Heideker: I kdyby pomohl kurz zachránit jediný život, má cenu

Jaký přikládáte tomu kurzu význam?
Asi to bude znít jako fráze, ale je to skvělá příležitost armády se prezentovat a ukázat veřejnosti svoji profesionalitu. Ten kurz má však i druhou rovinu. Nedávno byla zveřejněna každoroční statistika mrtvých novinářů ve světě. Vloni to bylo nejvíce.

Když se nad tím zamyslíte, tak voják je perfektně do válečného konfliktu vycvičen a pokud dokážeme ty zkušenosti někomu předat, tak proč to neudělat. Takovým nepsaným heslem kurzu je "PŘEŽÍT". V záhlaví kurzu je Senecova myšlenka "Příliš pozdě jest míti se na pozoru až v prostřed neštěstí". Pokud ten kurz pomůže zachránit jen jeden lidský život, tak to má cenu.

Armáda kurz přežití organizuje dvanáctým rokem. Můžete zhodnotit jeho vývoj?
Ta původní myšlenka spočívala v přípravě novinářů na cesty k český vojákům působícím v misích. Bylo to něco nového a o kurz byl tehdy obrovský zájem.

Pak opadl, ale v posledních letech, s ohledem na bezpečnostní situaci a rizika ve světě, ten zájem opět roste. Je to samozřejmě dáno nejen exkluzivitou toho kurzu, protože obdobný výcvik v takovém rozsahu nejspíš neexistuje, ale i tím, že do něj vnášíme stále nové prvky výcviku.

Snažíme se reagovat na nová bezpečnostní rizika jako jsou zbraně hromadného ničení, teroristické útoky, přepady. Simulujeme zajetí, možnosti vyjednávání. Na tom výcviku se podílí lidé, kteří prošli zahraničními misemi a jsou schopni ty zkušenosti předat.

Kolik lidí kurz připravuje?
Před desíti lety byl kurz záležitostí vyškovské Vojenské akademie. Dnes jde jeho příprava napříč armádou a v rámci svého výcviku jej zabezpečují desítky vojáků.

Moji snahou je, aby se na jeho přípravě podílel pokud možno stejný tým odborníků, protože cvičit novináře je mnohem náročnější než příprava profesionálního vojáka. Ten kurz musí být o srdíčku a ne jen o plnění vojenských povinností.

Ti instruktoři jsou profíci a každý z nich do toho dává kousek sebe. Myslím si, že jsou si toho vědomi a že to vnímají jako jistou prestiž. Absolventi pak za nimi přijdou a poděkují za těch devět dnů a za tu skvělou atmosféru. To pak potěší nejen je, ale samozřejmě i mě.

Můžete vzpomenout nějaký příjemný zážitek?
Že všichni ve zdraví přežili. Nejvíce si užívám okamžiky, když těm lidem předáváme certifikáty o absolvování. Vidím je živé, zdravé, třebaže většinu s modřinami, otoky a škrábanci,... Ale věřte tomu, že když se pak se mnou loučí, tak mi řada z nich řekne, že si na ten náš 'zelený svět' trošku pozměnila názor. To vás potěší a na to špatné zapomenete...

A nejhorší?
Když jsem musel využít své pravomoci a některé z nich poslat v průběhu kurzu domů. Nechtěli se podřídit nějakému řádu, který je zapotřebí, plnit jasně stanovené úkoly a požadavky.

Považovali je za nesmyslné, mysleli si, že je to pouhá buzerace a neuvědomovali si, že jsou to jistá "bezpečnostní" pravidla a nařízení. To vás pak zamrzí, když ten člověk v půlce nebo i den před ukončením kurzu jede domů.

Místo něj tam mohl být někdo jiný, protože zájem o kurz je obrovský. Ale to rozhodnutí je nepříjemné i v případě těch, kteří ten výcvik musí ukončit například ze zdravotních důvodů. V těch očích vidíte, že ten dotyčný strašně chce, ale vy mu musíte říct, že to nejde...

Vy jste velitelem kurzu deset let, takže asi můžete bilancovat...
Jsou to krásná léta plná setkání se zajímavými lidmi, kteří rozumí jiné profesi. Poznání nového, předání zkušeností. Zajímavá práce postavená na práci s civilisty, ale i vojenskými profesionály. U armády jsem čtyřiadvacet let, takže ten kurz mě doprovází takřka polovinu mé kariéry. Myslím si, že se v armádě daří budovat prestižní kurz, o kterém se hovoří už i v zahraničí jako o něčem výjimečném. Vážím si toho, že jsem těch deset let u toho mohl být...

Velitel kurzu přežití pro novináře František Heideker (vpravo).