Islámský stát je na ústupu a Ukrajina - alespoň mediálně se zdá - usnula. A přitom nezastírejme, že obě tato témata do značné míry umožnila zvýšení rozpočtu na obranu. Zajištění obranyschopnosti je nicméně běh na dlouhou trať a vyžaduje dlouhodobé investice a pozornost. Ignorování tohoto faktu je hazardem s naším vlastním osudem.

V poslední době jsem upřímně rád, že z Ministerstva obrany k nám občas proniknou povzbudivé informace. Třeba na letošních Dnech NATO v Ostravě jsem zaznamenal prohlášení o záměru armády nakoupit 16 tisíc pistolí nebo 8500 útočných pušek. Musím říct, že vyjádření, ve kterých stále častěji zní slova jako „máme dostat, plánujeme, chceme pořídit“ jsou velkým pokrokem proti letům hospodářské krize, kdy se v armádě uvažovalo spíše v intencích „musíme zrušit, omezit či nerealizovat“.

Bohužel při pohledu na prostá čísla je realita méně povzbudivá. Zaráží mě třeba, že v roce 2011, kdy nám kvůli hospodářské krizi a Kalouskovým škrtům nebylo nejlépe, resort obrany na investice vydával 10,33 mld. korun. A to nemluvím o dobách vlád ČSSD, kdy např. v roce 2004 investice činily dokonce více než 13 mld. korun.

Pro srovnání v posledních třech letech – a na to se raději posaďme – se přes obrovský zájem veřejnosti a nepříznivé bezpečnostní prostředí na investice alokovalo průměrně pouze 5 mld. Korun. Osobně to nemůžu pochopit.

Využijme zájmu veřejnosti o bezpečnost a obranu. Ten je bezprecedentní. Vždyť třeba právě díky zájmu občanů se daří navyšovat počet vojáků.

Je sice hezké, že se minulý rok podařilo utratit většinu rozpočtu na obranu – ale už méně pozitivní je zjištění, že se tak stalo formou rozpuštění peněz do příspěvkových organizací MO a předplacení pronájmu Gripenů. Je na místě se zeptat, co se za úřadování současného ministra Stropnického nakoupilo?

O nových vrtulnících se mluví od nástupu naší koaliční vlády a koncepce rozvoje vrtulníkového letectva, která obsahovala relevantní analýzu, byla schválena vládou dokonce už v lednu 2013. Před rokem 17. září ministr financí Andrej Babiš ve Sněmovně při rozpočtové debatě řekl, že armáda potřebuje mimo jiné nové vrtulníky, a proto Ministerstvo obrany dostane každý rok čtyři miliardy navíc. Vrtulníky jsou v nedohlednu a tak je namístě otázka, za co byly utraceny ty přidané peníze?

Ministr Stropnický přednedávnem označil jako svou prioritu rozvoj pozemního vojska – a nelze s ním než plně souhlasit. Stav techniky u některých útvarů je totiž naprosto tristní. Ale jak si pak vykládat, že termín náhrady zastaralých sovětských transportérů BVP se nejdříve v Koncepci výstavby a rozvoje AČR (KVAČR) posunula před rok 2020, aby se opět vrátil k horizontu za rok 2020 s odůvodněním, že není dostatek financí. O zabezpečení výstroje pro vojáky se mluví ještě déle a i tak dostává voják při návštěvě výstrojního skladu obligátní odpověď „Nemáme“ u tak banálních položek, jako jsou ponožky nebo kalhoty.

Pravdou zůstává, že některé procesy na ministerstvu obrany nejsou nejlépe nastaveny a občas současnému vedení chybí odvaha výzbroj prostě nakoupit. Nejsem nicméně zastánce zbytečného politického osočování v otázce zajištění bezpečnosti. Jsme přece všichni na jedné lodi. Občané chtějí, aby byla zabezpečena obrana země, politikům jde o zajištění zdrojů pro resort obrany a armádě pak o co nejlepší plnění tohoto úkolu.

Pokud ale chceme udržet politickou podporu financování obrany, potřebujeme vidět výsledky. A pokud se jako dosud nic nenakoupí, bude jednoduché kritizovat navyšování výdajů na obranu jako zbytečné. Kdo bude pak pohnán k zodpovědnosti, je nasnadě.

Před dvěmi lety u příležitosti 15. výročí našeho vstupu do NATO podepsali představitelé většiny politických stran zastoupených ve Sněmovně deklaraci, která shrnovala hlavní principy nutné k zajištění bezpečnosti republiky. Na ní navázala koaliční dohoda o obraně se závazkem navýšit výdaje na obranu z tehdejšího jednoho procenta na 1,4 procenta HDP do roku 2020.

Rád bych proto z pozice předsedy Sněmovny navázal na tyto inciativy a ve spolupráci s ministerstvem obrany vedl diskuzi s politickými stranami zastoupenými ve Sněmovně o hledání shody nad klíčovými vyzbrojovacími projekty, které čekají armádu v příštích deseti letech. Nechci suplovat roli ministerstva obrany, které musí určit klíčové projekty a dát realistické finanční a časové odhady jejich naplnění – Sněmovna ale může dodat onu tolik potřebnou politickou podporu překonávající bariéry opozice a koalice.

Zvláště když nejde pouze o modernizaci, ale o umazání obřího dluhu z minulosti odhadovaného na 100 miliard korun, který se na vybavení armády nahromadil v posledních více než deseti letech. Modernizace a umazávání dluhu potřebují konsensus a kontinuitu, protože nezmizí během několika let, a rozhodně ne během funkčního období jedné vlády.

Jsem přesvědčen, že pokud by se podařilo najít takovouto shodu ve Sněmovně, může to dodat příštím vládám, ať už bude jejich složení jakékoliv, tolik potřebnou odvahu pokračovat v modernizaci našich ozbrojených sil, neboť by se mohly opřít o širokou politickou podporu. Ale to nejpodstatnější je, že by tak mohla Sněmovna pomoci vojákům zajistit kvalitní a moderní výzbroj a přispět k posílení bezpečnosti ČR a jejich občanů.

Jan Hamáček
autor je předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky