Ano, hned několik největších bezpečnostních výzev a rizik letošního roku, které pojmenovali analytici předních světových think-tanků, se týká nebo přímo závisí na chování amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho nepředvídatelných rozhodnutích.

A dopady mohou mít nejen na samotné Spojené státy, ale v důsledku také na evropské spojence včetně Česka.

1) Trumpovo prezidentství

Trochu ve stínu mezinárodních událostí na sklonku roku zůstávaly výsledky zvláštního vyšetřovacího týmu Roberta Muellera, prověřujícího ruský vliv na prezidentské volby v USA.

Další obvinění a žaloby jsou prý na spadnutí. Přesvědčivé důkazy vyšetřovacího týmu o tajných dohodách mezi Ruskem a Trumpovým volebním týmem během prezidentské kampaně v roce 2016 by s podporou Demokraty ovládané dolní sněmovny amerického Kongresu mohly nyní zacílit i na samotného Donalda Trumpa.

Jasný důkaz by pak podle analytiků amerického Atlantic Council mohl rozštěpit Republikány a vést k ústavní žalobě na prezidenta. Impeachment by zemi zřejmě nasměroval k celospolečenské krizi s dalekosáhlými dopady na zahraniční politiku.

2) Troufalejší Rusko

Takřka pět po ruské anexi Krymu je konec konfliktu na východní Ukrajině v nedohlednu. Vyžádal si už více než 10 tisíc životů. Ruská podpora proruských separatistů na Donbase na východě země je stálým katalyzátorem sporů mezi Moskvou a Západem. A nejnovější ohnisko střetu v Azovském moři, kde v listopadu Rusko zaútočilo na ukrajinské lodě, zajalo ukrajinské námořníky a zablokovalo přístup do Kerčského průlivu, pomyslné nůžky rozevřelo ještě více.

Incident jasně ukázal, že je Moskva ochotná i zcela otevřeně proti Ukrajině použít vojenskou sílu. A celkem nic si naoko „nemusí dělat“ z případných následků a reakcí mezinárodního společenství.

Konfrontační rétorika ruských i ukrajinských představitelů navíc nenaznačuje žádnou cestu k možnému plnění mírových dohod. A návrhy na možné vyslání jednotek mírových sil se doposud nikdy nedostaly dostatečně daleko. O Ukrajině toho zřejmě letos uslyšíme hodně.

A stejně hlasitě bude Rusko skloňováno také v souvislosti s Azovským a Černým mořem; Arktidou, kde Moskva chystá velké vojenské cvičení; Afghánistánem, odkud se má stáhnout asi polovina ze 14 tisíc amerických vojáků; Sýrií, odkud prezident Trump nařídil odchod amerických sil; Korejským poloostrovem, kde Moskva může nakonec sehrát významnou roli ve sbližování obou Korejí.

Samostatnou kapitolu pak budou hrát ruské akce v kyberprostoru a při (ne)zachraňování letitých dohod s Američany o jaderném odzbrojení.

3) Trumpovy celní a obchodní války

Třetí příčka záměrně patří „nesmlouvavé transakční diplomacii“ amerického prezidenta Donalda Trumpa. Obchodní a celní války, kterými po světě hrozí, mohou mít v případě jejich plného propuknutí mnohostranné a mnohovrstevnaté dopady.

Tak například napětí mezi Spojenými státy a Čínou je možná na nejvyšší úrovní za poslední minimálně dvě dekády. Současné „příměří“ ale podle analytiků nevydrží a podle Roberta Manninga z Scowcroft Center for Strategy and Security nakonec Trump nechá zvýšit celní sazby na dovoz veškerého čínského zboží do USA až na 25 procent.

To nejen významně uškodí čínskému průmyslu a ještě více přibrzdí zpomalující čínskou ekonomiku, ale následně může vést ke globální hospodářské a finanční krizi. Zvláště pokud dojde k „výbuchu“ čínské dluhové časované bomby. A přiostřit se v tomto případě může i situace v Jihočínském moři, které chce Čína bezmezně ovládat a kontrolovat.

Další mrzuté překvapení může připravit také Japonsko. Trump podobným postupem jako na své evropské spojence z NATO tlačí na Tokio, aby ostrovní země utrácela více peněz na svou vlastní obranu - kupovala nejmodernější americké zbrojní systémy a učinila další významné ústupky v rámci americko-japonské dohody o volném obchodu, jako „platbu za ochranu“. Trump v tomto případě rovněž hrozí uvalením cla na dovoz japonských automobilů ve výši 25 procent. To pochopitelně vyvolává hlasitou nevoli japonských politiků.

