Buďte spojencem! Jiní jsou na vás závislí, nabádá Česko americký generál

Když jste zastával funkci velitele jednotek USA v Evropě, často jste mluvil až neobvykle otevřeně a přímo. Přesto, je zde něco, co jste chtěl říci, ale nebylo to možné?
Možná bych našim vedoucím představitelům řekl otevřeněji, že Evropě je potřeba věnovat více pozornosti. Evropané se stále ptají na americký závazek a někteří z politických představitelů Spojených států by měli na tyto otázky odpovídat. Abychom byli féroví, je třeba říci, že ministři Ash Carter a Jim Mattis (pozn.: někdejší američtí ministři obrany) na tomto těžce pracovali. Také já jsem dostal poměrně široký prostor – především díky generálu Breedlovovi, ale také generálu Scaparrottimu a admirálu Stavridisovi – všichni tři nade mnou nejspíše drželi ochrannou ruku.

Cítil jsem odpovědnost a byl jsem odhodlán učinit vše potřebné, abych se přesvědčil, že jsem nic nepodcenil. Například to znamenalo přitáhnout pozornost lidí a přimět je, aby si uvědomili, že je zde skutečné riziko a nám chybí jisté schopnosti. Vždy soutěžíte o kapacity a je zde příliš mnoho výzev, každá vláda si tvoří své priority. Pochopil jsem, že jsme mezi ně nespadali, přeci jen Korea a místa, kde se střílí, budou mít vždy přednost. Naším úkolem bylo tedy pracovat s 30 tisíci vojáky tak, jako by jich bylo 300 tisíc. Řekl jsem si - dobrá, za jistých podmínek můžeme splnit, co se po nás chce.

Zlepšuje se schopnost odstrašení na východním křídle?
Rozhodně ano. Už jen tím, co Aliance udělala ve Varšavě, tedy vytvořením rozšířených předsunutých bojových skupin (EFP) a co je možná ještě důležitější, jejich rychlým nasazením. To byla nevídaná rychlost! Žiji na Floridě a jsem si jist, že státní aparát by nebyl schopen schválit výstavbu dálnice a zahájit stavbu ve stejném roce. Aliance přijala rozhodnutí a nasadila bojové skupiny – mezinárodní bojové skupiny – ve skutečných formacích, nikoliv jen jako hrstku vlaječek, za dobu významně kratší než jeden rok. Skutečnosti, že v čele této iniciativy stálo Německo a že se na kontinent vrátila Kanada, byly velice silnou ukázkou schopnosti odstrašení. Stále však musíme cvičit, abychom dosáhli vyšší úrovně připravenosti, a stále potřebujeme podporu, především logistickou, technickou a dělostřeleckou.

Přesně tak, pořád panuje představa, že spojenci by nebyli schopni bránit Pobaltí a přesouvat své jednotky dostatečně rychle. V čem je problém?
Tvrzení, se kterým přišla studie think-tanku RAND Corporation, že nejdéle během 60 hodin by se ruské síly dostaly k hlavním městům pobaltských zemí, musím zpochybnit. Jsem rád, že tuto studii vytvořili, protože přitáhla k problematice širokou pozornost, ale nemyslím si, že vzali v úvahu odolnost armád a obyvatel Estonska, Lotyšska a Litvy, jejich systémů rychlé mobilizace. Tyto země jsou schopny nasadit do boje desítky tisíc osob velmi rychle. Upřímně, kalkulace studie byly podivné a nemyslím si, že byl uvážen například terén, který není právě příznivý pro rychlý mechanizovaný tankový útok.

Pobaltské země zlepšily a modernizovaly své bojové plány způsobem, který těchto podmínek využívá, takže schopnost zemí udržet se je významně vyšší než by se zdála být například před třemi lety. NATO musí učinit vše, co je možné, aby takovému útoku předešlo, vzhledem k počtům ruských jednotek – pokud by zbytek Aliance nebyl schopen dostat se na místo včas – situace by byla velmi vážná. Z toho důvodu klademe takový důraz na rychlost, abychom zabránili krizi a ukázali, jak rychle jsme schopni dát dohromady brigádu nebo dostat na místo jednotky velmi rychlé reakce NATO (VJTF). Taková schopnost vyžaduje všechny věci spojené s projektem „vojenského Schengenu“ – infrastrukturu, procedury, cvičení, železnice, dálnice nebo například mosty schopné unést potřebnou hmotnost. V tomto ohledu se cítím mnohem lépe, ale stále před sebou máme dlouhou cestu.

