Je vhodné si hned od počátku uvědomit, že v rámci našeho členství v projektu Partnerství pro mír jsme se hodně naučili, což bylo jedním ze základních předpokladů pro úspěšné zvládnutí našeho vstupu do NATO. Nebyli jsme tedy nezkušení po stránce našich společných aktivit s vojsky států NATO. Vedle řady cvičení docházelo k velkému počtu neformálních setkání, které se, pro svoji četnost v tomto období, daly jen těžko sledovat. Především však vojáci vracející se ze zahraničních misí přinášeli poznatky o skutečných vojenských hodnotách, které do té doby byly jen jakýmisi pohádkami, nyní realitou.

Potíže však nastaly v okamžiku, kdy měly být provedeny analýzy a jejich závěry převedeny do praxe. Jak se postupně naše zkušenosti prohlubovaly, naši partneři nás pochopitelně ani na politické úrovni nešetřili. Naše přítomnost – Čechů, Maďarů a Poláku - na všech úrovních ve velitelství NATO byla samozřejmostí a byly vyžadovány naše konkrétní stanoviska, a to jak v politických otázkách, tak v otázkách vojenských.

Vůči spojencům je klíčová odpovědnost
Co bylo to zásadní? Odpovědnost! Hned na počátku našeho členství jsme prošli pro Alianci a Evropu složitým obdobím. Ještě nedozněla válka v Bosně a Hercegovině a již nastoupil problém s Kosovem. Ač dnes vysvětlováno mnohdy opatrně, politická reprezentace nebyla na tak zásadní rozhodnutí, jakým byl souhlas s bombardováním Kosova a Srbska, připravena. Nebylo kam uhnout a bylo nutné přijmout zásadní rozhodnutí, jehož nezbytnost ovšem byla předem avizována, nicméně není chápána v plném rozsahu. Uvědomění si obrovské odpovědnosti mnohé politiky zaskočilo. Na druhou stranu to byla dobrá škola. Nebylo možné se dál odkazovat na jiné, ale bylo zásadní najít vlastní politická rozhodnutí, za kterými byla nutná celková politická shoda. I tomu jsme se museli naučit, ale po posledních zkušenostech s přístupem k zahraničním misím se zdá, že se ještě učit musíme.

Ani pozdější doba nebyla jednoduchá. 11. září 2001 otevřelo oči všem těm, kteří věřili v „trvalý mír“. NATO poprvé ve své historii uvedlo v platnost článek o kolektivní obraně a bezprostředně poté začalo plánovací období vyslání našich vojáků z prostějovské brigády do mise v Afghánistánu. Nebylo to hned, jak jsme si představovali, ale dnes jsou naši vojáci samozřejmou součástí kontingentu vojsk v misi ISAF či jiných misí na tomto území.

Jednoduché nebylo, především pro politickou reprezentaci, ani období před a v průběhu druhé války v Perském zálivu. Nejednoznačná stanoviska o našem působení v koalici vedené naším spojencem USA a ponechání jednotky chemiků na území Kuvajtu znehodnotilo její význam. I naše pozdější působení bylo tímto poznamenáno.

Mezníkem v naší desetileté zkušenosti z NATO byl pražský summit. Česká republika se stala první zemí z bývalého „východního bloku“, dnes člena NATO, kde se odehrával alianční summit. Navíc to byl velmi významný summit, který určil další krok v transformaci NATO. Svými závazky rozvoje kapacit NATO (PCC) členové NATO, stejně tak i ČR, převzaly odpovědnost za specifické oblasti aliančních schopností.

Pravděpodobně nejvýznamnějším naším závazkem je specializace na ochranu proti zbraním hromadného ničení. V této oblasti jsme skutečnými leadery. V hodnocení tohoto období je ale nutné uvést i to, že naopak některé přehnané představy způsobily, že jsme své závazky museli redukovat. Příkladem byl náš závazek ke strategické vzdušné přepravě, jež nemůžeme se svými kapacitami naplnit. Bohužel ani vlastnictví 2 - 3 letadel typu An -70, či Il -76, nebo C-130 nemohou naplnit potřebnou kapacitu. I přes možné výklady díla Carl von Clausewitze, strategická přeprava by měla zabezpečit strategický cíl, tzn. v určeném čase a místě soustředit vojska, jejichž zasazení ovlivní konečný výsledek. Ani náš závazek v oblasti pasivních radarových systému stejně jako ostatní předsevzetí se nepodařilo plně realizovat.

Nelze v desetiletém období opominout zásadní rozhodnutí, které bylo učiněno v roce 2002 a prováděno v letech pozdějších. Vedle rozhodnutí o zásadní reorganizaci, o jejíchž některých částech lze s úspěchem pochybovat, přešla naše armáda z armády branecké na armádu plně profesionální. Možná ve zbytečném spěchu, nicméně dnes máme armádu zcela jinou, než s jakou jsme do NATO vstupovali. I přes redukované rozpočty se armáda dál rozvíjí, přezbrojuje, nalézá řešení efektivního působení v prostředí „digitalizovaného“ bojiště, daleko od našeho území. Pokud někdo s nádechem nadávky mluví o „žoldnéřích“ nebo „expediční“ armádě, vlastně říká, že naši profesionálové plní to, co jsme od vstupu do NATO očekávali. Tedy že umíme bojovat daleko od našich hranic tam, kde vzniká nebezpečí, které v důsledku hrozí i nám.

Musí se změnit podstata naší společnosti
Od našeho vstupu do Severoatlantické aliance uplynulo 10 let, ale od sametové revoluce již 20 let. Je to období, kdy se již dá hodnotit více než nutné změny, přicházející s naším členstvím v NATO. Je vhodné se ohlédnout i za tímto výročím. Prvních 10 let bylo možná důležitějších, než ty následující. Organizační změny, získávání znalostí a schopnosti politických a vojenských rozhodnutí byly, a stále jsou, závislé na změně myšlení. Představy o tom, že se změnou režimu se změní i společnost byly, a jsou, mylné. Musí se změnit podstata společnosti. Proto bylo úplně zásadní pochopit skutečnou kulturu západní společnosti. Z toho důvodu bylo důležité již od počátku vysílat nejenom naše vojáky, tedy i zástupce bezpečnostní komunity na společné aktivity v zahraničí, ale také zvát a organizovat aktivity u nás. Poznat skutečnou podstatu našich budoucích spojenců je stejně důležité, jako to, aby naši spojenci poznali nás. S ohledem na naše zkušenosti z doby socialismu, ale i získávané zkušenosti z doby rodící se demokracie jsou neocenitelnou zkušeností pro obě strany.

Teprve generace s praktickými zkušenostmi z doby opravdové demokracie nezatížená dobou totality může reálně změnit společnost a posunout ji dále, než je nyní. Demokracie musí být v „krvi“, jinak se nezbavíme excesu současnosti, které nás stále provází. Pokud jsou pochybnosti o pozadí některých rozhodnutí, je jedno, zda se jedná o politická rozhodnutí nebo rozhodnutí týkající se ryze vojenských řešení.

V součtu všech úspěchů či proher lze říct, že hrajeme roli přináležející našemu potenciálu. Toto období je bohužel poznamenáno i tahanicemi o zahraničních misích, které vyvrcholily na konci minulého roku. Našim spojencům jsme ukázali i naši stinnou stránku, což právě v době desátého výročí opravdu není dobrá vizitka. Přesto toto výročí přivítáme mnohem zkušenější, suverénnější a s úplně jinou, mnohem kvalitnější armádou.

Bohužel, při oslavných fanfárách našich úspěchů z deseti let členství v NATO budou znít falešné tóny právě probíhajícího politického handrkování o zahraničních misích.

armádní generál v záloze Jiří Šedivý
autor byl v letech 1998 – 2002 náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky