Do "klubu" zemí, jež dokázaly takové stroje úspěšně zalétat, se (po USA a Rusku) letos zařadila také Čína, ovšem o slovo už se hlásí i další asijské státy. Lze předpokládat, že právě ruské a asijské stroje způsobí na trhu bojových letadel další významné přesuny, ovšem navzdory snahám některých zemí se zdá pravděpodobné, že vývoj a výroba této vyspělé kategorie vojenské techniky bude i nadále záležitostí "exkluzivního klubu" hlavních mocností světa.

Falcon, Hornet a Eagle pokračují
Americký letecký průmysl vstoupil do 21. století s trojící víceúčelových bojových letounů, jež pocházejí z éry studené války. Jedná se o typy Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon, Boeing F/A-18E/F Super Hornet a Boeing F-15 Eagle (resp. F-15E Strike Eagle). Všechny stroje však prodělaly komplexní vývoj a dnes nabízené verze mnohonásobně převyšují ty, které vstoupily do výzbroje v 80. letech. Jednomotorový univerzální typ F-16 patří k nejúspěšnějším bojovým letounům posledních let, neboť pro 25 dosavadních uživatelů bylo vyrobeno kolem 4500 kusů a odhaduje se, že produkce poběží ještě nejméně pět let. Zájem o "ef šestnáctku" totiž zdaleka neupadá, což dokládají např. kontrakty s bohatými arabskými státy, jako jsou Spojené arabské emiráty, pro které byla vytvořena nová špičková varianta F-16E/F Desert Falcon. Na F-16C/D Block 52+ spoléhá i Polsko. Střední dvoumotorový stroj Hornet byl zpočátku konstruován pro paluby letadlových lodí, našel si však uživatele i mezi "pozemními" letectvy; zatím posledním odběratelem je Austrálie. Konečně těžký F-15 Eagle (který si ve vzdušných soubojích udržuje skóre 104:0) stále představuje vynikající stroj pro vybojování vzdušné nadvlády a v provedení F-15E Strike Eagle slouží i jako stíhací bombardér. Mezi čerstvé provozovatele patří Singapur (F-15SG) a Jižní Korea (F-15K) a firma Boeing doufá, že získá další zákazníky, které by měla přitáhnout nová varianta F-15SE Silent Eagle s prvky obtížné zjistitelnosti (zejména vnitřními pumovnicemi k dopravě výzbroje). Zatím poslední novinku firmy Boeing představuje koncept analogické úpravy F/A-18E/F, nazvaný Super Hornet International. Celkově lze říci, že trojice amerických stíhačů čtvrté generace stále sbírá úspěchy; očekává se, že jejich poslední varianty budou vyřazeny z výzbroje až po roce 2040.

Nedostupný F-22, nejasný F-35
Už v době vstupu F-15 do služby se však Američané zabývali úvahami o jeho možné náhradě, kterou se nakonec stal typ páté generace F-22 Raptor od firem Lockheed Martin a Boeing. Jde nepochybně o nejvýkonnější stíhací letoun světa a tento stav pravděpodobně přetrvá ještě řadu let. Raptor totiž svou obtížnou zjistitelností, kinematickými parametry, elektronikou i výzbrojí překonává všechny do služby zavedené letouny nejméně o deset let a dá se předpokládat, že si Američané svůj náskok nenechají jen tak "sebrat". Mimořádné kvality F-22 však pochopitelně nejsou zadarmo, neboť výrobní cena jednoho exempláře přesahuje 200 milionů dolarů; také to vedlo k omezení produkce pro US Air Force na 187 kusů (což je stále terčem silné kritiky a je možné, že dojde k přehodnocení). Navíc je speciálním zákonem zakázán vývoz F-22, přestože několik zemí (mj. Izrael a Japonsko) oficiálně vyjádřilo zájem o jeho zakoupení; podle mnoha odborníků nakonec bude dovolen export nějaké "osekané" varianty F-22, která bude postrádat nejcitlivější technologie. Naopak rozsáhlý export je klíčovým faktorem u druhého amerického typu 5. generace, jímž je jednomotorový Lockheed F-35 Lightning II. Jde o výjimečný projekt z hlediska počtu účastníků (kromě USA a Velké Británie dalších devět zemí) i ambicí, protože F-35 bude sloužit ve třech provedeních, a sice jako F-35A pro "suchozemská" letectva, F-35C pro námořnictva a F-35B se svislým startem pro námořní pěchotu. Jenže právě tyto ambice by mohly program zhatit, jelikož zákonitě vedly k mnoha kompromisům. F-35 se neustále potýká s technickými, finančními i časovými problémy; verze F-35B dokonce dostala "podmínku" do příštího roku, a jestliže nebudou potíže s komplikovaným zařízením pro svislý vzlet vyřešeny, bude tato část programu čelit vážné hrozbě ukončení.

Tři evropské "delta-kachny"
Státy západní Evropy zvolily v 80. letech jiný přístup. Rozhodly se pro vývoj stíhacích letadel sice pokročilejších, než byly tehdy provozované americké stroje, ale současně přece jen ne tak výkonných (a drahých) jako F-22. Výsledkem jsou tři evropské stíhače 4,5. generace, jež mají podobnou aerodynamickou konfiguraci s křídlem tvaru delta a kachními plochami. Z původně celoevropského projektu se (nikoli nečekaně) odtrhla Francie, a tak Velká Británie, Německo, Itálie a Španělsko vyvinuly dvoumotorový těžký stroj Eurofighter EF 2000, který poté obdržel název Typhoon. Do stejné kategorie patří francouzský Dassault Rafale, který vyniká tím, že je k dispozici i v provedení Rafale M pro letadlové lodě. Tradičně samostatnou cestu pak zvolilo Švédsko, jehož firma SAAB vyvinula lehký jednomotorový letoun JAS-39 Gripen. Nyní jde o švédsko-britský program, neboť se do něj zapojila i britská zbrojovka BAE Systems.

Typhoon již získal exportní objednávky z Rakouska a Saúdské Arábie, kdežto Rafale dosud zůstává bez zahraničních odběratelů. Gripeny provozují letectva Jihoafrické republiky, Česka, Maďarska a Thajska a pravděpodobně přibudou další, protože SAAB intenzivně testuje letoun Gripen-NG, což je demonstrátor verze JAS-39E/F se silnějším motorem, novou avionikou a vyšší nosností paliva a výzbroje. Rovněž Typhoon a Rafale jistě čeká série modernizací, navíc se už objevily oficiální projekty námořních variant Typhoonu i Gripenu. Evropské zbrojovky dnes evidentně sázejí na problémy F-35, jelikož v případě dalších potíží či dokonce krachu tohoto projektu by se otevřel obrovský sektor trhu pro evropské stíhače. Nevýhodou Evropy však dosud zůstávají řádově nižší investice do výzkumu a vývoje nejmodernějších technologií, kvůli nimž je dosud patrný značný technologický náskok Ameriky.

MiG a Suchoj stále bodují
Dnešní ruská nabídka víceúčelových bojových letounů se vzdáleně podobá té americké. Jedná se o nové obměny stíhačů z 80. let, a sice lehkého Mikojan-Gurjevič MiG-29 a těžšího Suchoj Su-27. Vyvrcholení vývoje prvního z nich dnes představuje modifikace MiG-35, do které jsou již zabudovány prvky odpovídající strojům 5. generace; na straně společnosti Suchoj obdobně vznikl Su-35. Komerčně rozhodně nejúspěšnější odvozeninou Su-27 je ale dvoumístný stíhací bombardér Su-30MK, který si v různých "lokalizovaných" verzích pořídilo již sedm zemí. Do ruské nabídky patří i palubní varianty obou zmíněných typů nazvané MiG-29K a Su-27K (čili Su-33) ; prvně jmenovaný typ si již objednala Indie pro svoji letadlovou loď ruské výroby. Na příkladu všech těchto hloubkově modernizovaných typů (stejně jako na amerických F-16E/F a F-15SE) se dá ilustrovat, jak velký potenciál mají tyto zhruba třicet let staré konstrukce, avšak zároveň je zřejmé, že tento přístup má i své limity, jelikož modernizovat prostě nelze "věčně". Dokonce se objevilo tvrzení, že ruský model ("modernizovat, dokud to jde"), ačkoliv je určitě finančně vysoce efektivní, může být nakonec kontraproduktivní, neboť by mohl "podvazovat" vývoj nových technologií.

