Útoky se odehrály v noci ze středy na čtvrtek (26. – 27. 11.) v rozmezí 21: 20 – 01:00 místního času, přičemž první útok směřoval vůči cestujícím čekajícím v hale vlakové stanice, následovala střelba v nemocnici, přepadení a obsazení židovského centra, střelba v Cafe Leopold (později se ukázala jako klamný cíl) a posledně simultánní obsazení dvou luxusních hotelových komplexů, hotelů Oberoi – Trident a Taj – Mahal, dohromady s celkem 730 lidmi. Poslední útočník padl až v sobotu, 9 hodin ráno místního času, přičemž výsledkem bylo 195 mrtvých (z nichž bylo 22 cizinců) a 295 raněných.

V moderní historii Indie se nejedná o první útok takových rozměrů, stačí připomenout útoky, jejichž cílem bylo rovněž Bombaj, a to především ten z března roku 1993, kdy po sérii výbuchů náloží umístěných v automobilech zahynulo okolo 250 lidí. V červnu 2006 zahynulo při detonaci bomby ve vlaku okolo 190 lidí. Celkově byla nejnovější série útoku inovativní a do jisté míry přelomová v několika ohledech, přičemž jedním z nich je modus operandi a sekundárně i spekulace ohledně státní podpory Pákistánem.

Zatímco ve většině předchozích teroristických akcích byly použity výbušniny, nejnověji došlo k využití především automatických zbraní, přičemž efekt, alespoň co se týče mediální pozornosti a počtu obětí je stejný či dokonce vyšší i přes relativně malý počet útočníků, jež je odhadován na 19. V této souvislosti se hovoří o využití tzv. taktiky fidajínů, tedy útoků početně malých komand automatickými zbraněmi, které jsou známé z Kašmíru a střetů mezi tamními hindy a muslimy, trvajících od poloviny 90. let minulého století.

Nejznámějším organizátorem fidajínských útoků byla radikálně islamistická organizace Laškar – e- Toiba, podporována pákistánskou tajnou službou ISI. Změna taktiky je, podobně jako v Palestině, kde se upouští od bombových útoků vůči izraelským cílům, v kontextu tzv. „návratu k pramenům“ či „guerillarizací“ terorismu, tedy preferenci útoků palnými zbraněmi před výbušnými systémy. V manuálu al-Káidy je údajně k tomuto způsobu rovněž zmíněna nutnost série útoků na více místech (v rámci relativně ohraničeného území, první útoky tak vážou reakci bezpečnostních složek, zatímco další podpoří chaos) v jednotném čase, skládajících se z hlavních a klamných, a prováděných pokud možno proti zahraničním, převážně západním cílům.

Dichotomie panuje i z hlediska cíle, kdy bombové útoky známé z minulosti usmrtily především obyvatele z nižší a střední třídy cestující veřejnou dopravou, zatímco tyto akce však byly namířeny na luxusní hotely a místa s vyšší koncentrací zahraničních turistů.

Ačkoliv je možnost napojení této skupiny na al-Káidu více spekulativní než v případě podpory Pákistánem, nízký věk pachatelů, který se pohybuje v rozmezí 19 až 24 let může znamenat i napojení na větší síť organizace, která by jim poskytla trénink a materiální podporu.

Kašmír a spor mezi Indií a Pákistánem o toto území je považován za jeden z důvodů útoku dosud neznámé skupiny zvané Dekánští mudžahedíni, přičemž zkušenosti z předchozích útoků zapříčinily spekulace ohledně podpory Pákistánu. To je odůvodněno i stupněm koordinace a výcviku útočníků, stejně jako nutností dlouhodobých příprav. Ačkoliv je prokázáno, že pachatelé se do Bombaje dostali právě z pákistánského území, státní podporu to vzhledem k existenci regionů, nad nimiž ztrácí pákistánská vláda kontrolu, nedokazuje.

