Kořeny partnerství mezi Tureckem a Izraelem sahají hluboko do minulosti, a to ať už se bere v potaz vřelé přijetí první židovské imigrantské vlny Osmanskou říší, či uznání Izraele Tureckem za nezávislý stá jako první muslimskou zemí v roce 1949. Jakkoliv vztahy mezi oběma zeměmi v průběhu studené války lavírovaly, absolutního vrcholu mohly dosáhnout až v 90. letech po jejím konci. Napomohly tomu především tři faktory umožněné odlišnou vnitropolitickou realitou v Turecku, než jak je tomu v současnosti.

Počátky budování partnerství

V té době měla významný vliv na vnitřní politiku i zahraniční vztahy sekulární a nacionalisticky orientovaná turecká armáda. Díky vlivu armádních kruhů tak začal růst především zájem o izraelské vojenské technologie. O bohaté kontrakty na modernizaci tanků, zajištění technologických inovací či dodávky bezpilotních špionážních letadel v 90. letech zdaleka nebyla nouze. Druhý faktor vedle vojenské spolupráce představovala islamistická aktivita uvnitř Turecka, aliance tak měla z pohledu politických představitelů podpořit prozápadní sekularizovanou pozici země. Posledním důvodem pro sblížení byla hrozba ze strany Íránu a Sýrie, proti nimž byla aliance namířena. Jak Írán, tak jeho západní partner podporovaly separatistické snahy Kurdů na jihovýchodě Turecka a ani jejich snahy o zisk jaderného arzenálu na klidu Izraeli moc přidat nemohly. Ze všech tří faktorů samozřejmě rovnou měrou těžil i Izrael.

Zlom ve vývoji

Od roku 2000 se však kola slibně naolejovaného partnerství začala zadrhávat. Důležitou roli v této změně hrálo ztroskotání mírových rozhovorů mezi Izraelem a Palestinou, po němž následovalo vypuknutí druhé intifády, a volební výhra konzervativní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) z roku 2002, kdy se do čela země poprvé dostala strana, jejíž čelní představitelé se rekrutují z umírněného islamistického proudu. Vítězství AKP tak zaprvé znamenalo počátek eliminace vlivu armády, o nějž se slibné partnerství Turecka s Izraelem opíralo, především prostřednictvím procesů, kdy byli představitelé armády obviňováni z přípravy pučů, napomáhání terorismu, korupce, či vojenské nekompetence.

Zadruhé se po příchodu strany změnila zahraniční politika Turecka, která začala proklamovat doktrínu "nulových problémů se sousedy". Vzhledem k tomu, že se AKP zaměřila i na usmiřování vztahů se Sýrií, Íránem či Irákem, jeden z elementů blízkého partnerství obou zemí byl narušen. Už vůbec pak vztahům nepomohlo lpění Izraele na tradiční izolacionistické politice. A aby toho nebylo málo, identifikovalo Turecko jako jeden z hlavních problémů nestability na Blízkém východě izraelsko-palestinský konflikt.

Eskalace odcizení

K vyvrcholení krize vzájemných vztahů na cestě lemované mnohými diplomatickými či ekonomickými ústrky se Izrael přiblížil na přelomu let 2008/2009 operací Lité olovo, kdy podnikl téměř třítýdenní invazi do pásma Gazy. Na kritiku ze strany Turecka Izrael reagoval hrozbou, že uzná masakr arménské menšiny za genocidu. Vztahy se přitom nezhoršovaly pouze na politické úrovni, ale ne příliš přátelsky laděná konfrontační nálada panovala i ve společnosti obou zemí. V Izraeli se od umírněnější pravicové strany Likud v roce 2009 odtrhla nacionalistická frakce Yisrael Beiteinu vedená jestřábem Avigdorem Liebermanem, kterou ještě ten samý rok vynesly hlasy voličů na třetí místo v celonárodních volbách, což ji umožnilo podílet se na vládní koalici. Naopak v Turecku propukly v roce 2009 proti-izraelské protesty a turecká televize nazvala izraelské vojáky a členy izraelské rozvědky Mossad vrahouny.

Stále intenzivnější proti-izraelská rétorika turecké vlády byla motivována čirým pragmatismem, kdy jen následovala většinový společenský názoru, který tíhnul k solidaritě s Palestinci a odsuzoval konfrontační jednání Izraele, díky čemuž upevňovala svou vnitropolitickou pozici a rozšiřovala propalestinský elektorát. Turecko navíc využívalo palestinskou otázku nejen k přesměrování pozornosti od přetrvávajícího konfliktu s Kurdy na východě země, ale i k posílení pozice vůdce sunnitských muslimů v regionu. V Izraeli v ten samý čas kulminoval vnitropolitický spor mezi zastánci smířlivého postoje vůči Turecku v čele s ministrem obrany Ehudem Barakem a již zmiňovaným ministrem zahraničí Avigdorem Liebermanem, jenž odmítal jakýkoliv kompromis v otázce Palestiny a prohlašoval, že vztahy s Tureckem rozhodně nejsou prioritními. Liebermanův negativní postoj z pozice ministra zahraničí vůči Turecku byl patrný i na jeho obvinění tureckého premiéra Raceepa Erdogana z antisemitismu.