Pokud hovoříme o Rusku, již dříve jste se vyjádřil ve smyslu, že uznává pouze sílu a měli bychom tedy změnit naši pozici. Máte dojem, že v tomto ohledu bylo něčeho dosaženo?
Jistěže, pokud i Švédsko věří, že kroky Ruska představují natolik závažnou hrozbu, aby se na ostrov Gotland musela navrátit posádka švédské armády, mluví tato skutečnost sama za sebe. Okupací ostrova by byla mimo jiné dále omezena schopnost pohybu Aliance v severním Baltském moři. Finsko pořádá významná cvičení a mám dojem, že kdokoliv se zkušenostmi z ruské okupace – zvláště v době padesátého výročí Pražského jara – ví, co by se mohlo stát. Vždy se budou snažit využít jakékoliv trhliny nebo slabosti, nicméně to neznamená, že bychom nemohli spolupracovat, být společně na vesmírné stanici nebo hrát hokej – ovšem jako projev úcty, nikoliv usmiřování.

Byla změna pozice na mezinárodní úrovni dostatečně citelná?
Reakce NATO byla velice silná a efektivní. Osmadvacet, nyní devětadvacet států drží pospolu. Dokonce i země, které mohly mít na Rusko jiný pohled, než řekněme Polsko nebo Estonsko, všechny se shodly, a celá Evropská unie souhlasila, že sankce proti Rusku budou pokračovat. Moskva použila sílu ke změně mezinárodně uznávané jižní hranice evropské země – Ukrajiny. Podpora pro nasazení EFP a začlenění španělských a italských vojáků do bojových skupin EFP v Pobaltí ukazuje, že se do společného úsilí zapojili i spojenci z jižní hranice Aliance.

Můžeme tato opatření brát jako důkaz odolnějšího NATO?
Aliance je mnohem odolnější a přizpůsobivější, než by se možná zdálo. Zmínil jsem rychlost nasazení EFP a upřímně, současný generální tajemník Jens Stoltenberg je skvělý. Pod jeho vedením NATO udělalo skutečně mnoho věcí – závěry summitu ve Walesu, poté summitu ve Varšavě, a pokud se podíváte na kroky učiněné v zájmu přizpůsobení, ty budou rozvinuty na letošním summitu v Bruselu. Za šest let se změnil celý svět, ale naše síla je stále založena na soudržnosti Aliance. Právě to prezident Ruska, tedy ne Ruska ale Kremlu, na Alianci tak nesnáší – způsob, jakým držíme pohromadě. Jsem si jist, že jeho cílem je podkopat NATO a udělat vše proto, aby organizaci rozdělil – vytvořit pochybnosti v jedné zemi, kterou by pak zbytek zavrhl.

Říkáte: Buďte spojencem! Jak?
Dokázali jsme se přizpůsobit a pokračovat v poskytování schopnosti odstrašení, abychom zaručili kolektivní bezpečnost všech našich členů. Požadavky jsou podle mne dobře známé a nejedná se pouze o výdaje na obranu. Pokud se podíváte na mapu, všimněte si, kde leží Česká republika. Pokud budeme potřebovat dostat alianční síly do Polska nebo Pobaltí, musíme jet přes Českou republiku. Pokud nás bude zapotřebí v Rumunsku, opět musíme přes Česko. Nemusíte být génius, aby vám došlo, že spojenci budou závislí na vás, abyste jim pomohli dostat se na potřebné místo rychle, aby bylo možné zabránit vypuknutí krize. Nejde tu o odstrašení, nýbrž o to, abychom zabránili krizím.