„Spojenci vyjádřili svou podporu úsilí generálního tajemníka o přizpůsobení a modernizaci NATO a o zajištění, že (Aliance) zůstane akceschopná i budoucnu,“ uvádí se v prohlášení Severoatlantické rady, tedy nejvyššího orgánu Aliance.
Stoltenberg jako třináctý generální tajemník stojí v čele Aliance od 1. října 2014. Obvykle mandát trvá čtyři roky. Spojenci mu mandát ale už jednou prodloužili na sklonku roku 2017 s tím, že generálním tajemníkem bude do 30. září 2020. Díky druhému prodloužení bude v čele NATO stát až do konce září roku 2022. Už před jednáním Severoatlantické rady některé členské země avizovaly, že se osvědčil a mě by setrvat.
„Čelíme největším bezpečnostním výzvám za poslední generaci a já se těším, že budu pokračovat ve spolupráci se všemi spojenci ve snaze NATO přizpůsobit a modernizovat,“ uvedl v reakci Stoltenberg s tím, že je prodloužení mandátu pro něj poctou.
Generální tajemník NATO Je z titulu své funkce předsedou Severoatlantické rady a odpovídá za její řízení. Pomáhá dosahovat konsensu mezi členskými zeměmi a je zároveň hlavním mluvčím Aliance. Zároveň je nejvýše postaveným civilistou v NATO, reprezentuje Alianci navenek.
Nemá skutečnou rozhodovací pravomoc, v případě neshod může sloužit jako prostředník. I když nezastupuje konkrétní zemi, má v diplomacii status „hlavy státu“, což mu otevírá všechny státnické dveře a umožňuje mu tak lepší výkon této funkce.
Rekordmanem v čele Aliance zůstává někdejší nizozemský ministr zahraničí Joseph Luns, který řídil NATO třináct let v období 1971 až 1984.
Stoltenberg se narodil 16. března 1959 v Oslo. Vystudoval ekonomiku na Univerzitě v Oslu. Už před příchodem do čela Aliance platil za zkušeného politika z „politické“ rodiny. Jeho otec Thorvald Stoltenberg je považován za prominentního politika a působil jako ministr zahraničních věcí a vyjednávačem OSN pro Bosnu. Matka Karin Stoltenbergová byla státní tajemnicí a teta Marianne Heibergová se zase účastnila diplomatických rozhovorů, které později v roce 1993 vedly k mírové dohodě Izraelem a Palestinou.
Samotný Jens byl předsedou Norské dělnické strany. Působil jako ministr průmyslu i financí. Premiérem byl poprvé v letech 2000 až 2001 a pak znovu od roku 2005.
Jeho kritici rádi zdůrazňují „hříchy z mládí“, kdy se ovlivněn příznivci marxisticko-leninské skupiny Rudá mládež v 70. letech minulého století podílel na násilných protestech proti válce ve Vietnamu.
tisknout