Do určité míry o tom možná svědčí i problémy v programu ruského letounu 5. generace Suchoj PAK FA, jehož prototyp po mnoha odkladech vzlétl v lednu 2010. Na rozdíl od F-22, při jehož vývoji se kladl důraz na maximální výkony v podstatě bez ohledu na cenu, je PAK FA koncipován poněkud méně ambiciózně. F-22 je optimalizovaný primárně pro vybojování vzdušné nadvlády, kdežto PAK FA je zamýšlen více univerzálně, jelikož bude fakticky plnit role F-22 a F-35 zároveň; Rusko si vývoj dvou strojů 5. generace prostě nemůže dovolit. K pokroku projektu PAK FA zásadně přispěla účast Indie, jež hradí polovinu nákladů a pro jejíž vzdušné síly bude od základního provedení stíhačky odvozena dvoumístná obměna, pojmenovaná FGFA (Fifth Generation Fighter Aircraft).

Indie jako kupec i výrobce
Právě na Indii se nyní soustřeďuje pozornost vojáků, inženýrů, obchodníků a analytiků, prostě všech, kdo se v oboru víceúčelových bojových letounů pohybují. A není to rozhodně jen kvůli jejímu zapojení do programu PAK FA. V indickém letectvu totiž nyní finišuje výběrové řízení na dodavatele 126 bojových letounů, které mají nahradit zastaralé MiG-21. O tuto neobyčejně lukrativní zakázku se od počátku ucházely firny z USA, Evropy i Ruska, resp. stíhače F-16IN, F/A-18E/F, Typhoon, Rafale, Gripen a MiG-35. Na konci dubna bylo oznámeno, že do užšího výběru postupují jen Typhoon a Rafale. Všichni účastníci se každopádně mimořádně snažili, a tak nabízeli mj. i velice zajímavé přísliby transferů špičkových technologií. Právě to může být jeden z rozhodujících faktorů, jelikož Indie nechce zůstat v pozici státu, který moderní bojová letadla pouze kupuje. Zcela samostatný vývoj může být velkým rizikem, což nejlépe dokazuje indický lehký stíhač Tejas LCA, který v letošním roce vstoupil do výzbroje, ale technologicky odpovídá západním strojům 4. generace a šance na export jsou minimální.

Proto se chce Indie stát rovnocenným partnerem v mezinárodních vývojových projektech, o čemž svědčí nejenom účast v programu PAK FA, ale též opatrný zájem o F-35. Vrcholem indického snažení má být projekt AMCA (Advanced Medium Combat Aircraft), střední víceúčelový bojový letoun páté generace, zhruba odpovídající F-35, avšak dvoumotorový; Indie bude patrně usilovat o to, aby mohla při vývoji i výrobě široce využít technologie ze zahraničí. Je možné, že výsledný stíhač bude na trhu "doplňkem" těžkého PAK FA (resp. FGFA), u něhož se také počítá s rozsáhlými vývozními objednávkami. Ruští analytici tvrdí, že vedle strojů pro Rusko a Indii by mohlo být vyrobeno přes 500 kusů pro zahraniční odběratele, a nabídli působivou tabulku států a odhadů počtů. Problém spočívá v tom, že ruský zbrojní export často spoléhá na země třetího světa, jež nebývají právě vzory stability. Snad nejlepším příkladem je Libye, protože kvůli tamní situaci přišlo Rusko o zbrojní zakázky za čtyři miliardy dolarů.

