Souhrn dosavadních úspěchů

Eurofighter Typhoon (zpočátku označovaný jako EF2000) původně vzniknul z kooperace čtyř leteckých výrobců, a to britské firmy British Aerospace (dnes BAE Systems), italské Aeritalia (dnes Alenia), německé MBB a španělské CASA (tyto dvě jsou nyní sloučené v nadnárodním podniku EADS). Jako hlavní bojový letoun jej proto zavedly vzdušné síly oněch čtyř států, jež se na vývoji podílely; Britové plánují provozovat 160 strojů, Němci 143, Italové 96 a Španělé 73. V roce 2002 se pro pořízení rozhodlo také Rakousko, které po redukci objednávky získalo patnáct kusů. Zatím jediným mimoevropským zákazníkem je Saúdská Arábie, která objednala 72 letounů Typhoon.

V kontrastu s mezinárodním projektem Eurofighter představuje stíhačka Dassault Rafale ryze "národní" produkt Francie, dnes zařazený jen ve výbavě jejího letectva a námořnictva (celkem objednáno 180 letounů). Rafale byl a je terčem intenzivní marketingové kampaně; zdálo se však, že jej pronásleduje smůla, protože již několikrát byly různé kontrakty "těsně před podpisem", avšak nakonec Francouzi vždy odešli s prázdnou, protože objednávku získal jiný producent (např. Maroko se ve finále rozhodlo pro americké F-16). Objevovaly se i chmurné předpovědi, že "klenot" nabídky francouzského zbrojního průmyslu zůstane nakonec bez exportního úspěchu a z ekonomického hlediska skončí jako fiasko. Z dnešního pohledu je trochu komická snaha Francie prodat Rafale do Libye režimu plukovníka Kaddáfího, na jehož svržení se letouny francouzských sil v roce 2011 významně podílely.

Francie tedy poté upnula veškeré síly na vítězství v Indii a tato snaha byla korunována úspěchem, jelikož Indie zakoupí pod hlavičkou projektu MMRCA (Medium Multi-Role Combat Aircraft) pro své vzdušné síly 126 kusů; součástí kontraktu je také opce na dalších asi 70 až 80 kusů. Jen prvních 18 letounů ale dodá přímo Dassault, následující vyrobí licenčně indická firma HAL. Právě technologické transfery (tedy licenční produkce) spadaly mezi klíčové požadavky a k úspěchu Rafale zřejmě hodně přispěl i fakt, že Francie změnila svůj tradičně spíše odmítavý postoj k licencím. Rafale takto zvítězil nejenom nad Typhoonem (tyto dva stroje postoupily do užšího kola výběru), ale též nad americkými F-16IN a F/A-18E/F, ruským MiG-35 a švédsko-britským Gripenem.

Pro posledně jmenovaný typ to však rozhodně není žádná katastrofa, protože z trojice současných evropských stíhaček má dosud nejpůsobivější exportní záznamy. Vedle samotného švédského letectva (ve službě asi 120 kusů) se pro letoun SAAB / BAE Systems JAS-39 Gripen rozhodli také Jihoafričané (26 letadel), po čtrnácti exemplářích mají pronajatá letectva České republiky a Maďarska, roku 2008 si Thajsko objednalo 12 kusů a v listopadu 2011 avizovalo Švýcarsko záměr pořídit pro své letectvo 22 letounů Gripen.

Šance na další objednávky

Při porovnávání úspěchů trojice evropských stíhačů, resp. především při pohledu na množství exportních kontraktů pro Gripen, je nutno mít na paměti jednu dosti důležitou věc. Typhoon a Rafale představují dvoumotorová letadla s nejvyšší vzletovou hmotností více než 20 tun, která mají sloužit fakticky i jako stíhací bombardéry k dopravě těžší naváděné munice na pozemní i námořní cíle (a minimálně Rafale byl vyroben i coby prostředek pro nukleární údery), naopak jednomotorový Gripen má nejvyšší hmotnost kolem 15 tun a omezenější možnosti. To sice na jedné straně znamená, že nemůže nabídnout tak vysoké výkony jako jeho konkurenti, zejména co se týče doletu a nosnosti zbraní, na stranu druhou má však také podstatně menší pořizovací i provozní náklady. To jej zákonitě činí "zajímavějším" pro širší spektrum uživatelů, neboť je objektivním faktem, že možnosti těžkých strojů kategorie Typhoonu či Rafale může skutečně smysluplně využít pouze málo zemí (z tohoto pohledu je rozhodnutí Rakouska pro Typhoony velmi zvláštní).