Přitom japonské automobilky přímo v USA vyrábějí takřka 4 miliony vozů ročně, dovoz z Japonska je pak přibližně poloviční.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že takové kroky snižují podporu dlouholetého americko-japonského spojenectví a naopak zvyšují podporu pro zlepšování vztahů s Čínou. O vážných trhlinách ve vztazích pak vypovídá i oživení výzev japonských pravicových nacionalistů, aby Japonsko pro zajištění své bezpečnosti přistoupilo k vývoji jaderných zbraní.

4) Napětí na Korejském poloostrově

I přes další chystaný summit amerického prezidenta Donalda Trumpa se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem patrně dojde k dalšímu zvýšení napětí na korejském poloostrově.

Pchjongchjang nemá žádný důvod přistoupit na „denuklearizaci“ nebo zveřejnit úplný a přesný seznam svých jaderných zařízení a množství štěpného materiálu. A to podle analytiků bezpochyby další vyjednávání s USA zablokuje. Severní Korea podmiňovala vzdání se svého jaderného programu ukončení těsného spojenectví Jižní Koreje s USA a neexistují žádné náznaky, že Pchjongchjang svou pozici změní - nepodnikne tak žádné kroky k demontáži svých jaderných zařízení.

Demokraté v americkém Kongresu budou tlačit na Trumpovu administrativu, aby předložila nějaké důkazy o „pokroku“ se Severní Koreou. A Trump by si podle analytiků mohl v tuto chvíli „konečně uvědomit“, že s ním Kim jen hrál svou hru a je proto čas se vrátit k „plamenné a zuřivé“ rétorice z minulosti.

Ve snaze vytěžit alespoň nějaký politický kapitál, by se pak Trump mohl pokusit přimět Jižní Koreu ke znásobení své podpory jako hostitelské země. Soul již hradí 50 procent nákladů spojených s přítomností amerických sil na Korejském poloostrově. Podobně jako v bodě 3 by k tomu mohl využít hrozbu uvalení vysokých cel například na dovoz korejských automobilů.

Varianta, že Soul takovou „nabídku ochrany“ před KLDR odmítne, jej pak přímo nasměřuje k tomu, aby se Jižní Korea vydala na cestu ke sbližování obou Korejí sama ale s významnou čínskou a ruskou podporou. Což by ovšem zároveň zasadilo drtivé rány spojenectví s USA.

5) Jaderné (ne)zbrojení

Strašák v podobě nových závodů v jaderném zbrojení opět vykukuje. Záměr amerického prezidenta Donalda Trumpa odstoupit od klíčové americko-ruské Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která prakticky vyřadila celou třídu jaderných zbraní, se blíží k rozuzlení. Počátkem února totiž vyprší šedesátidenní lhůta, kterou dal Washington Moskvě, aby změnila svůj postoj a začala plně dodržovat podmínky této smlouvy.

Podle USA ji Rusko porušuje vývojem a rozmísťováním nového raketového systému s označením Novator 9M729 nebo též SSC-9. Moskva to popírá, ale zároveň odmítá pustit k novým raketám inspektory.

Podle odborníka na vývoj nukleárních zbraní, jejich kontrolu a odzbrojení Petra Suchého z Masarykovy univerzity je pak ve hře hned několik možných scénářů. Řešení však podle jeho slov není otázkou jednoho roku. Tou nejsnazší možností je, že Rusko přistoupí k Trumpově výhrůžce tak, že vstoupí do jednání, dojde k vyjasnění situace ohledně nové střely a zastavení porušování smlouvy. Pokud ne, Američané smlouvu vypovědí a po šestiměsíční lhůtě smlouva zanikne.

To paradoxně zajímavým způsobem uvolní ruce Rusku i USA především ve snaze obrátit pozornost k růstu schopností a kapacit střel středního dosahu v Asii. Hlavně v Číně, ale také v Indii, Pákistánu nebo Severní Koreji. Skloňována je především Čína, protože na rozdíl od USA a Ruska není žádnou smlouvou omezující střely středního a kratšího dosahu při zbrojení limitována. A na to už dlouhou dobu Moskva i Washington upozorňují.

Rozhodující podle Suchého bude, zda USA a Rusko budou schopny chápat situaci jako krok pro odložení vzájemné rivality a postupovat společně. „Pak se dá očekávat, že by i Čína mohla mít větší zájem se bavit o možném vtažení do původní smlouvy. Otázkou zůstává, co by za to USA a Rusko nabídli,“ dodal.

Analytici předpokládají, že Američané v reakci na zánik dohody INF začnou vyvíjet nové taktické jaderné zbraně a modernizovat svůj současný arzenál. USA, Rusko, Čína i Indie také chystají zavedení nových hypersonických střel, schopných nést jaderné zbraně.

Zánik INF by se pak zřejmě promítl i do dalších bilaterálních smluv, především těch o strategických zbraních jako je „New START“, podepsané v roce 2010 v Praze a platné do roku 2021. V těžkém světle se tak ocitne i Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), především ve vztahu ke všem ostatním signatářům, kteří jaderné zbraně nemají.

V Japonsku se ozývají hlasy po vývoji vlastních jaderných zbraní, spekuluje se o tajné dohodě Saúdské Arábie s Pákistánem o „tichém“ nasazení pákistánské jaderné brigády na ochranu Saúdské Arábie v sílícím napětí s Íránem pro případ vojenské konfrontace.

6) Třaskavý Střední Východ

Evropské úsilí o záchranu íránské jaderné dohody, od které loni Spojené státy odstoupily, podle analytiků amerického Atlantic Council pravděpodobně selže. Evropské společnosti se pak budou až příliš obávat Trumpových sankcí, než aby něco v Íránu podnikaly.

Rozpad obchodu jednoznačně velmi posílí íránské zastánce tvrdé linie a možná vojenská konfrontace mezi Íránem a jeho spojenci na jedné straně a Izraelem, Saudskou Arábii a Spojenými státy na straně druhé, ať už záměrně či omylem, by tak ve střednědobém horizontu mohl být stále nevyhnutelnější.

A pak je tu Sýrie, kde se zdálo, že se vleklý a značně zamotaný konflikt ustálil v „jistých“ kolejích. Ještě loni na podzim to vypadalo, že syrský režim Bašára Assada s iránskou a ruskou pomocí zvítězí v boji proti opozici a válka proti takzvanému Islámskému státu, který kus země uchvátil, se zdárně přiblíží ke konci. Zahraniční hráči by udržovali křehkou rovnováhu v různých částech země: Izrael, Írán a Rusko na jihozápadě; Rusko a Turecko na severozápadě a USA a Turecko na severovýchodě.

Podle Roberta Malleyho z centra International Crisis Group ale jediný telefonní hovor amerického prezidenta Trumpa v polovině prosince tureckému protějšku Erdoganovi oznamující stažení amerických jednotek ze Sýrie rázem křehkou rovnováhu zbořil. Pravděpodobnost dalších krvavých bojů zahrnujících Turecko, syrské Kurdy a Assadův režim potenciálně znovu otevřel chaotický prostor pro oživení nějaké formy takzvaného Islámského státu.

7) Migrační krize

Další zhoršení situace v Libyi, prohloubení konfliktu v Sýrii, krize v Kamerunu, Nigérii nebo Jižním Súdánu mohou spustit nové vlny přílivu uprchlíků do Evropy. Mezi nejsledovanější oblasti ale bude také právem patřit vývoj ve Venezuele, protože kvůli masivním migračním vlnám z této země kolabují ekonomiky i infrastruktura okolních států v čele s Brazílií, Kolumbií a Surinamem.

Venezuelská ekonomika se i přes ohromné zásoby ropy dostala doslova do volného pádu a hluboká krize má decimující sociální dopady. Z jednatřicetimilionové země už kvůli chudobě a hladomoru uprchly do sousedních zemí 3 miliony obyvatel. OSN očekává, že do konce roku 2019 to bude 5,3 milionu lidí.

Prezident Maduro odmítá přiznat chyby a zároveň i rozsáhlejší humanitární pomoc ze zahraničí. Od 10. ledna 2019 Maduro zahájí své druhé funkční období v čele země, ačkoli ani jeho domácí oponenti, ani velká část vnějšího světa nepovažují jeho znovuzvolení za platné.

Podle analytiků je možné, že by Organizace amerických států (OAS) mohla s odůvodněním, že Caracas ohrožuje mír v celé oblasti, požádat Radu bezpečnosti OSN o mandát k případné vojenské akci ke zbavení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura moci.

A pak je tu znovu americký prezident Donald Trump, kterému se nepodaří získat finance na vybudování ochranné zdi podél jižní hranice Spojených států. Trump už jasně ukázal, že je připraven se „na revanš“ mstít blokováním financování federálních úřadů.

8) Kyberkrize

Sílící špionáž, počet útoků a vlivových akcí v kyberprostoru je předvídatelný. Počáteční masivnější rozšíření takzvaných technologií 5G a internetu „věcí“ by podle expertů mohlo zvednout vlnu počítačové kriminality včetně špionáže, šíření takzvaného ransomwaru či hackerských útoků na kritickou infrastrukturu s dalekosáhlými důsledky včetně rozsáhlých výpadků energií či katastrofických nehod.

9) Trump a evropští spojenci

Evropští spojenci z NATO na sklonku roku ztratili v Trumpově administrativě svého zastánce - ministra obrany Jima Mattise. Bude důležité sledovat, zda se Evropě podaří Mattisova nástupce a potažmo prezidenta Trumpa přesvědčit, že skutečně plní to, k čemu se zavázali. Tedy především v ohledu ve zvyšování výdajů na obranu. Trump loni vystrašil evropské spojence slovy „o odchodu“ z NATO, pokud nebudou na svou obranu dávat víc.