Turecko se ovšem potýká i s dalšími problémy, jako jsou tradičně konfliktní vztahy s Řeckem, otázka rozděleného Kypru a politický význam armády. Další směřování země tak není vůbec jisté.

Kurdská otázka
Kurdové představují snad nejvýznamnější „národ bez státu“. Přibližně polovina ze zhruba 30 milionů Kurdů žije v Turecku a zbylí především na severu Iráku, v Sýrii a Íránu, avšak pouze v Turecku jsou vládou oficiálně chápáni jako problém, resp. jako hrozba pro suverenitu země.

Tvoří asi pětinu tureckého obyvatelstva, ovšem vzhledem k tamním zákonům mají jen velice omezené možnosti sebeurčení v politické, ekonomické a kulturní oblasti. Největší ozbrojenou silou kurdského odboje je marxistická Kurdská strana pracujících (PKK), jež oficiálně usiluje o vytvoření samostatného kurdského státu na východě Turecka.

PKK má možnost působit proti turecké vládě z táborů nacházejících se v neklidné pohraniční oblasti mezi Tureckem, Sýrií, Irákem a Íránem. A právě do Iráku už od 80. let poměrně často pronikají turečtí vojáci, kteří tak odpovídají na útoky PKK. Nedávno provedené operace tedy nejsou ničím novým. Turecká vláda se navíc obává, že rozsáhlá autonomie, kterou se iráckým Kurdům podařilo po svržení režimu Saddáma Husajna získat, může turecké Kurdy motivovat k větším požadavkům vůči Ankaře.

Kurdská otázka je však zásadním tématem i při jednáních o vstupu Turecka do Evropské unie. Turecká republika je už totiž od svého vzniku ze zásady silně nacionalistická a turecká ústava zakotvuje Turky jako jediný národ v zemi. Jakékoli projevy jiné kultury jsou proto pokládány za projev separatismu.

Nelze si dost dobře představit, že by země používající takovýto přístup vůči menšinám mohla vstoupit do EU, ovšem na druhou stranu je dobře známo, že „obyčejní“ Turci tento náhled vlády ve velké většině schvalují a Kurdy považují za skutečnou hrozbu pro celistvost země. Vláda se tak ocitá v nesmírně složité situaci.

Neklidný region
Problematika kurdské menšiny však není zdaleka jediné téma, které klade překážky při vstupu země do EU. Je to např. také tradičně konfliktní vztah s Řeckem, potažmo i otázka Kypru. Jak známo, na severu Kypru fakticky existuje „Severokyperská turecká republika“, kterou uznává jen vláda v Ankaře, kdežto svět uznává jako vládu celého ostrova pouze „řeckou“ Kyperskou republiku.

Na severní části ostrova je umístěný silný kontingent tureckých vojáků, což vytváří absurdní situaci, kdy Turecko okupuje členskou zemi EU. Paradoxní je též fakt, že sjednocení ostrova podporuje většina kyperských Turků i politické elity Turecka, ale blokuje je radikální severokyperská politická reprezentace.

K závažnému vyhrocení vztahů mezi Tureckem a Řeckem došlo v roce 1998 za tzv. kyperské raketové krize. „Řecká“ vláda Kypru se rozhodla zakoupit ruské systémy protivzdušné obrany S-300PMU-1. Turecko protestovalo a hrozilo preventivní vojenskou akcí, což Řecko označilo za důvod k válce proti Turecku.

Krizi se nakonec podařilo vyřešit, ale vztahy v regionu jsou i nadále napjaté. Turecko a Řecko totiž nerozděluje jen Kypr, ale také kontrola Egejského moře a některých ostrovů v něm. Při setkáních řeckých a tureckých válečných lodí a letadel v těchto sporných zónách není občas daleko k zahájení ostré střelby.

Ostatně i samotné turecké ozbrojené síly představují pro EU vážné téma. Turecko má po USA druhou nejpočetnější armádu v NATO, ale zatím vůbec nezvládá její demokratickou kontrolu. Ozbrojené síly dosud platí za „garanta“ tureckého politického systému, mají na kontě několik vojenských převratů (naposledy roku 1980) a zcela běžně zasahují do politiky, což se ukázalo např. při posledních prezidentských volbách v létě 2007. A určitě se nedá předpokládat, že by se turečtí generálové svého politického vlivu jen tak snadno vzdali.

Zastánci a odpůrci
Jaký je vůbec postoj Evropské unie k Turecku? Stručně řečeno, velmi rozporný. Řada politiků vstup Turecka do sjednocené Evropy podporuje, ale na druhou stranu např. nový francouzský prezident Sarkozy je známý jako zásadní oponent. Zastánci tureckého vstupu poukazují mj. na členství v NATO a strategickou důležitost země, jenže odpůrci mají k dispozici ještě mnohem bohatší škálu argumentů.

Kromě již zmíněných otázek Kurdů, Kypru a demokratické kontroly ozbrojených sil upozorňují na nepříliš dobrou ekonomickou situaci Turecka, která by přinesla podstatnou zátěž pro bruselský rozpočet. Např. turecký hrubý domácí produkt na hlavu je více než třikrát nižší, než kolik činí průměr EU.

Je nepochybné, že v pozadí nechuti mnoha evropských politiků odmítajících vstup Turecka do EU je i strach z „jiné kultury“. Turecko už je přece jen z větší části asijská země, ve které více než 99 % obyvatelstva tvoří muslimové. Vzhledem k demografickému vývoji lze očekávat, že do roku 2015 dosáhne Turecko počtu 90 milionů obyvatel, čímž by se stalo nejlidnatější zemí EU. V Evropském parlamentu by mu tedy patřil největší počet poslanců a v Radě EU by mělo právo na alespoň stejný počet hlasů jako Německo či Francie.

Nedávnou vojenskou akcí na severu Iráku se šance Turecka na urychlení vstupních rozhovorů určitě nezvýšily. Je nutno konstatovat, že většina problémů, na které EU poukazuje, přetrvává. Práva menšin nejsou legálně zakotvena, Kypr je stále rozdělen, napjaté vztahy s Řeckem mají k vyřešení daleko, demokratická kontrola armády vůbec nefunguje a ani ekonomika si nevede nějak zvlášť dobře.

Vstup Turecka do EU je ve střednědobé perspektivě jistě možný, ale bude od Ankary vyžadovat mnoho zásadních kroků, z nichž některé budou znamenat úplný rozchod s dlouholetou tureckou politickou tradicí a kulturou. Ovšem jestli se Turecko chce stát členem Evropské unie, musí se nejprve stát skutečně „evropskou“ zemí.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM.