natoaktual.cz

Afghánistán není a nikdy nebyl hřbitovem impérií

2. ledna 2020  11:12
Petr Štěpánek, bývalý český velvyslanec v Afghánistánu
Nadužívaná floskule bývá východiskem pro vyjádření názoru, že v Afghánistánu je všechno špatně, naši vojáci tam umírají zbytečně a vůbec bychom měli všichni z téhle země odejít. Tak pro pořádek – Afghánistán není a nikdy nebyl hřbitovem impérií.  
Afghánská metropole Kábul | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Pro potvrzení tohoto faktu stačí trochu zabrousit do historie (ne moc, opravdu jen trochu). Když ponechám stranou legendární starověk s Alexandrem Makedonským, kde absenci informací nahrazuje až příliš často bujná fantazie, můžeme začít něčím modernějším, třeba středověkem.

Můžeme začít třeba na přelomu 10. a 11. století. Afghánistánu (on se tak tehdy ale ještě nejmenoval) a širokému dalekému okolí na západ i východ tehdy panovala turkická dynastie z Ghazní (z toho samého Ghazní, o které se v létě a na podzim 2018 tolik bojovalo). Dynastie zanikla v druhé polovině 12. století rukou konkurenční tádžické dynastie Ghórovců ze severu.

Nejsou na umření

Spojené státy ani mezinárodní koalice nejsou ani po 18 letech své přítomnosti v zemi na umření. Ostatně také nepřišly do Afghánistánu tuto zemi dobýt a opanovat.

To, čemu se posléze začalo říkat Afghánistán (Afghánci je historicky cizinecký název pro Paštuny), přešlo ve 13. století pod vládu mongolských Ílchánů, pak jejich následovníků uzbeckých Timurovců, které na začátku 16. století nahradili rovněž uzbečtí Mogulové – šáh Bábur svoji kariéru zakladatele této indické dynastie zahájil v Kábulu, kam přesídlil ze své domoviny na sever od Hindúkuše. V Kábulu je také pohřben.

Afghánistán se tak stal pohraničním územím mezi dvěma rivaly – indickými Moguly na východě a íránskými Sáfíjovci (což byla původně rovněž turkická dynastie) na západě. Po více než dvou stoletích, teprve až vraždou íránského šáha Nádira v roce 1747 se otevřela cesta veliteli jednoho z afghánských oddílů v Nádirově armádě – Ahmadu Šáhu Durránímu – k založení vlastního státu v mocenském vakuu, které vzniklo v důsledku téměř současného zániku obou regionálních rivalů. Ani jedna ze zmíněných říší nezanikla kvůli „Afghánistánu“.

Velká Británie je často zmiňována jako příklad hrobu na „hřbitově“. Je pravdou, že první anglo-afghánská válka (1838-41) se z hlediska vojenského příliš nepovedla a z britského vojenského kontingentu v Kábulu nepřežil nikdo. Nicméně Británie si prosadila svou z hlediska politického a Afghánistán se stal příjemcem britských respektive indických subsidií, jinými slovy se stal na těchto subsidiích závislý. Zánik ani Velké Británie ani britského panství v Indii se nekonaly.

Druhá válka v letech 1878-80 sice také měla své oběti na britské straně, když afghánští vojáci revoltovali kvůli zadrženým platům a ne zcela věcně správně si vylili zlost na britském vyslanci siru Louisi Cavagnarovi a jeho nepočetných ochráncích. Nicméně trestná výprava lorda Robertse ustála v Kábulu i Kandaháru přesilu Paštunů a Tádžiků, na trůn dosadila emíra Abdarrahmána a spořádaně se vrátila do Indie. Přímým důsledkem této války bylo potvrzení britské kontroly nad zahraniční politikou Afghánistánu a britské svrchovanosti na východ a jih od linie, které se podle jejího demarkátora z konce 19. století říká Durandova linie a která dodnes tvoří poněkud kontroverzní hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem.

Opomíjená třetí anglo-afghánská válka, či spíše válečná epizoda, na sklonku 1. světové války pak vedla k uzavření smlouvy mezi Británií a Afghánistánem, která na jedné straně potvrdila úplnou nezávislost Afghánistánu, na straně druhé jej ale zbavila britských subsidií a také definitivně i území na východ a jih od Durandovy linie, které zůstalo Indii. Dvě třetiny Paštunů se tak definitivně ocitly v Indii, dnes Pákistánu. V každém případě britské impérium všechny tyto dozajista strašné porážky přestálo bez větší úhony.

V roce 1978 jeden mechanizovaný prapor afghánské armády zavraždil prezidenta Daúda a dopustil se tak státního převratu s dalekosáhlými důsledky. Poté, co komunistická revoluce zkonzumovala své první dítě, prvního vůdce režimu Muhammada Tarakího, zkonzumovali jeho nástupce Hafizullaha Amina Sověti.

Nikým v samotném Afghánistánu nijak zvlášť požadovaný státní převrat na sklonku roku 1979 (Aminův nástupce Babrak Karmal dlel toho času v Československu) v důsledku jen umocnil negativní vývoj předchozího roku. Zejména na venkově zvláště za Amina poněkud stalinisticky uchopené reformní úsilí nové vlády rychle vedlo k negativní ozbrojené reakci, která byla jak sociálně, politicky a ideologicky konzervativní, tak po roce 1979 i nacionalistická.

V globálním kontextu studené války na jedné straně a regionálního soupeření Indie a Pákistánu na straně druhé, se spolu s objevem kouzla politického islámu generálem Ziyou al-Hakkem coby zdrojem legitimity pákistánského politického režimu snad ani nedal očekávat jiný vývoj, než že se z Aghánistánu stane komplikované proxy bojiště, kterým z částečně odlišných, částečně podobných důvodů zůstal dodnes.

Fiasko v Afghánistánu ale k zániku Sovětského svazu bezesporu nevedlo. Exponovalo však nefunkčnost sovětského politického systému (o intervenci na zapřenou před zbytkem politbyra rozhodla úzká skupina osob kolem Brežněva) a fatální disproporci mezi globálními ambicemi a existujícími zdroji. Bylo to spíše naopak, když zánik Sovětského svazu a jeho subsidií vedl k zániku režimu prezidenta Nadžíbulláha v roce 1992, což poměrně jasně ukazuje na vektor závislostí v tomto koutě světa. Mudžáhidové, vojenští vítězové se mezi sebou nedokázali dohodnout a výsledkem byla krvavá občanská válka s dramatickým nárůstem kriminality, která vydláždila cestu k nástupu Tálibánu s ideologickými kořeny v jihopaštunském vesnickém prostředí a strategickými kořeny regionálního politického zájmu Pákistánu.

Spojené státy ani mezinárodní koalice nejsou ani po 18 letech své přítomnosti v zemi na umření. Ostatně také nepřišly do Afghánistánu tuto zemi dobýt a opanovat. Přišli jsme – my všichni spojenci – do země rozvrácené už tehdy více než dvacetiletou válkou na základě aktivace článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany spojence, který byl zasažen nejobludnějším teroristickým útokem v dějinách 11. září 2001, jenž byl spuštěn a do jisté míry i zorganizován z Afghánistánu.

Vojenská porážka Tálibánu

Nikdo si už opravdu hodně dlouho nemyslí, že Tálibán lze vojensky porazit. Důvodů je stejně jako v případě jiných regionálních teroristických organizací příliš dlouhá řada.

Mezinárodní koalice se dopustila jistě celé řady chyb – odkládáním rekonstrukce země, nedůsledností v tlaku na afghánské vlády a podceněním nebezpečí Tálibánu, jeho životaschopnosti a ochoty poučit se z vlastních chyb.

Naopak jsme přecenili akceschopnost afghánských politických institucí po dvou desetiletích bezvládí a občanské války.

Nikdo si už opravdu hodně dlouho nemyslí, že Tálibán lze vojensky porazit. Důvodů je stejně jako v případě jiných regionálních teroristických organizací příliš dlouhá řada, aby byla diskutována na tomto omezeném místě. Cílem mezinárodní přítomnosti je a) umožnit afghánským politickým a bezpečnostním institucím dorůst do stavu, aby mohly vládnout zemi samy, bez cizího mentorování, b) vytvořit tím prostředí k usmíření v zemi. A tento problém je mnohem větší než celý Tálibán, který tak jako tak dříve či později přestane existovat.

Nikomu z nás není lehko, když stojí u rakve padlého vojáka. Ale dokud existuje nebezpečí, že případného bezvládí v Afghánistánu zneužijí podporovatelé Tálibánu k destabilizaci země a regionu a že příznivci bin Ládina a jim podobní ji zneužijí k dalším útokům na západní civilizaci, má smysl v zemi být a pomáhat jí, aby nám pak dokázala pomoct ona. Dokud existuje alianční shoda nad tímto úkolem, v Afghánistánu zůstane i Česká republika jako člen mezinárodní koalice.

Ten úkol vidět za hranice našeho politického horizontu, vidět v Afghánistánu nejen riziko (bezpečnost, migrace), ale také příležitost pro extrapolaci ideálů humanitních mimo náš středoevropský dvorek, se netýká jen Afghánistánu, ale hlavně nás samotných.

Petr Štěpánek
autor působil jako český velvyslanec v Afghánistánu

natoaktual.cz
zpět na článek