Zahraniční politika je militarizovanější, přičemž mnoho stran v oblastech konfliktů dává přednost zbraním před jednacím stolem, nemluvě o stále častějším porušování mezinárodních pravidel v bojích. S vyhlášením války proti terorismu po 11. září otevřely USA Pandořinu skříňku, kdy rétorika boje proti terorismu začala dominovat zahraniční politice. Washington otevřel cestu ostatním státům, jak se legitimně zbavit svých nepřátel, tím, že je nejprve označí za teroristy a následně se k nim podle toho chovají.

Nejzlověstnější hrozbu pro rok 2018 představuje jaderná válka na Korejském poloostrově a spirálovitá konfrontace s Íránem. Americké požadavky jaderného odzbrojení v případě KLDR a jednostranného znovuvyjednání jaderné dohody s Íránem či jeho regionální ústup jsou nerealistické bez diplomatických snah, ústupků a reciprocity. Mezi další rizikové oblasti patří Sýrie, Ukrajina, Afghánistán či Sahel.

Situace v roce 2018 bude napjatá také například v Kongu, které je třeskavou směsí kvůli požadovanému předání moci z rukou současného prezidenta Kabily, Venezuele, kde se pod vládou Nicoláse Madura prohlubuje humanitární krize, či v Myanmaru a Bangladéši, kde dle OSN dochází k ukázkovému příkladu etnické čistky proti menšině Rohingů.

Severní Korea

Jaderné testy Korejské lidově demokratické republiky v kombinaci s agresivní komunikací Washingtonu výrazně zvyšují riziko vypuknutí jaderné války na Korejském poloostrově. Část amerických představitelů věří, že KLDR musí být za každou cenu zastavena před získáním mezikontinentální balistické střely, která je schopná nést jadernou nálož. Jsou přesvědčení, že v takovém případě se bude Kim Čong-un domnívat, že může odstrašit Washington od podporování jeho spojenců a požadovat zrušení sankcí, odsun amerických vojsk a sjednocení poloostrova dle svých podmínek.

Proto Spojené státy zvolily „strategii maximálního tlaku“. To znamená, že tlačí na Radu bezpečnosti OSN (RB OSN), aby nastolila proti KLDR tvrdší sankce. Zároveň Washington vyvíjí tlak na Čínu, aby více přiškrtila ekonomiku svého souseda. Dalším komponentem je pak provádění velkých vzdušných a námořních cvičení a další demonstrace síly, které mají za cíl ukázat, že USA se nebojí vojenské konfrontace.

Washington docílil svého záměru a jeho vojenská akce už není nepředstavitelná jak pro KLDR, tak ani pro Čínu. Od toho si Washington slibuje, že první zmíněný bude muset couvnout a druhý to zprostředkuje. Pravděpodobnějším výsledkem této strategie nebude žádoucí omezení či úplné zastavení vývoje zbraní, ale naopak jeho urychlení. Ochota Číny tlačit na Severní Koreu má své limity a navíc je vliv Číny na jejího souseda často zveličován.

Čína se bojí války, která by přinesla chaos, ale také by zrovna neuvítala proamerický režim na svých hranicích. Nedávná návštěva Kim Čong-una v Pekingu demonstruje, že Čína a Severní Korea se stále navzájem považují za potřebné spojence. Čínský prezident opět veřejně potvrdil svou opozici vojenskému řešení a ve světle posledních událostí to vypadá, že bude obtížné přimět Čínu k udržení ekonomického tlaku na KLDR.

Postoj Ruska je obdobný, když upřednostňuje stabilitu před odzbrojováním. Moskva sice souhlasila s tvrdšími sankcemi, ovšem je docela možné, že se jedná pouze o prázdné gesto.

Řešení lze hledat ve zvýšení diplomatických snah a vyjednání pozastavení jaderných testů dříve, než KLDR překročí pro Američany únosnou hranici. Naopak Washington musí výměnou vystupovat proti KLDR umírněněji a v rámci reciprocity by měl omezit vojenská cvičení v oblasti.

Saúdsko-íránská rivalita

Nepřátelství mezi Íránem a Saúdskou Arábií existuje už dlouho. Oba státy od nepaměti soupeří o roli regionálního hegemona. Rivalita je v současné době rozdmýchávána několika skutečnostmi, mezi které patří konsolidace moci saúdským korunním princem Mohamedem bin Salmánem, agresivnější strategie Washingtonu proti Íránu, či porážka ISIS v Iráku a Sýrii, která umožňuje Washingtonu a Rijádu upřít pozornost na Írán.

Strategie Spojených států a Saudské Arábie má tři rozměry: ekonomický (americké sankce proti Íránu), diplomatický (například snahy Rijádu dotlačit libanonského premiéra Saada Harírího k rezignaci či americké pranýřování chování Íránu v regionu) a vojenský (angažovanost Saúdské Arábie ve válce v Jemenu). Írán je ovšem v silné pozici, přestože nedávné protesty jsou nepředvídanou proměnnou. Spojenecký syrský režim Bašára Asada si upevnil pozici, v Iráku působí Íránem podporované šíitské milice a v Jemenu značně komplikují Saúdům život Houthiové, které Írán podporuje.

