Například paštúnské matky v Afghánistánu a Pákistánu bez rozdílu učí své syny od mala, že existuje něco jako čest, hrdost a nutnost položit život za věc obrany. Co učíme my ty naše? Jaké hodnoty jsou u nás nejvíce ceněny? Reakce a debata k novému návrhu obrany povolávat muže a ženy k tříměsíčnímu cvičení pouze na základě rozhodnutí vlády, tedy bez posvěcení parlamentu, vyžádá-li si to bezpečnostní situace, může ukázat, jak vnímáme to, co se děje v současné Evropě a v blízkém světě.

Minulý týden jsme se v Hradci Královém rozloučili s posledním z pěti vojáků, kteří přišli o život při plnění služebních povinností v rámci mise v Afghánistánu. Krátce po útoku sebevražedného útočníka převlečeného za policistu, kterého nelze nazvat jinak než teroristou, proběhla veřejná debata o smyslu dění v této zemi. Slyšeli jsme i takové názory, že spojenečtí vojáci čelí bojovníkům za národní osvobození.

Opravdu velmi zvláštní způsob boje za svobodu, když u toho zahyne i osm dětí. Někteří cynici si nebrali servítky a měli hned jasno. Jsou to žoldáci, jezdí tam za prachy, střílí se tam, tak musí počítat, že mohou být zraněni či dokonce zabiti. Zdá se vám, že milion, případně dva, je přehnaná částka za jedinečný lidský život? Za kolik byste to podstoupili vy? Zapomínají na to podstatné. Profese vojáka z povolání je jediná ze zákona, která kodifikuje povinnost odjet do zahraniční mise, i když do ozbrojených sil muži a ženy primárně nevstupují s tím, že do ní budou kdy vysláni. Tedy z logiky těch, co mají tak jasno - po schválení parlamentem jedou bojovat s tím, že můžou přijít o život. Měli by to dělat zadarmo, nebo za částku zhruba okolo 25 tisíc, což je jen laickým odhadem průměrný plat v armádě?

Když se na počátku tohoto tisíciletí rozhodlo o zrušení povinné základní vojenské služby, bylo tak činěno na základě neuvěřitelného tvrzení, že vojna není k ničemu a že mladí lidé nechtějí sloužit v armádě. V armádě demokratického státu, který již v té době byl členem NATO a stál na prahu vstupu do Evropské unie. Názor, který odrážel nezájem společnosti o obranu vlastní země. Proč nikomu není divné, že názor populace je takto negativní, pokud jde o obranu svobody nejen společenské, ale i teritoriální.

Ještě paradoxnější je, že takový přístup většiny mladých lidí existoval pár let poté, co jsme byli svědky krvavého rozpadu Jugoslávie, který si vyžádal životy více jak tří set tisíc lidí a na dlouhou dobu destabilizoval část Balkánu. Budování profesionální armády na takovém povědomí téměř celé společnosti a v kontextu pozdější ekonomické krize nemohlo vyústit v nic jiného než armádu takto zanedbanou. Ti, co se navzdory popisovanému nezájmu zasloužili o její dobré jméno, a navíc jí obětovali svůj život, jsou ještě dehonestováni kecy z úrovně hospodských povalečů, kteří jsou schopni zvyšovat jediné, leč bohužel pochybné, světové prvenství Česka, a to v počtu vypitých piv na hlavu.

Denně přicházejí lidé o život při výkonu povolání. Ti, kteří jej položí při bojovém nasazení v zahraničí, si zaslouží úctu, a ti, co to vidí jinak, pak ať ze slušnosti a piety aspoň chvíli mlčí.

Bylo by zjednodušující vinit lidi za to, jaký mají postoj k různým aspektům bezpečnosti. Politická garnitura se až na vzácné výjimky těmto otázkám nijak zvlášť nevěnovala. Vyhovovalo jí, že se může spoléhat na naše členství v Alianci, až se z nás stal téměř černý pasažér.

Moc bych generálovi Petru Pavlovi přál, aby byl zvolen předsedou Vojenského výboru NATO. Jen nevím, co by nás v očích ostatních členských zemí mělo favorizovat, aby nám byla svěřena druhá nejdůležitější pozice v Alianci. Kromě tedy jeho osobnosti. Navíc se obávám, že jsme tento náš záměr zbytečně medializovali. Každodenně jsme svědky politické povadlosti debat v parlamentu a obtížně si uvědomujeme, co je vlastně k našemu prospěchu. Je jen štěstí, že občasná vyjádření některých našich politiků k bezpečnosti ve světě nejsou pro nikoho v zahraniční směrodatná a nemohou nás posunovat více do problému než ta, která slyšíme z úst některých představitelů západních mocností v rámci psychologické války nezvyklých rozměrů, nepravd, záměrných lží a podvodů, pokud jde o Ukrajinu. V tomto případě samozřejmě na všech stranách konfliktu.

Nikdo nechce studenou válku. Otázkou ale je, zda už vlastně neprobíhá. Studená je vždy lepší než horká. Jenže jednu takovou trochu horkou již máme na východě Ukrajiny. A i když vládní vojska - schválně neříkám armáda Ukrajiny, neboť je zcela evidentní, že něco takové existuje jen na papíře - vojensky porazí proruské rebely, problém celistvosti země to nevyřeší.

Bezpečnostní situace v okolí Evropy nebyla nikdy tak složitá a zároveň neustále dynamicky proměnlivá.

Ukrajina bude ještě dlouho oslabenou zemí se všemi negativními dopady. Pokud pominu permanentní izraelsko-palestinský konflikt, který v tuto chvíli naplno zuří, pak tu máme bezprecedentně velmi nebezpečně rozvrácený Blízký východ. Sýrie se rozpadla, Libye je před občanskou válkou, hroutí se Irák. Jemen je již dlouho nestabilní zemí, vyhlídky v Libanonu a Jordánsku jsou neradostné. Oblasti vévodí džihádisté, islámští fanatici vytvářející v určité části chalífát, který ji uvrhne do odnože nejtvrdšího tmářství a dogmatismu islámu.

Spojené státy si evidentně neví rady, co s tím, a další protagonisty tohoto rozvratu – Saudskou Arábii, Turecko a Írán - již musí bolet hlava z výsledku prosazování svých partikulárních zájmů. K tomu země Sahelu (pokrývá např. části Gambie, Senegalu, jižní Mauretánie, Mali, Burkiny Faso, jižní Alžír a Nigerii, centrální Čad, severní a jižní Súdán a Eritreu), jejichž vážné problémy se jako v případě Blízkého východu musí projevit i v Evropě. Jsme například připraveni k solidaritě s Itálií, Maltou a jinými zeměmi EU, tzn. přijmout na našem území běžence z Afriky? Máme pod kontrolou, lze-li to vůbec, naše občany bojující na Ukrajině? Co jejich případný návrat?

Bylo by jistě dobré a řada občanů by to jistě uvítala, kdyby postoj politické garnitury vůči bezpečnosti byl zřetelnější a akcentoval zájem zajistit primární funkci státu. Jenomže více než šest měsíců se politici ve sněmovně nejsou schopni dohodnout na uzavření Smlouvy parlamentních stran o zajištění bezpečnosti České republiky. A to v kontextu jednoznačně zhoršující se bezpečnostní situace ve světě. Jde jistě o složitější záležitost než daňové zatížení pohonných hmot, ale bude mít závažné dopady na naše životy a životy těch, co přijdou po nás.

Andor Šándor
autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby