Velký vojenský bazar: nové zbrojní kontrakty pro Blízký a Střední východ

19. února 2018  18:36
Lukáš Visingr
Region Blízkého a Středního východu se stále potácí v turbulencích, které bourají stará i tvoří nová spojenectví. Boje v Sýrii a Iráku, konflikt v Jemenu, napětí mezi Katarem a dalšími státy GCC, ambice Íránu a Turecka, asertivita Moskvy, zájmy Izraele i americká politika, to vše má vliv na prudké změny v tomto tradičně neklidném, avšak nyní už takřka neustále explodujícím okrsku světa.  
Katarské hlavní město Dauhá (ilustrační foto) | foto: Francisco Anzola / Flickr

Samozřejmě se to odráží také v nákupech vojenské techniky, protože dříve jasně dominantní pozici USA značně narušily nové smlouvy pro firmy z Ruska a Číny, které bodují už i v zemích, které jinak platí za americké spojence. Je to jen krátkodobý stav, nebo skutečně přicházejí časy úpadku amerického zbrojního exportu?

Arabové proti Arabům i Izraelcům

Není mnoho oblastí světa, kde by místní tenze i soupeření velmocí produkovaly tak konfliktní situaci, jako je tomu na Blízkém a Středním východě. To se pak zákonitě i odráží v objemech vojenské techniky, jež tam směřuje, což platí již od prvních let po druhé světové válce. Pokud se do té doby jednalo vesměs o prostor s hlavním vlivem Velké Británie a Francie (které si jej fakticky rozdělily Sykes-Picotovou smlouvou z roku 1907), mezi které se pak snažilo vklínit i Německo, po druhé světové válce přišli noví hráči v podobě USA a SSSR.

Druhý z nich chtěl především oslabit britský vliv, což pak vedlo k silné sovětské podpoře Izraele, jež patřila mezi důvody velkých zbrojních dodávek z Československa. Naše zbraně zásadně přispěly k triumfu židovského státu, Moskva ovšem záhy poznala chybnost své kalkulace a obrátila se k podpoře některých arabských zemí. Šlo tehdy především o tři republiky, jež zkombinovaly panarabský nacionalismus se socialismem, tedy Egypt, Sýrii a Jižní Jemen. Ty se staly velkými odběrateli zbraní nejen ze SSSR, ale také z Československa.

Sýrie a Irák: transformace ozbrojených sil v přímém přenosu

Přečtěte si související text Lukáše Visingra na natoaktual.cz

Zde je třeba zdůraznit, že ačkoli se většinou hovoří o izraelsko-arabských válkách, přinejmenším stejně velký význam mělo také soupeření „revolučních“ republik a konzervativních monarchií. Ty se pak zařadily mezi velké zákazníky západních, především britských a francouzských zbrojovek, od kterých získával největší podíl výzbroje i Izrael.

Na konci 60. let a ještě více v 70. letech však přišly velké změny, protože se do pozice hlavního spojence Izraele posunuly USA, svou orientaci začal měnit také Egypt a do regionu začala přicházet i technika z Číny. To všechno znamenalo pokles vlivu SSSR, který si nakonec udržel vlastně jen jediného spojence, a to Sýrii.

Změny po skončení studené války

Konec studené války se pochopitelně velmi projevil i na zbrojním trhu na Blízkém a Středním východě. Dříve jasně ideologicky motivované konstelace dodavatelů a odběratelů se změnily, protože větší a větší váhu začal získávat prostý mocenský pragmatismus. Rusko, které zoufale potřebovalo vydělávat, totiž nabídlo svůj zbrojařský potenciál takřka všem, kdo mohli zaplatit a jevili zájem.

Řada dosud prozápadních států tedy začala poptávat i moderní ruskou techniku, což se týkalo i zemí NATO. Často se zmiňují dodávky do Řecka, ale již v 90. letech kupovalo např. ruské obrněné transportéry a protitankové řízené rakety rovněž Turecko. Kromě toho ale Rusko nalezlo i další velkou zemi, pro niž se pak stalo jedním z hlavních dodavatelů výzbroje, a to Írán, jenž zároveň patřil k hlavním zákazníkům Číny.

Hlavně mít víc než ostatní

Zdaleka ne vždy jsou nákupy motivované konkrétními požadavky ozbrojených sil. Zejména u bohatých „ropných“ monarchií hraje významnou roli také prestiž, resp. symbolické soupeření. To vysvětluje často až absurdně rozsáhlé akvizice techniky, pro kterou se pouze obtížně hledá rozumné využití.

Arabské státy (s výjimkou Sýrie) se většinou držely západních produktů, ale i do nich začaly brzy pronikat ruské zbraně. Oblibu si získaly mj. protitankové řízené střely Kornet, protiletadlové řízené rakety Igla, bojová vozidla pěchoty BMP-3 nebo víceúčelové helikoptéry série Mi-8/17. Tyto typy techniky se proto dnes vyskytují také např. v Saúdské Arábii, Emirátech, Kuvajtu nebo Jordánsku.

