natoaktual.cz

Před 100 lety a dnes: USA stále v čele. Ale jak dlouho?

19. listopadu 2018  19:01
Pavel Hlaváček, Západočeská univerzita v Plzni
Jen co jsme za přítomnosti několika světových státníků oslavili vyhlášení nezávislosti Československa, připomínáme si společně konec Velké války (1914-1918). Ačkoli by bylo klišé opakovat mnohokrát vyslovenou frázi o tom, že se svět od té doby změnil, nezaškodí, pozastavíme-li se na chvíli nad tím, jak vypadala mocenská rovnováha před sto lety a jak vypadá dnes.  
Americká letadlová loď USS Abraham Lincoln | foto: US Navy

Na počátku 20. století odpovídalo světové uspořádání multipolárnímu modelu. Center moci bylo několik, existovaly mezi nimi však poměrně velké rozdíly, a ty se navíc prohlubovaly. Mezi teoretiky 19. století byl široce rozšířený názor, že budoucnost světa bude ležet na bedrech několika světových mocností. Tato teze vycházela z teorie sociálního darwinismu – tj. teze, podle které ve světové politice mohou přežívat jen ti silnější, zatímco slabí dříve či později odpadnou. 

Například Joseph Chamberlain, svého času jeden z nejvlivnějších státníků Velké Británie na přelomu 19. a 20. století, tvrdil: „Mám dojem, že současná tendence je soustředit veškerou moc do rukou největších impérií, zatímco menší, zaostávající království zřejmě poklesnou na druhořadé a podřízené místo.“

Z čeho plyne moc

To, co ze Spojených států před první světovou válkou činilo světovou mocnost, byla především jejich ekonomická síla. … Naopak velikost armády USA (s výjimkou námořnictva) zůstávala ve srovnání s ostatními národy relativně omezená.

Největší perspektivu skýtaly tři světové velmoci, přičemž chladný mocenský kalkul dával největší šance Spojeným státům americkým, Britskému impériu a Rusku. Ve všech případech díky kombinaci jejich teritoriální rozlohy, počtu obyvatel a možnostem dalšího růstu. Přesto rozdíly mezi těmito velmocemi byly obrovské. Spekulovalo se, že by se mohla objevit i čtvrtá velmoc: Německo, ale to by muselo uskutečnit celkovou revizi.

To, co ze Spojených států před první světovou válkou činilo světovou mocnost, byla především jejich ekonomická síla. Už v roce 1861 se Spojené státy se staly druhou nejvíce industrializovanou zemí na světě (za Velkou Británií). A ještě před vypuknutím první světové války stoupl podíl USA na celosvětové průmyslové výrobě na dvojnásobek německé či britské produkce, které tou dobou figurovaly na druhém, resp. třetím místě.

Naopak velikost armády USA (s výjimkou námořnictva) zůstávala ve srovnání s ostatními národy relativně omezená. Vládě ve Washingtonu ale nechyběla ambice svou hospodářskou moc „přetavit“ do větší moci politické. Rostoucí asertivitu nejlépe vystihuje výrok prezidenta Theodora Roosevelta, který tvrdil: „Dvacáté století nám kyne údělem mnoha národů. Pokud zůstaneme nečinně stát…pokud ucukneme před tvrdými střety, v nichž si muži musí vydobýt vítězství s ohrožením života a všeho, co jim je drahé, pak nás odvážnější a silnější národy předstihnou a dobudou si nadvládu nad světem pro sebe.“

Význam Ruska před rokem 1914 spočíval především ve velikosti jeho pozemní armády (největší na světě) a námořnictva (třetí největší). Míra industrializace Ruska za zbytkem světa sice „pokulhávala“, ale od konce 19. století rychle rostla. Těžkou ranou pro ruské sebevědomí představovala porážka ve válce s Japonskem (1904-1905). Potupa to byla o to větší, že „žlutý muž“ zvítězil nad „bílým“ vůbec poprvé. 

Tato porážka ale nebyla náhodná. Odhalovala širší souvislosti: špatně vybavená armáda, prohlubující se sociální nerovnosti a neschopnost společenských elit provést reformu politického systému. Toto vše z Ruska činilo zemi značně nepředvídatelnou, což se mimochodem potvrdilo za první světové války (Rusko nedodrželo své alianční závazky a uzavřelo s Německem separátní mír).