Východní Asie se hlásí o slovo
Indie nezbytně potřebuje vyspělé stíhací letectvo především kvůli rostoucí hrozbě Číny, neboť ta je jejím tradičním regionálním rivalem (což vysvětluje i pozoruhodné sblížení Indie a USA, které se odráží např. v aktuálních dodávkách amerických zbraní do Indie). Ostatně i Čína dnes patří v oboru bojových letadel mezi mimořádně sledované země, k čemuž samozřejmě nejvíce přispělo odhalení nového bojového letounu Chengdu J-20 Black Dragon. Ten je zkonstruován jako těžký přepadový stíhač či stíhací bombardér, čímž se zřetelně odlišuje od své konkurence z USA i Ruska. Jeho sériová výroba (pokud k ní vůbec dojde) je ovšem ještě otázkou řady let. Jinou kapitolu představují tři víceúčelové letouny, jež nyní ČLR produkuje a nabízí na trhu. Je to těžký stíhač Shenyang J-11B, který představuje zdokonalenou bezlicenční kopii Su-27 (což dost poškodilo vztahy Číny s Ruskem), jednomotorový Chengdu J-10 Vanguard (jenž se svou koncepcí podobá evropským typům) a konečně lehký FC-1 Fierce Dragon, který byl vytvořen v kooperaci s Pákistánem hlavně pro export, resp. jako náhrada strojů J-7 (kopie MiG-21), jež ČLR vyvezla do mnoha rozvojových zemí. Na tuto expanzi čínského leteckého průmyslu však kromě Indie reaguje řada dalších zemí regionu; asi nejvíce patrné je to v případě Japonska, jež hledá náhradu za zastaralé stíhače F-4 Phantom II (rozhoduje se mezi letadly F/A-18E/F, F-35 a Typhoon) a oznámilo, že do roku 2014 chce zalétat vlastní prototyp stíhačky 5. generace. Ta bude zřejmě založena na dřívějším projektu obtížně zjistitelného stroje ATD-X Shinshin. Dala o sobě slyšet rovněž Jižní Korea, jež hodlá vyvinout nový lehký až střední bojový letoun KFX společně s Indonésií a Tureckem. A jako akutní hrozbu vnímá nové čínské stroje pochopitelně i Tchaj-wan, který nejen zintenzivňuje úsilí získat nové F-16 (popř. příslib dodávky F-35), ale také zvažuje vývoj nového domácího letounu. Jelikož do východní a jihovýchodní Asie budou jistě směřovat i další dodávky ruských letadel značek MiG a Suchoj (včetně PAK FA), experti čekají v tomto regionu intenzivní "závody ve zbrojení".

Šestá generace na obzoru
Příchod stíhačů PAK FA a J-20 na světovou scénu však samozřejmě nenechává chladnými ani Američany. Kombinace F-22, F-35 a modernizovaných variant letadel 4. generace bude určitě zajišťovat spolehlivou vzdušnou převahu nad zeměmi, které samy nebudou disponovat letadly 5. generace, avšak pokud se nejmodernější ruské a čínské letouny významněji rozšíří, mohl by potenciálně vzniknout problém i pro letectvo a námořnictvo USA. Není tedy překvapivé, že se již několik let objevují první návrhy stíhaček 6. generace, tedy strojů, které by snad po roce 2030 mohly doplnit (či později nahradit) F-22 a F-35. Má jít o letouny, které budou dosahovat rychlostí snad i přes Mach 4, ponesou energetické zbraně, budou schopné zasahovat balistické střely a provádět kybernetické útoky, podle potřeby a situace budou létat s lidskou osádkou na palubě či s dálkovým nebo automatickým řízením… Podle nových zpráv už ale na podobných letadlech začínají pracovat i západoevropské státy, Rusko, Čína a Japonsko. Tím se potvrzuje, že přes ambice některých dalších států zůstává vývoj a výroba univerzálních bojových letounů doménou nejvyspělejších mocností světa, které navíc stále častěji i spolupracují. Jeden extrém představuje projekt F-35, který však možná právě díky řadě kompromisů nepřinese očekávané výsledky. Na druhé straně ale varuje příklad Indie, jejíž úporná snaha o samostatnost ve formě vývoje letounu Tejas také nebyla právě ideální; projekty FGFA a AMCA však dokládají, že se Indie zřejmě poučila.

V každém případě lze předpokládat, že podobně jako počet typů letounů páté generace je menší než v případě letounů generace čtvrté, tak i perspektivní šestá generace bude typově zase o něco chudší, neboť enormní náklady na vývoj zkrátka neumožní, aby byly takové stroje vyvíjeny nezávisle na spojencích. I to je vlastně paradoxním důkazem, že bojové letouny jsou jednou z nejdůležitějších kategorií vojenské techniky a že nadále budou fungovat jako významné indikátory faktické i symbolické moci.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.