Své pozice značně posílila též Čína, která kromě rozsáhlých dodávek do Íránu zabodovala v Saúdské Arábii nebo Kuvajtu, kam prodala samohybné houfnice PLZ-45. Mezi čínské odběratele se paradoxně řadí též Turecko, které získalo od Pekingu raketové technologie, na jejichž bázi vyrobilo balistické rakety J-600T Yildirim. To lze zároveň označit za jakýsi symbolický příznak faktu, že Ankara opustila někdejší pozici prostého odběratele západní techniky, začala budovat domácí průmysl a stále výrazněji se prosazuje také jako dodavatel zbraní.

Rozpory v táboře sunnitských zemí

To logicky souvisí s dalšími změnami, ke kterým v regionu došlo v novém tisíciletí. Invaze do Iráku, růst moci Íránu, islamizace Turecka pod vládou AKP, mocenská emancipace arabských monarchií - to vše se začalo projevovat, aby se pak ještě přidal proces, jenž vstoupil do historie pod názvem „arabské jaro“.

Rozvrat Libye a Sýrie přinesl zejména vzestup islamistů, za nimiž stála podpora přicházející z Turecka a bohatých arabských monarchií, hlavně Saúdské Arábie, Emirátů a Kataru. Počáteční spojenectví ale dlouho nevydržela, protože tito aktéři se postupně vzdálili, začali podporovat jiné hráče a výsledkem se stala roztržka, ve které se na jedné straně nachází Saúdská Arábie a Emiráty, kdežto na druhé je Katar a Turecko, které lze považovat za hlavní zastánce „nadnárodního“ Muslimského bratrstva.

Neprodá jeden, prodá jiný

Obamova administrativa se stavěla dosti váhavě k Iráku a novému režimu v Egyptě, resp. k jejich snahám získat další americké zbraně. Dle očekávání však nastalo pouze to, že se tyto státy obrátily k jiným dodavatelům, jimiž byly Rusko a Čína.

Pokud se vrátíme na rovinu zbrojních dodávek, tyto a jiné konflikty logicky jenom posílily postavení Blízkého a Středního východu coby regionu, který nakupuje zbraně opravdu masivním způsobem. Je však třeba zdůraznit, že zdaleka ne vždy jde o nákupy motivované konkrétními požadavky ozbrojených sil. Zejména u bohatých „ropných“ monarchií hraje významnou roli také prestiž, resp. symbolické soupeření. To vysvětluje často až absurdně rozsáhlé akvizice techniky, pro kterou se pouze obtížně hledá rozumné využití a která obvykle ani nebývá v souladu s reálnou kvalitou personálu.

Navzdory oficiálním tvrzením je dobře známo, že armády většiny arabských zemí mají z tohoto pohledu úroveň v nejlepším případě průměrnou. Světlou výjimku tvoří Jordánsko, zatímco o armádách bohatých monarchií Zálivu se hovoří se značným despektem. To koneckonců dokázaly i jejich nevalné výsledky během vlekoucí se intervence v Jemenu, která je dalším projevem soupeření s „šíitskou osou“ Íránu a Sýrie (jež se těší podpoře Ruska).

Následky politiky Baracka Obamy

Zdánlivě jednoduché rozdělení sil je ale ve skutečnosti daleko složitější, což se dá opět ukázat i na nákupech zbraní. V těch se však velice zásadně projevil jeden další faktor, a to zahraniční politika USA za vlády Baracka Obamy, jenž se chtěl vyhnout rozsáhlým vojenským operacím po vzoru prezidenta George W. Bushe.

Přečtěte si související články na natoaktual.cz:

Stažení vojáků z Iráku a podpora „arabského jara“ pak vedly k dalšímu vzestupu islamistů v Sýrii a Iráku a zároveň k oslabení nebo přímo rozvrácení dosavadních spojenectví USA s Izraelem a sunnitskými státy, protože tyto země logicky nesly velmi nelibě úpornou snahu Obamovy administrativy dosáhnout dohody s Íránem. Výsledkem se pak stala absurdní situace, že Izrael měl zřejmě lepší vztahy s Ruskem než s USA, což bylo ironicky popisováno jako Obamův „politický majstrštyk“, jelikož něco takového se naposledy stalo na přelomu 40. a 50. let.

Aby toho nebylo málo, Obamova administrativa se stavěla dosti váhavě k Iráku a novému režimu v Egyptě, resp. k jejich snahám získat další americké zbraně. Dle očekávání však nastalo pouze to, že se tyto státy obrátily k jiným dodavatelům, jimiž byly Rusko a Čína, které pochopitelně velmi ochotně využily úpadku amerického vlivu. Dnes už se proto o Iráku naprosto běžně mluví i jako o „klientském státu“ Moskvy, do podobné pozice se posunuje také Egypt.