Tomu odpovídá i skutečnost, že Pákistán ihned po vznesení podezření tato obvinění popřel a ihned nabídl pomoc při vyšetřování. Proti pákistánské účasti na útocích hovoří i fakt, že je sám zmítán vlnami radikálně-islamistických útoků, především v souvislosti s podporou aliančních snah v Afghánistánu.

V neposlední řadě, tyto útoky mohou ovlivnit i indickou vnitropolitickou situaci, kdy stoupají preference opoziční hindské nacionalistické strany Bharatija Janata, dlouhodobě ostře kritizující vládní bezpečnostní politiku. V této souvislosti již nabídli rezignaci členové vedení města a místních bezpečnostních složek.

Vnitropolitická situace a historické zkušenosti s útoky, na kterých se přímo či nepřímo podílel Pákistán a jeho tajná služba ISI, vedou aktuálně ke stupňování napětí mezi Indií a Pákistánem. Indie podala oficiální protest a došlo ke zrušení plánované cesty indického premiéra do Pákistánu a poněkud ironicky i kriketového zápasu mezi oběma zeměmi. Na druhé straně je však na Pákistán vyvíjen značný nátlak, především ze strany USA, k navázání dialogu a možné spolupráce. Pákistán sám opakovaně odmítá účast na útocích a vyzývá indickou stranu k oproštění se od emocí.

V případě, že se Pákistán, resp. zástupci jeho zpravodajských služeb, budou účastnit vyšetřování těchto útoků, může právě toto, za předpokladu neprokázání pákistánské podpory, znamenat začátek spolupráce mezi bezpečnostními složkami obou států. Ten by měl několik pozitivních dopadů. V prvé řadě by se zmírnila, resp. eliminovala hrozba jaderné konfrontace (již tak relativně nereálná), oba státy by se snažily vyřešit spory ohledně Kašmíru a potlačit tamní hindské a muslimské radikálně militantní hnutí (jisté rozmrznutí vztahů na státní úrovni je patrné již od roku 2004) a v neposlední řadě, při zákrocích vůči radikálním islamistům a fundamentálně založeným madrásám, které v mnoha případech slouží jako ideologický základ budoucích bojovníků, by mohlo v dlouhodobém horizontu dojít i k alespoň částečnému zlepšení bezpečnostní situace v Afghánistánu. Z toho důvodu je i v zájmu NATO možnost rozvíjení intenzivního dialogu mezi oběma zeměmi a rozvoj možné budoucí bezpečnostní spolupráce proti nestátním aktérům v oblasti. O strategicky významné pozici Pákistánu v boji proti povstalcům a fundamentalistům v regionu svědčí i fakt vzájemné propojenosti kašmírského a afghánského povstalectví, kdy po roce 2004 a zmírnění napětí v Kašmíru uvolnily radikální islamisté část sil pro pomoc Talibanu v Afghánistánu. Je proto možné se domnívat, že případná krize mezi Pákistánem a Indií by vázala zejména pákistánskou armádu k hranicím s Indií a tím by došlo k oslabení možných protipovstaleckých akcí na pákistánsko-afghánské hranici, což by opět mohlo mít dlouhodobě vážné důsledky pro bezpečnostní situace ve všech zmíněných zemích a misi ISAF nevyjímaje.

Je tedy více než důvodné pochybovat o účasti Pákistánu na útocích (a to i přesto že část pachatelů byla napojena na kašmírskou Lashkar – e – Toiba, v minulosti podporovanou ISI), jelikož v jeho zájmu není v současnosti vyvolat krizi s Indií. Na druhé straně je možné pochybovat i o autorství či napojení na al-Káidu, ačkoliv útok nese až nápadně podobné rysy s její metodikou. V tomto ohledu se lze přiklonit k tomu, že organizátoři byli zřejmě vycvičeni větší sítí či organizací, nicméně bez přímé podpory Pákistánu anebo al-Káidy, jejíž metodikou se pouze nechali inspirovat. Do jisté míry právě tyto spekulace přispívají démonizaci al-Káidy jako všemocné a globálně působící organizace.

Martin Janků
Autor je korespondentem Journal of Security Issues