Ostatně také proto společnost SAAB doufá v řadu dalších objednávek, jejichž zadavatelé mohou pocházet ze dvou skupin. Tu první představují země střední a jihovýchodní Evropy, které hodlají omladit svá "postkomunistická" letectva; nejvíce se mluví o Slovensku, Rumunsku, Bulharsku, Chorvatsku a Slovinsku. Hlavním konkurentem bude patrně americký F-16, byť se hodně hovoří také o ambicích Typhoonu; konsorcium Eurofighter by totiž chtělo odprodat jmenovaným státům použité stroje německého či italského letectva (ostatně podobná nabídka údajně směřovala též do Česka).

Druhou skupinu potenciálních odběratelů Gripenu mají tvořit západoevropské země, jež se nyní účastní projektu letounu F-35 Lightning II (resp. Joint Strike Fighter), který je vedený USA a Velkou Británií. Vzhledem k četným problémům tohoto ambiciózního, avšak vysoce kontroverzního letadla se někteří účastníci JSF už nějakou dobu poohlížejí po alternativě. Lehký Gripen by v tomto smyslu mohl být zajímavou volbou a firma SAAB jej již takto nabízela mj. Nizozemí, Norsku a Dánsku. Norsko se však již rozhodlo pro JSF.

Pokud jde o další exportní možnosti Rafale, značka Dassault doufá v jakýsi "efekt sněhové koule", resp. v to, že vítězství v Indii zapůsobí na další možné zájemce. Patrně největší šance má Rafale v Brazílii, odkud už dříve přicházely zprávy o konkrétních jednáních; další na řadě by pak mohly být malé arabské monarchie jako Spojené arabské emiráty, Kuvajt a Katar. O "arabské" zakázky ale hodně stojí i americké firmy Boeing a Lockheed Martin (F-15 a F-16) a šanci zřejmě cítí také konsorcium Eurofighter, jež chce uspět se zdokonalenými Typhoony. V případě Typhoonu ale bude patrně nejvážnějším zájemcem Turecko, které se možná připojí i k samotnému vývojovému projektu. V minulosti patřilo mezi významné zájemce i Řecko, avšak jeho současná ekonomická situace samozřejmě podobné ambiciózní kroky neumožňuje.

Švýcarsko nabízí porovnání

Z hlediska srovnání vojensko-technických schopností jednotlivých typů se ukazuje jako velice užitečné výběrové řízení ve Švýcarsku, jelikož v loňském roce pronikla na veřejnost hodnotící zpráva tamního letectva. Švýcarské vzdušné síly srovnávaly letadla Typhoon, Rafale a Gripen navzájem a zároveň se svými stávajícími stíhačkami F/A-18 Hornet, a to z hlediska pěti druhů misí: Air Policing (tj. běžné hlídkování ve vzdušném prostoru), Defensive Counter Air (neboli "ostrá" obrana vzdušného prostoru), Escort (doprovod, resp. ochrana útočících letadel), Strike (údery na pozemní cíle) a Recce (vzdušný průzkum). Vedle toho byla zohledněna také kvalita elektronické výbavy všech letounů, dojmy pilotů z ovládání a celková efektivita. Závěry textu jsou nepochybně vysoce zajímavé.

Nejlépe z hodnocení vyšel francouzský letoun Rafale, jenž splnil požadavky ve všech pěti misích a byl též celkově nejvíce efektivní. Mezi hlavní výhody patří palubní elektronika, zejména radiolokátor, optoelektronika a systém elektronického boje SPECTRA, kvalitní hodnocení si vysloužila také výbava kokpitu a průzkumné systémy. Snad jedinou slabinou je absence přilbového displeje (HMD). Na druhé místo se zařadil Eurofighter Typhoon, který splnil požadavky prvních tří druhů misí, byť s různými připomínkami.

Hlavní klady Typhoonu zahrnují aerodynamické výkony, např. let rychlostí Mach 1,4 bez přídavného spalování (tzv. supercruise), naopak k jeho slabinám se řadí práce s daty ze senzorů a systémy elektronického boje. Kapacity pro průzkumné a úderné mise nabízejí jen "základní" uplatnění, resp. byly zhodnoceny jako neuspokojivé. A až na třetím místě skončil Gripen, jenž sice může být nasazen ve všech zmíněných druzích misí, ale (což lze logicky očekávat) jeho konstrukce, vytrvalost, aerodynamické výkony a nosnost zbraní představují zásadní omezení. Pokud jde o další kvality Gripenu, švýcarské letectvo vyzdvihlo vybavení kokpitu a systém elektronického boje, zatímco kritice podrobilo práci s daty z různých senzorů.