"Osudová" Mavi Marmara

Je více než zřejmé, že obsazení lodi Mavi Marmara izraelským komandem v květnu roku 2010, při němž bylo zabito osm tureckých aktivistů a jeden Američan tureckého původu, nebylo individuálním a natolik závažným incidentem, aby pouze v jeho důsledku mohly být přerušeny diplomatické styky dvou partnerů. Byl pouze součástí procesu postupného zhoršování vzájemných vztahů daného vnitropolitickou situací v obou zemích a mezinárodní konstelací v regionu na počátku 21. století.

Stejně tak se nesmí vytrhávat z kontextu omluva ze strany Izraele, s kterou si Netanjahu dával na čas dlouhé tři roky. Ačkoliv se mamutí podíl za zprostředkování přelomového kroku vedoucího k možnému restartu vztahů dá přičíst prezidentu Obamovi, existuje několik dalších významných aspektů, jež umožnily změnu postoje izraelského premiéra. Jedním je stupňující se izolace Izraele na mezinárodní scéně demonstrovaná úspěšnou palestinskou žádostí na půdě OSN o pozorovatelský statut, umocněná následným rozhodnutím izraelské vlády rozšířit osídlení na Západním břehu. Situaci také nahrál do karet vynucený odchod odpůrce omluvy Turecku Avigdora Liebermana z vlády na začátku letošního roku, doplněný o sílící tlak na usmíření ať už ze strany USA, NATO či EU, tak ze strany vrchních politických představitelů i představitelů armády a Mossadu.

Tři roky diplomatického odcizení udělaly se vztahy těchto dvou relevantních aktérů regionu své a tak je otázka, jestli budou nové vazby a důvěra vytvářeny od základů, nebo se pouze naváže na staré dobré časy. Řešení některých současných problematických otázek však může vzájemné důvěře vydatně pomoci - a vice versa.

Oblasti společných zájmů

Nejvýznamnějším aspektem nutnosti obnovy aktivní spolupráce obou zemí je konflikt v Sýrii, který se pomalu začíná přelévat za hranice do sousedních zemí. Jak Turecko, tak Izrael se pozvolna, i když stále jen minimálně, zapojují do syrské občanské války, ať už skrz pomoc uprchlíkům, rebelům či opozici. Obě země samozřejmě sdílejí zájem na zamezení použití a šíření arzenálu chemických a biologických zbraní, jejichž užití bylo nedávno potvrzeno britským ministerstvem obrany. Vytvoření strategického partnerství a kooperace na vojenské i zpravodajské úrovni pomůže zabránit rozšíření konfliktu za hranice země a v ideálním případě i nekontrolovatelnému posilování pozice radikálních islamistických skupin, jako je al-Nusra, které například získávají zbraně kromě arabských států i nelegálně ze severní Afriky skrz Libanon a právě i Turecko.

Spolupráce na vojenské úrovni, jež byla kdysi pilířem vztahů mezi Izraelem a Tureckem by se tak mohla stát významnou oblastí partnerství obou zemí. Turecko, jež je členem Severoatlantické aliance, dlouho a často blokovalo zapojení Izraele do společných cvičení s NATO. Izrael naopak několik let otálel s dodáním systémů do tureckých AWACS. Turecko však nedávno povolilo nevojenskou spolupráci Aliance s Izraelem, což byl rozhodně krok správným směrem, který vytáhne Izrael z mezinárodní izolace a umožní Alianci regulovat případné izraelské unáhlené konfrontační činy vůči íránské hrozbě. Posílení důvěry a kooperace mezi oběma zeměmi by mohl napomoct i americký radar v Turecku, jenž je součástí protiraketové obrany namířené především proti íránské hrozbě.

Další klíčovou oblastí nové kapitoly vztahů mezi Tureckem a Izraelem se může stát izraelsko-palestinská otázka. Ačkoliv dominantní roli prostředníka v současnosti stále představuje Egypt, vřelé vztahy Turecka s Hamásem a jeho představitelem Khaledem Meshalem nejsou žádným tajemstvím, na letošní jaro dokonce turecký premiér plánuje návštěvu Gazy a Západního břehu, ta však zatím nebyla ještě oficiálně potvrzena. Role Turecka by se v mediaci Hamásu a Izraele nabízela i vzhledem k dlouhodobě nestabilní vnitropolitické situaci v Egyptě a faktu, že by turecký faktor mohl přinést nový vítr do problematiky. Otázkou je, jak se k tomu postaví egyptský prezident Mohamed Morsí, jenž nedávno prohlásil, že má Egypt monopol na roli prostředníka v jednání mezi Izraelem a Hamásem. Stejně tak zůstává otázkou pozice Izraele vůči takovému kroku, když participaci Turecka kdysi odmítl i Ehud Olmert udržující s Tureckem blízké vztahy.

