat úplné izolace, která by pro něj měla katastrofální následky. Na rozdíl od Ukrajiny nebo Gruzie, Arktida je dosud jediným strategicky důležitým regionem, kde Rusko neporušilo status quo a mezinárodně uznávané hranice. Moskva zatím v Arktidě dodržovala mezinárodně právo a své nároky na rozšíření území řešila nástroji mezinárodního práva. Důvodem je, že současný status quo je pro Moskvu nejpříznivější a jejím cílem je vyhnout se jakémukoliv vojenskému konfliktu. Otázkou však zůstává, zda Kreml dodrží hranice mezinárodního práva i v případě, kdy mu už nebude současný status quo vyhovovat.

Rusko zvyšuje vojenskou přítomnost v Arktidě

Kromě svých vojenských aktivit na Ukrajině, Rusko totiž posiluje svoji vojenskou přítomnost i na Arktidě. Strategickou důležitost Arktidy pro Rusko dokládá i fakt, že poprvé v historii zahrnula Moskva své zájmy v Arktidě do nové vojenské doktríny (přijaté na konci roku 2014). Zvýšenou vojenskou aktivitu na severu potvrzuje Moskva vojenskými cvičeními, modernizací vojenské techniky, obnovou starých sovětských letišť a základen, a v neposlední řadě i plány na rozmístění vojenských jednotek s velikostí dvou brigád a se speciálním výcvikem na operace v arktických podmínkách. První brigáda už byla přesunuta do Alakurttie na začátku tohoto roku. Námořní letecká základna má strategickou pozici, protože se nachází 60 kilometrů od finských hranic. Druhá brigáda by měla být umístěna za Uralem v oblasti Jamalsko-něneckého autonomního okruhu do konce roku 2016.

Americké předsednictví Arktické rady v současné bezpečnostní situaci bude jednoznačně patřit k nejtěžším za poslední desítky let. Od konce studené války představovala Arktida region spolupráce, společného vědeckého výzkumu a vyhlídek na ekonomický rozvoj. Nicméně, po ruské anexi Krymu, se situace a vztahy mezi zeměmi změnily a některé další arktické státy přerušily spolupráci s Ruskem. Proto by nejdůležitějším cílem Spojených států i dalších členů Arktické rady mělo být posilování mezinárodní spolupráce, snaha o znovuobnovení aktivní kooperace s Ruskem a eliminovat jakýkoliv vojenský konflikt v Arktidě.

Barbora Padrtová
autorka pracuje jako analytička a programová ředitelka pro tranzici v slovenském think-tanku Centrum pre európske a severoatlantické vzťahy (CENAA).