Do posledně jmenované země tak nyní míří mj. protiletadlové komplexy Buk-M2 a S-300VM, stíhačky MiG-35 nebo bitevní vrtulníky Ka-52K, jež jsou mimochodem určeny pro ony dvě výsadkové lodě třídy Mistral, jež si původně objednala Moskva. V Egyptě se navíc buduje továrna na licenční produkci ruských tanků T-90, na které podepsal smlouvu i Irák a které v nové verzi T-90MS zamíří zřejmě i do Kuvajtu.

Ruské zbraně pro Rijád a Ankaru

To však zdaleka není všechno, neboť Emiráty si hodlají pořídit ruské letouny Su-35 a chtějí se podílet na projektu nové lehké stíhačky značky MiG. Připojila se též Saúdská Arábie, kam má Rusko dodat mj. dělostřelecké komplexy TOS-1A, protitankové rakety Kornet či protivzdušné systémy S-400 Triumf. O posledně zmíněný typ jeví zájem i Bahrajn, ale největší pozornost si získal fakt, že kontrakt na dodávku „čtyřstovek“ podepsalo Turecko.

Na tomto místě je ovšem třeba krátký pohled do minulosti, resp. připomenutí, že už v září 2013 se Turecko rozhodlo, že si pořídí čínské protivzdušné raketové systémy FD-2000, tedy exportní verzi typu HQ-9, který byl vyvinut z ruského S-300. To vzbudilo značné znepokojení zemí NATO a v listopadu 2015 přišlo oznámení, že Turci raketové systémy z Číny nekoupí.

Čistě byznys

Stále platí, že Rusko má pověst dodavatele, který požaduje „jen“ spolehlivé placení a nijak se nezajímá o vnitřní politiku zákazníků, což je logicky lákavé především pro země, které z hlediska stavu svobody a lidských práv nejsou příliš vzorové.

Tehdy ještě Ankara ustoupila, ale následný politický vývoj už zájmy Turecka vzdálil od západních natolik, že Turecko již nejeví v tomto smyslu takřka žádné zábrany. Ačkoli po incidentu se sestřelením ruského bombardéru Su-24M tureckými stíhačkami se vztahy obou velmoci dostaly téměř na bod mrazu, pak přišlo naopak velké oteplení, které kulminovalo v září 2017 smlouvou o dodávkách ruských systémů S-400 do Turecka.

Z hlediska Kremlu to bylo vysoce racionální využití šancí na další oslabení vazeb mezi Tureckem a západními státy, kdežto Ankara tak demonstrovala, že hodlá provádět zcela samostatnou a asertivní politiku. Něco podobného zřejmě platí i o Saúdské Arábii, avšak v jejím případě Amerika ihned „kontrovala“, neboť schválila prodej protiraketových kompletů THAAD a během návštěvy prezidenta Trumpa se mluvilo též o dodávkách dalších zbraní, a to v celkově hodnotě dosahující snad až 110 miliard dolarů.

Propagace v Sýrii a úspěchy Číny

Nelze ovšem pominout ani další faktor, který se na čerstvých úspěších ruských zbraní výrazně podepisuje. Ačkoli faktory mezinárodní politiky hraji důležitou roli, nepochybně se projevují i čistě vojenské aspekty, resp. kvalita moderní ruské techniky. Jestliže SSSR kdysi bodoval tím, že poskytoval relativně jednoduchou techniku za velmi nízké ceny (občas fakticky i zadarmo), pak soudobé Rusko sází na něco úplně jiného, a sice na zcela praktickou prezentaci.

Přečtěte si další texty Lukáše Visingra pro natoaktual.cz:

Není totiž náhodou, že v posledních letech nejvíce bodují ty typy zbraní, které byly nasazeny v Sýrii; ani oficiální ruští představitelé koneckonců moc neskrývají, že tato operace funguje též jako velká reklama na moderní ruské zbraně. Tanky T-90, raketomety TOS-1A, systémy S-400 či stíhače Su-35 se v Sýrii předvedly (popř. stále předvádějí) více než dobře, a proto se nelze divit, že se zvyšuje zájem o ně.

A samozřejmě stále platí, že Rusko má pověst dodavatele, který požaduje „jen“ spolehlivé placení a nijak se nezajímá o vnitřní politiku zákazníků, což je logicky lákavé především pro země, které z hlediska stavu svobody a lidských práv nejsou příliš vzorové, což může komplikovat dodávky ze Západu.

Podobnou pověst má rovněž Čína, jež v poslední době velmi boduje v oboru bezpilotních bojových letadel. Její stroje řady CH se již dostaly např. do Jordánska, Iráku, Saúdské Arábie či Emirátů (a ve službách dvou posledně uvedených zemí se dočkaly i nasazení nad Jemenem).