Existuje zde velké riziko eskalace, spouštěčem by mohlo být například zavedení nových amerických sankcí, které by Írán považoval za porušení jaderné dohody, nebo pokud by se Houthijům podařilo zasáhnout Rijád nebo Abú Dhabí, za což by nejen Rijád, ale i Washington připisovali zodpovědnost Teheránu.

Sýrie

Sýrie je bitevním polem pro Írán a jeho nepřátele. Díky Íránu a Rusku má režim prezidenta Bašára Asada po sedmi letech války navrch. Oba tábory, prorežimní síly s podporou ruského letectva a na Írán napojených milic na jedné straně a na straně druhé Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) podporované koalicí proti ISIS v čele s Američany, se zasloužily o ústup samozvaného Islámského státu (ISIS). Přestože se mluví o porážce ISIS, tato organizace zcela nezmizela, její pozůstatky ustoupily v Sýrii i v sousedním Iráku do pouště a vyčkávají na další příležitost.

Zastavení ISIS ovšem neznamená konec konfliktu. Režim se bude snažit konsolidovat moc. Kurdové budou usilovat o co největší samostatnost. USA by mohly být vyprovokovány k zablokování vytvoření koridoru mezi Íránem a Středozemím, který by vznikl spojením oblastí kontrolovaných syrským režimem s vládou kontrolovaným Irákem.

Na jihozápadě hrozí, že Izrael bude vnímat milice podporované Íránem, které operují v oblasti Golanských výšin, jako přímou hrozbu a vojensky proti nim zasáhne. Existuje velké riziko, že Asadův režim provede ofenzívu na severozápadě v oblasti, která je pod kontrolou rebelů a kam Turecko vyslalo své pozorovatele jako součást dohody s Íránem a Ruskem ve snaze o deeskalaci konfliktu.

Ukrajina

Konflikt na Ukrajině je probíhající humanitární krizí a má už za následek přes 10 000 životů. Vázne implementace druhé Minské dohody. Situace je nestabilní i v oblastech, kde Moskva nezasahuje přímo. Vláda prezidenta Porošenka se nedokázala vypořádat se systémovou korupcí, která stojí za mnohými problémy země. To má za následek, že Ukrajinci ztrácejí víru v instituce, vládu práva a své elity. Nevraživost vůči Minským dohodám, které jsou považovány za ústupek separatistům a Moskvě, roste i mezi reformisty.

Moskva v září 2017 navrhla v Radě bezpečnosti OSN vyslání mírových jednotek. Nehledě na skutečné ruské záměry to otevírá prostor pro Kyjev a Západ, aby se pokusili zajistit nejen linii dělící separatisty od zbytku Ukrajiny, ale také ukrajinsko-ruské hranice, a zároveň aby usilovali o vytvoření podmínek pro lokální volby a reintegraci separatistických území.

Afghánistán

Tálibán v současnosti ovládá nebo si nárokuje více území než kdykoli předtím od roku 2001 a je i lépe vybaven. Navíc ztráty v bojích v minulosti nevedly vedení Tálibánu k rozhodnutí vyjednávat. Tálibán má nyní vazby na Írán a Rusko, které ho považují za hráz proti odnoži ISIS v Afghánistánu, která je sice malá, ale velmi odolná.

USA zvyšuje tempo operací proti Tálibánu, ale tato nová strategie je téměř výhradně vojenská. Militarizovaný přístup Washingtonu a omezená diplomacie představují riziko, že americký přístup bude chápan ne jako úsilí o stabilizaci země a stáhnutí se z Afghánistánu, ale naopak jako snaha o udržení vojenské přítomnosti v zemi. Zúčastněné státy to pak mohou považovat za hrozbu pro své vlastní zájmy, což by mohlo vést ke zvýšení podpory pro povstalce.

Spojenci USA v Afghánistánu by měli tlačit na to, aby diplomacie hrála v americké strategii pro Afghánistán větší roli.

Sahel

Slabé státy v oblasti Sahelu se potýkají se směsí džihádistického násilí, konfliktů mezi komunitami a boji o pašerácké trasy. V roce 2012 vypukla krize v Mali a od té doby se ze severu do středu země a sousedních Nigeru a Burkíny Faso šíří nestabilita. Tato oblast je navíc po pádu Libye zaplavena zbraněmi, což dělá regionální konflikty smrtelnější. Z nestability prosperují džihádisté, kteří se přiživují na konfliktech mezi komunitami a/nebo zneužívají islám k zaštítění boje proti tradičním autoritám.

Koncem roku 2017 začaly působit nové síly zvané G5 Sahel podporované Francouzi a složené z vojsk z Mali, Nigeru, Čadu, Burkiny Faso a Mauritánie. Kromě toho už v oblasti mají Francouzi a Američané vlastní protiteroristické operace a jsou tam nasazené i mírové jednotky OSN. Nové síly nemají jasně definovaného nepřítele a podnikají operace proti řadě džihádistů, pašeráků a proti dalším zločincům.

Aby se situace nadále nestupňovala je potřeba přijít s politickou strategií, která si získá podporu místního obyvatelstva a nebude rozdmýchávat, ale naopak zklidní místní spory.

Iva Štverková
autorka vystudovala Mezinárodní teritoriální studia na Univerzitě Karlově