Z hlediska požadavků na první čtyři typy misí byl Gripen zhodnocen jako neuspokojivý, "prošel" jen v průzkumných úkolech (a to s připomínkami). Švýcarské letectvo dalo jasně najevo, že by mu nejvíce vyhovoval stroj Rafale, přesto však byl nakonec zvolen Gripen. Hlavní příčinou byla (což asi není překvapivé) cena, jež je zároveň hlavní nevýhodou obou těžších dvoumotorových strojů. O Rafale se často mluví jako o vysloveně předraženém, na čemž se nejspíše podepsala i pověstná sveřepá snaha Francie o nezávislost, která znamená nerozložení nákladů na více účastníků i více vyrobených letounů. Neoficiálně se říká, že i úspěchu v Indii se dosáhlo také díky tomu, že firma Dassault dramaticky snížila cenu své nabídky téměř na "dumping".

Důležitý faktor modernizací

Ještě je třeba doplnit, že letectvo Švýcarska při hodnocení všech tří stíhačů přihlíželo i k jejich vývojovému potenciálu, resp. k tomu, jaké modernizace mohou výrobci nabídnout. Vzhledem k harmonogramu (začátek dodávek v roce 2015) je totiž zřejmé, že Švýcaři mohou získat lepší provedení, než jaká jsou v této chvíli ve výrobě; v případě vítězného Gripenu půjde o variantu MS21, jež má využívat prvky nyní zkoušené na demonstrátoru Gripen-NG, např. radiolokátor s elektronickým vychylováním paprsku (AESA). Tímto systémem však mají být perspektivně vybaveny i oba konkurenční stroje a počítá se i s další novou elektronikou, motory mají dostat trysky pro vychylování tahu a výrazně by se mělo rozšířit také spektrum zbraní. Také tato část hodnocení dopadla nejlépe pro Rafale, za kterým znovu následovaly Typhoon a Gripen, avšak ztráta Typhoonu na Rafale byla zřetelně větší a naopak jeho náskok na Gripen jen malý. To je do značné míry důsledkem bezprecedentních škrtů v obranném rozpočtu Velké Británie, které vedou mj. ke zpomalování či omezování rozvoje kapacit Typhoonu.

Ostatně i samotné vedení firmy BAE Systems přiznává, že např. po stránce možností výzbroje jejich letadlo aktuálně za konkurencí z Francie zaostává (to se konkrétně projevilo mj. při náletech na Libyi, kde mohly Typhoony při přímé letecké podpoře poskytovat povstalcům jenom omezené služby), zatímco Francouzi i Švédové kapacity svých strojů rozvíjejí podstatně důsledněji. To ostatně platí také z hlediska vývoje perspektivních verzí s vlastnostmi "stealth", který se u Rafale i Gripenu zdá pokročilejší. Francouzi mají na své straně ještě jednu zásadní výhodu, a sice existence palubní modifikace Rafale M pro letadlové lodě, jež je dnes aktivně nabízena zejména Indii a Brazílii. Konkurence si to však samozřejmě uvědomuje, a tak konsorcium Eurofighter "vzkřísilo" starý projekt námořní verze EF2000 a značka SAAB zahájila první kroky k vývoji palubní varianty Gripenu.

Za jistých okolností by se dokonce mohlo stát, že by "Naval Typhoon" mohlo koupit i samo britské námořnictvo, ovšem již několikrát se objevily spekulace o zájmu Royal Navy o Rafale M. To by byl skutečně tragikomický a ironický výsledek britských škrtů, které již dnes asi "podvazují" exportní potenciál Typhoonu. Tím samozřejmě může získávat Francie, zvláště když bude nabízet pokročilejší verze Rafale za sníženou cenu. V případě Gripenu zřejmě bude hodně záležet na dalším osudu letounu F-35, jehož neúspěch by mohl přinést mnoho uplatnění pro švédský stíhač. Lze konstatovat, že exportní šance všech tří evropských stíhaček nebudou záviset jenom na jejich aktuálních schopnostech, ale také (či dokonce především) na tom, jaké finanční i politické podpory se dočká další rozvoj těchto schopností, neboť bez toho nemohou Typhoon, Rafale ani Gripen svůj potenciál využít.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.