Letadlo CH-4, fakticky ekvivalent (ne-li kopie) amerického stroje Predator, slaví úspěch i kvůli restriktivní exportní politice USA, jež se zdráhají prodávat své vyzbrojené drony arabským zemím. Firma General Atomics (výrobce typu Predator) se již otevřeně vyjádřila, že Washington tím jen pomáhá Číně, jež by se chovala iracionálně, jestliže by takovou lákavou tržní příležitost maximálně nevyužívala.

Zbraně z Evropy, ale také z KLDR

Dodávky vojenské techniky na Blízký a Střední východ pochopitelně nejsou pouze záležitostí USA, Ruska a Číny. Významný podíl si pořád udržují i západoevropské země, zejména Velká Británie a Francie, které dodnes těží z někdejších koloniálních vazeb.

Byla to Saúdská Arábie, jež jako první mimoevropský stát koupila stíhačky Eurofighter Typhoon, a byl to Egypt, který jako první zahraniční odběratel získal francouzské letouny Dassault Rafale. Evropské stíhačky nové generace už získaly kontrakty také z Kataru, Ománu a Kuvajtu, přestože se všude musejí potýkat především s americkou konkurencí.

To samé platí v oboru helikoptér, protože Francie hodně investuje do marketingu produktů značky Eurocopter, které soupeří s americkými stroji zejména od značky Sikorski. Velké úspěchy slaví také francouzské válečné lodě, které (kromě výše zmíněného Egypta) směřují také mj. do Saúdské Arábie či Emirátů.

Nikoli nevýznamnou roli má ostatně také Česká republika, jež v posledních letech dodala velké objemy techniky do Iráku. Jednalo se o starší vozidla T-72M1 a BMP-1, která tam prodala značka Excalibur Army (součást skupiny Czechoslovak Group), a lehké bojové letouny Aero L-159A ALCA, jež byly skoro okamžitě nasazeny do boje.

Již mnohokrát zmíněné Turecko boduje také jako dodavatel techniky pro arabské země, jež kupují mj. jeho obrněná vozidla či dělostřelecké zbraně. Navíc je třeba uvést fakt, že na Blízký a Střední východ prodává (navzdory embargům) také KLDR. O její spolupráci s Íránem se obecně ví, naopak není příliš známým faktem, že se její raketové systémy objevují též v Sýrii, Jemenu či Egyptě. Právě do Egypta mířila nedávno zadržená loď s nákladem korejských granátů pro pancéřovky RPG-7.

Strategický kalkul arabských zemí

Nastává tedy skutečný úpadek exportu amerických zbraní na Blízký a Střední východ a velký vzestup ruských a čínských zbrojovek? Na základě silně medializovaných jednání a kontraktů se to tak opravdu může jevit, ale realita je značně složitější. Nadále platí, že USA jsou zdaleka největším dodavatelem, a nelze očekávat, že by svoje postavení záhy ztratily, ačkoliv Rusko a Čína si v poslední době připsaly několik velikých úspěchů.

Specifickým případem je Turecko, jež se stává též silným producentem a sleduje vlastní mocenskou agendu; rozhodnutí pořídit si ruské systémy S-400 nejspíše povede k dalšímu zhoršení vztahů se západními zeměmi. Irák se zřejmě začlení do proruské „osy“ Íránu a Sýrie, ale jiná situace panuje u převážně sunnitských arabských států, tedy šestice „ropných“ monarchií Zálivu a dále Egypta a Jordánska.

U těch se dá zájem o techniku z Ruska a Číny pokládat nejen za projev jisté asertivity, ale též (nebo spíš zejména) za strategický a diplomatický kalkul. Vedle toho, že efektivita těchto zbraní opravdu zapůsobila, se tyto země chtějí „pojistit“ pro případ nenadálých změn americké politiky, jež se dostavily už s nástupem Baracka Obamy.

Nový prezident Donald Trump se chová zcela jinak, což kromě již zmíněného souhlasu s exportem systémů THAAD do Saúdské Arábie prokazuje mj. čerstvá smlouva na stíhačky F-15QA pro Katar nebo záměr změnit politiku exportu dronů.

Arabské státy vlastně můžou skrz jednání s „konkurencí“ vyvíjet nátlak na USA s cílem získat nové americké zbraně; např. se uvádí, že Emiráty tak chtějí dosáhnout možnosti koupit letadla F-35.

Lze tedy říci, že Rusko a Čína fakticky jen využívají příležitost. Další vývoj amerických dodávek zbraní na Blízký a Střední východ tak bude záviset zejména na tom, jak pragmatická bude zahraniční politika Donalda Trumpa a jeho nástupců.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.