NATO zaujímá v tvorbě zahraniční a bezpečnostní politiky Srbska důležité místo, a to z několika důvodů. Za prvé, všechny sousední země Srbska jsou buď členskými státy NATO, anebo s Aliancí již úzce spolupracují. Za druhé, Srbsko je členem programu Partnerství pro mír (PfP), což bude mít v příštím desetiletí zcela jistě významný vliv při definování priorit zahraniční a bezpečnostní politiky. Za třetí, Srbsko se rozhodlo pro členství v Evropské unii a v následujícím období se proto dá očekávat zintenzivnění debaty o pozici Srbska v západním světě. Vztahy mezi Srbskem a NATO budou nevyhnutelnou součástí této debaty. V tomto článku budu analyzovat postoj politických elit k NATO od roku 1999 roku do dnešního dne.

Je přirozené, že změna postoje vůči NATO byla v Srbsku určena především bombardováním Svazové republiky Jugoslávie, které trvalo od 24. března do 10. června 1999. Vztahy mezi Srbskem a NATO byly v tomto období přirozeně vyhrocené a k postupné normalizaci vztahů došlo až po svržení Miloševičeva režimu v roce 2000.

Nejvýznamnější prioritou každé vlády od roku 2000 bylo přibližování se Evropské unii. I když bylo zapojení do aliančního programu PfP významným zahraničněpolitickým cílem, perspektiva plnoprávného členství v NATO nefigurovala ani v programu první post-miloševičovské demokratické vlády, ani žádné následující, přestože se často poukazovalo na to, že všechny post-socialistické země se ještě před vstupem do EU staly členy NATO.

Vláda nezdůrazňovala vztah mezi PfP a NATO
Přesto se ale dominantní diskurz ohledně NATO v Srbsku za období od roku 2000 do roku 2009 měnil. Po změně režimu v roce 2000 udávali tón představitelé vládní koalice - Demokratické opozice Srbska (Demokratická strana a Svaz občanů Srbska), G 17 Plus a Srbského hnutí obnovy, stejně jako zástupci později vytvořené opoziční Liberálně-demokratické strany. Tato část politické scény se zasazovala o členství Srbska v NATO a zahájila orientaci na bezpečnostní spolupráci v rámci PfP - oficiálně vyjádřené dopisem ministra zahraničních věcí Svazové republiky Jugoslávie adresovaném generálnímu tajemníkovi NATO v roce 2002. Tato vláda však veřejnosti nevysvětlovala přímou vazbu mezi PfP a NATO, čímž někdy vznikal dojem, že PfP nemá s NATO nic společného.

Hlavními argumenty příznivců členství Srbska v NATO byly, a zatím stále zůstávají, následující skutečnosti: členství v NATO usnadňuje cestu do Evropské unie, posiluje politický vliv a podporuje bezpečnost. Odpůrci jsou naopak přesvědčeni, že členství v NATO by vedlo ke ztrátě suverenity, což by údajně následně znamenalo uznání nezávislosti Kosova.

Integrační úsilí vyvrcholilo vstupem Srbska do PfP v listopadu 2006. Během období příprav byly přijaty další strategické dokumenty, ve kterých se jasně vyjadřuje podpora členství Srbska v NATO. Na konci roku 2004 přijala Skupština Srbska a Černé Hory (SČH) Strategii obrany Srbska a Černé Hory, v níž se výslovně uvádí, že SČH je rozhodnuta pro bezpečnostní spolupráci prostřednictvím členství v NATO a PfP.

Bílá kniha obrany SČH, která byla publikována v roce 2005, znovu potvrdila koncept strategie obrany a vyjádřila zájem na plné institucionální spolupráci s NATO a implementaci standardů NATO, coby součástí reformy systému obrany. Odpůrci spolupráce byly opoziční strany Socialistická strana Srbska a Srbská radikální strana, které však neměly žádný vliv na tvorbu zahraniční a bezpečnostní politiky, a dále člen vládnoucí koalice - Demokratická strana Srbska, která se však až do konce roku 2007 debaty o NATO aktivně neúčastnila.

