Vojenský rozměr kosovské operace

30. dubna 2009  13:21
Zásah v Kosovu byl pro Severoatlantickou alianci v krátké době další operací, kterou se snažila řešit konflikt na Balkáně a zároveň operací, která znamenala rozsáhlé použití síly, především vzdušných sil. Jak se na něj díváme s odstupem deseti let?  

Nutno říci hned na úvod, že výsledek byl poměrně obtížně odhadnutelný, protože nikdo nevěděl, jak se bude chovat vedení Svazové republiky Jugoslávie a jaká stanoviska přijmou ostatní velmoci a evropské státy. Složitou situaci zažívala česká politická reprezentace, která po období přístupových rozhovorů a náročné fázi zajištění alespoň základních politických a vojenských požadavků k plnohodnotnému členství, musela ihned, a to ještě v době euforie ze vstupu do NATO, řešit tak zásadní věc, jakou bylo přijetí plné zodpovědnosti za bombardování Svazové republiky Jugoslávie, která na území Kosova vedla operaci s cílem vyhnat albánské obyvatelstvo. Operace se neomezila jen na území této provincie, ale byla vedena i na území Srbska, a to především proti cílům strategické povahy.

Česká republika se již jako plnohodnotný členský stát NATO dostala do pozice, kdy její stanovisko mohlo potvrdit či naopak zastavit celou operaci. Procedury byly formálně známy, politická reprezentace i vedení armády se podílely na diskusích a poté na rozhodovacím procesu, nicméně vážnost situace a nezbytnost jednoznačného a nezpochybnitelného ANO či NE bylo poměrně těžkým dilematem. To se odrazilo i na neformálním jednání vlády za přítomnosti prezidenta Havla. Nejistota byla znát i po tom, co bylo rozhodnutí přijato a informace o našem postoji pronikala příliš dlouho.

Tato operace byla však z hlediska čerstvého členství v NATO pro Českou republiku dobrou zkušeností a důrazným připomenutím, že nelze brát naši pozici v NATO na lehkou váhu a především, že už dávno neplatí stav z doby Varšavské smlouvy, kdy se od nás očekávalo jen přikyvování k rozhodnutí učiněnému jinde.

Na jednu stranu bylo použití síly v takovém rozsahu především proti cílům na území tehdejšího Srbska problematické, na stranu druhou byla sama operace v řadě aspektů významná. Po úspěších ve válce na Středním východě se řada odborníků spoléhala na útok vzdušných sil v přesvědčení, že lze vyhrát válku jen skrze údery ze vzduchu. Proti NATO ovšem nestál úplně neschopný protivník. Jugoslávští velitelé byli zkušení a dovedli se na útoky letectva NATO připravit řadou protiopatření. Velmi rozsáhlé a sofistikované strategické maskování a používání maket ke klamání znamenalo mnohem nižší efektivitu útoků, než se předpokládalo.

 Opět se potvrdilo, že pořád platí základní pravidla strategie a že průzkum prováděný přímo na bojišti prostým vojákem - průzkumníkem, je jen těžko nahraditelný. Použití nových technologií, mimo jiné bezpilotních prostředků však ztížilo možnost pohybu jugoslávských vojsk na území Kosova a za situace, kdy bylo v úvodní fázi zničeno téměř 70 procent jugoslávských bojových letounů, byla protivzdušná obrana málo účinná.

I za těchto podmínek se však jugoslávské armádě podařilo sestřelit letoun F 117 A, vyrobený technologií stealth a několik dalších letadel, včetně bezpilotních prostředků. Pravděpodobně nejvíce rozruchu vzbudilo právě sestřelení F 117A. V České republice se vzedmula vlna diskusí o použití pasivního systému TAMARA, což se ovšem nepotvrdilo. Naopak bylo potvrzeno použití klasických radarů a protiletadlové střely SA-3 (S-125) ruské výroby.

Existuje sice řada statistik ztrát na obou stranách, ty se však často značně liší. Podstatné je, že po několika měsíčním bombardování Miloševičův režim souhlasil se stažením vojsk z Kosova a s rozmístěním jednotek KFOR. Při stahování jugoslávské armády se ověřovaly deklarované ztráty. Později bylo šetřením expertů z NATO potvrzeno, že skutečně ztráty byly mnohem menší a např. na tancích činily pravděpodobně jen 14 kusů.

Zkušeností z této „války“ bylo i podcenění možných ruských aktivit. Po domluvě mezi Srbskem a Ruskem totiž došlo k bleskovému přesunu kontingentu asi 200 ruských vojáků rozmístěných na bosenském území, kteří obsadili letiště Slatina u Prištiny. Rusové využili 24 hodinového klidu zbraní, který si Milošević vyžádal dne 2. června po odsunu srbských vojsk z území Kosova, a tedy situace, kdy vojska KFOR čekala na povel v zahájení přesunu.

I dnes je z této zkušenosti nutné čerpat poučení pro naše aktivity nejenom v oblasti výcviku, ale i pro vyzbrojování armády. Poprvé a v zásadě naposledy jsme se setkali s plánovanými operacemi protivníka, pokud tak Rusko v tomto případě můžeme nazvat. Následný ruský vzdušný transport několika stovek vojáků, včetně techniky, byl jen s obtížemi zastaven před proniknutím do vzdušného prostoru Rumunska, Maďarska a Bulharska. Především tvrdé odmítnutí ze strany Bulharska Rusy hodně rozladilo. Kdyby se tento manévr podařil, uspořádání na území Kosova by bylo pravděpodobně jiné.

Ač se tato situace zdá vzdálená jak teritoriálně, tak provedením, pro vojáky zde existuje zřejmá podobnost s loňským postupem Ruska v Gruzii. Je jen dobré, že se v případě Kosova celá ruská akce realizovala pouze ve své první fázi. Nutnost nepřetržitého průzkumu strategické úrovně a stavu na bojišti s předpokladem strategického maskování, je tak jednou z podmínek úspěchu podobných operací.

Česká republika se mise v Kosovu účastní i nadále. Česká armáda při ní získala neocenitelné zkušenosti - nejenom z činnosti vlastních vojsk, ale i z velení většímu, brigádnímu celku v rámci alianční operace. Je potěšující, že náš velitel a štáb v této misi uspěli a jsou zárukou dalšího kvalitativního posunu v úrovni naší armády, který bohužel doposud zůstává bez dostatečného ohodnocení jak ze strany politické reprezentace, tak české veřejnosti. Je dobré vědět, že máme nejen schopné vojáky a velitele, ale i celé štáby schopné řídit složité mezinárodní uskupení.

Vyřešení kosovské otázky bude ještě zcela jistě hodně složitý úkol, který bude vyžadovat především vzájemné porozumění obou stran sporu. Zásahem zvenčí se tento konflikt rozhodně vyřešit nedá, ten může připravit pouze podmínky. Zásah v Kosovu byl pro nás z hlediska našeho čerstvého členství v NATO nelehkou situací a zároveň „školou“, která ukázala že naše pozice v Severoatlantické alianci není jen formální záležitostí.

Gen. Jiří Šedivý
je bývalým náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky,
dnes nezávislým analytikem v bezpečnostní oblasti.
Gen. Andor Šándor
byl náčelníkem Vojenské zpravodajské služby,
v současnosti pracuje v poradenství.

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.