V neposlední řadě je určitě zajímavé sledovat, nakolik budou motorem postupného sbližování mezi oběma zeměmi ekonomické zájmy. Jakkoliv nastalo drastické ochlazení diplomatických vztahů mezi Tureckem a Izraelem, obchod po celou dobu nepřestal růst a jen za rok 2011 dosáhl téměř 4 miliard dolarů. Turecko zůstalo šestým největším obchodním partnerem Izraele a i počet komerčních letů mezi oběma zeměmi se navýšil. V poslední době ale vyvstává na povrch nová příležitost, již by mohly obě země ke vzájemnému prospěchu využít. Izrael objevil bohatá naleziště zemního plynu na dně Středozemního moře a výstavba plynovodu a následný tranzit nově získané suroviny do Evropy by mohl přinést významný stimul pro obě země jak na poli ekonomickém, tak politickém. Ostatně nebylo by to poprvé, co by se energii podařilo zkultivovat doposud chladné vztahy. Nakonec by se ale právě tato slibná oblast mohla stát novým zdrojem konfliktu, neboť se většina nalezišť nachází na sporném území ve Středozemním moři, na něž si dělá nárok Kypr, Palestinská samospráva, ale právě i Turecko a Izrael.

Komu patří vavříny?

Na otázku, kdo z tohoto sporu vzešel jako vítěz, není jednoduché odpovědět. Ačkoliv to byl Izrael, kdo prolomil hráz mlčení a omluvil se, učinil tak až poté, co musel turecký premiér veřejně horko-těžko ospravedlňovat a implicitně vzít zpět svá slova, v nichž přirovnal sionismus k rasismu a zločinu proti lidskosti. Erdogan nicméně požadoval omluvu, vyplacení kompenzace pozůstalým a konec blokády Gazy. První se již stalo, několik milionů dolarů je již připraveno k odeslání na turecké účty a pásmo Gazy, i když podle pozorovatelů blokáda stále pokračuje, má cesty pro většinu materiálu volné.

Ačkoliv byly turecké požadavky splněny, nedá se plně hovořit o diplomatické výhře Turecka. Do usmíření byly obě země dotlačeny nestabilní situací v regionu a intenzivním nátlakem ze strany USA, pro něž jsou obě země základním kamenem partnerství na Blízkém východě. Faktem nicméně zůstává, že si Erdogan na domácí půdě bude připisovat zásluhy za "kapitulaci" Izraele, ještě významněji okořeněné o nedávno vyjednanou dohodu o složení zbraní Kurdů, tedy de facto ukončení přes 30 let dlouhého konfliktu. Na druhou stranu možná mírně utrpí obliba AKP mezi nábožensky konzervativními kruhy, neboť turečtí islamisté hlasitě zavrhovali jakékoliv přijetí omluvy ze strany židovského státu. Na druhé straně bude muset možná Izrael v zájmu dobrých vztahů s Tureckem slevit ze slibně se rozvíjejícího partnerství s řeckou částí Kypru, která je v současnosti jeho nejbližším partnerem v regionu. Před oběma zeměmi stojí nyní spoustu oblastí, jejichž úspěšné řešení bude potřebovat kompromis a vzájemné ústupky. Z pozice síly si nebude moct dovolit jednat ani jeden z nich, i přesto, že se Turecku – ač spíše shodou okolností - nyní podařilo dosáhnout svého.

Možné dopady na region

Není třeba pochybovat, zdali bude mít opětovné navázání diplomatických vztahů dvou pionýrů stability regionu nějaký vliv na vývoj na Blízkém východě. Jestli je něčím v současnosti sužován, pak je to zablokování mírového procesu mezi Izraelem a Palestinou, kterému by mohlo Turecko díky dobrým vztahům s oběma stranami výrazně napomoct a trochu tak popustit páru v hrnci arabsko-izraelské nevraživosti, v níž je palestinská otázka jasným středobodem napětí.

Postupné sjednocování a koordinace aktivit zahraničních hráčů, kteří budou směřovat k jednomu cíli, může urychlit i řešení občanské války v Sýrii, jež se stává postupně platformou získávání nového vlivu v regionu pro nesourodé a s individuálními zájmy jednající zahraniční aktéry. Prostřednictvím spřáteleného Turecka navíc bude moct Izrael řešit případná úskalí ve vztahu k Íránu, což doposud přímo, ani skrz USA, dělat nemohl. Eskalace izraelsko-íránského konfliktu je to poslední, co v současnosti křehký region potřebuje. A moc uklidnění nevychází ani ze strany zatvrzelého Íránu, ani nebojácného Izraele (Netanjahu se nedávno nechal slyšet, že je Izrael připraven na osamocený útok na íránská jaderná zařízení i bez podpory USA). Dáno komplexností regionu však veškerý případně pozitivní vliv záleží na daleko více faktorech než pouhé harmonii vztahů mezi Izraelem a Tureckem. A otázkou vůbec zůstává, na kolik obě země dovolí hodit staré křivdy za hlavu a pracovat na budování nové důvěry a spolupráce.

Martin Dunaj
autor je stážistou Informačního centra o NATO v Praze, studuje na IPS FSV UK a momentálně působí v Interdisciplinary Center Herzliya v Izraeli