Ke změně však dochází koncem roku 2007, v předvečer vyhlášení kosovské nezávislosti, kdy byla přijata Rezoluce o ochraně suverenity, teritoriální integrity a ústavního pořádku. Skupština Republiky Srbsko v tomto dokumentu vyhlásila vojenskou neutralitu ve vztahu k existujícím vojenským aliancím, a to do případného vyhlášení referenda. Neboť, jak se v textu rezoluce uvádí, NATO sehrálo významnou úlohu v nezávislosti jižní srbské provincie. Tato rezoluce však také nechala mnohé otázky nezodpovězené: Je možné, aby si Srbsko obklopeno členy NATO zachovalo neutralitu v politické a vojenské oblasti? Je možné, aby se Srbsko stalo členem Evropské unie a přitom zůstalo mimo NATO? Změní se směr dosavadní reformy armády, která byla založena na standardech NATO?

Srbsko tak po sedmi letech zůstalo na krátkou dobu bez jasně definované politiky vůči NATO. Změna strategické orientace vůči NATO ilustruje, že mezi politiky v Srbsku existují alespoň dva různé postoje k Alianci. Zastánci věří, že NATO je nejvlivnější politicko-hospodářskou organizací, zatímco soupeři ji vidí jako agresivní vojenskou alianci. Zastánci NATO poukazují na prospěch ekonomické a politické spolupráce mezi státy, zatímco odpůrci se domnívají, že členství v NATO vede ke ztrátě suverenity, k rozvoji hegemonistických vztahů a větším výdajům. Odpůrci se domnívají, že spolupráce s NATO je nástrojem realizace zájmů Spojených států, které pro tyto účely používají i instituce jako OSN a Evropskou unii, čímž zpochybňují smysl jejich existence. Na tyto argumenty občas zastánci členství v NATO nenacházejí žádnou odpověď.

Srbsko členem NATO?
Odpůrci tvrdí, že NATO bombardováním roku 1999 přímo ohrozilo životy obyčejných lidí, infrastrukturu a průmysl v Srbsku, navíc by členství v této alianci znamenalo vzdání se své suverenity a vedlo by k uznání nezávislého Kosova. Rovněž vždy explicitně hovoří o NATO, zatímco zastánci spolupráce se raději slovu NATO vyhýbají a častěji používají termín - spolupráce v rámci PfP a či ne zcela jasný výraz "euro-atlantické integrace". Tímto způsobem však u širší veřejnosti dále podporují nejasnosti o NATO.

V celém období byla bezpečnostní a zahraniční politika Srbska tvořena koalicí stejných politických stran jako v roce 2000. Z tohoto důvodu si můžeme položit legitimní otázku, proč ke změně strategie ve vztahu k NATO došlo až v roce 2007. Mezi představiteli vládní koalice byli od roku 2000 jak zastánci, tak i odpůrci členství v NATO. To, co se během té doby změnilo, byla skutečnost, že odpůrci členství v NATO, kteří byli součástí vládní Demokratické strany Srbska v čele s premiérem Koštunicou, toto téma nepovažovali za významné, avšak pouze do vyhlášení nezávislosti Kosova, kdy začali aktivně vyjadřovat svůj negativní postoj vůči NATO. Samotný akt vyhlášení nezávislosti Kosova byl událostí, která by jistě otřásla i mnohem stabilnějšími demokraciemi.

Koncepty Strategie národní bezpečnosti a Strategie obrany, vypracované v roce 2008, nenesou v otázce členství v NATO jasné rozhodnutí. Strategie národní bezpečnosti zmiňuje jako hlavní cíl členství Srbska v EU a spolupráci s NATO omezuje na účast v PfP. Ani jeden z dokumentů nezmiňuje ani nestanoví, co znamená vojenská neutralita a jakým způsobem by měla být implementována v oblasti bezpečnosti. Tato nejistota může, mimo jiné, znamenat i to, že vojenská neutralita představuje prozatímní řešení do doby, než dojde ke změně okolností, v jejichž světle by se členství v NATO stalo opět žádoucí.

Nedávná prohlášení srbského ministra obrany dokazují, že k této změně strategie vůči NATO může dojít již brzy. Jak sám tvrdí, styl myšlení se v srbské armádě posouvá směrem k euro-atlantickým hodnotám rychleji než u veřejnosti a odborníci „jsou si vědomi, že nemohou zůstat opuštěným ostrovem v moři s názvem NATO".

Zorana Atanasović
Autorka je spolupracovnicí Centre for Civil-Military Relations,
nejvýznamnějšího srbského think-tanku zabývajícího se bezpečnostní problematikou