Třetí nejvlivnější mocností před sto lety zůstávala Velká Británie, a to zejména díky svému impériu. Jeho rozloha činila kolem 31 mil. km2 a počet obyvatel odpovídal asi čtvrtině tehdejší světové populace. Páteří britské moci tvořilo mohutné a moderně vyzbrojené námořnictvo se sítí základen po celém světě. Také v oblastech jako bankovnictví, obchod, pojišťovnictví a další patřila Británie mezi světovou špičku. 

Přesto nejeden pozorovatel na přelomu století zaznamenal, že Británie je již za svým zenitem a že její moc relativně upadá. Smrt královny Viktorie (1901) bývá někdy označováno jako symbolická tečka za jednou etapou dějin, ve které Británie sehrávala výsadní postavení.

Velkou neznámou pak představovalo Německo: po Rusku druhý nejpočetnější národ v Evropě, s prudce rostoucí ekonomickou základnou. Dokud byl u moci kancléř Otto von Bismarck (odstoupil nuceně v roce 1890), německé vedení opakovalo, že o teritoriální expanzi nemá zájem a je spokojeno v existujících hranicích, a to jak v Evropě, tak i zámoří. 

Nicméně na počátku 20. století tomu věřil už jen málokdo – obzvláště poté, co nástupce Bismarcka, Bernhard von Bülow, prohlásil: „Časy, kdy Němci jednomu sousedovi přenechali zemi, druhému moře a pro sebe si nechali nebe, kde vládne čistá doktrína – tyto časy jsou za námi. Nechceme nikoho zastiňovat, avšak požadujeme také svoje místo na slunci.“

Mocenské uspořádání dnes vykazuje jen nemnoho společných rysů s tím, které existovalo do první světové války. Sociální darwinismus je konsenzuálně chápán jako nevědecká teorie, bylo vytvořeno nespočet institucí a organizací, které prohlubují vzájemnou spolupráci. V důsledku toho komunikace mezi státy daleko komplexnější. Nicméně soupeření o vliv ve světové politice zůstává, přičemž mnohé z nástrojů, které státníci používali před 100 lety, by obstály i dnes. 

Ještě před deseti lety bylo běžné označovat světové uspořádání jako unipolární. Až do té doby se odborníci na mezinárodní vztahy přeli o to, do jak velké míry se Spojené státy přibližují postavení světového hegemona a jak dlouho jim takovéto výjimečné postavení vydrží. Tento zdánlivě akademický spor ukončila finanční krize, která prudce zasáhla Spojené státy v roce 2008 a relativně posílila postavení Číny. 

Dle Světové banky se největší světovou ekonomikou (dle parity kupní síly) stala Čína v roce 2014. Spojené státy, které si toto prvenství držely od roku 1872, byly odsunuty na druhé místo (resp. na třetí, počítáme-li i Evropskou unii). Rusko podle stejných měřítek v současnosti pohybuje na šestém místě (resp. na sedmém, pokud počítáme i EU) a Británie na devátém, resp. desátém místě. 

Naši předkové, kteří žili na počátku 20. století, by se patrně museli divit, kdybychom jim oznámili, že během jednoho století se mezi desítku největších ekonomik světa dostane šest nezápadních zemí: krom zmiňované Číny a Ruska ještě Indie, Japonsko, Indonésie a Brazílie a že mezi desítkou populačně nejsilnějších zemí světa nebude figurovat ani jedna země evropská. Zjištění by to bylo o to větší, že přirozený přírůstek evropské populace je v dlouhodobém měřítku (tj. desítky let) záporný.

Jak dlouho ještě?

Většina analýz – byť zdaleka ne všechny – které předvídají vývoj v 21. století, se shodují, že nejpozději do jeho poloviny se z Číny stane globální velmoc. Jakmile se tak stane, bude dělat vše proto, aby ze svého orbitu vytlačila Spojené státy.

Alexis de Tocqueville patřil mezi nemnoho autorů, kteří už ve třicátých letech 19. století předpovídali vzestup USA a Ruska. Jeho predikce se naplnila v polovině 20. století. Rusko dnes – slovy prezidenta Obamy – představuje pouhou „regionální mocnost, která ohrožuje některé své sousedy, nikoli pro svou sílu, ale slabost“. 

Kdyby Tocqueville žil o sto let později a disponoval stejnou schopností předvídat budoucnost, musel by predikovat nástup Číny. Ta přitom v 70. letech 20. století nebyla vůbec zahrnována v mezinárodních žebříčcích. A pak během jediné generace její HDP vzrostlo z méně než 300 miliard USD v roce 1980 na více než 12 bilionů USD v roce 2017. 

V tomto období se růst čínského HDP pohyboval kolem 9 procent a pouze ve třech letech (1981, 1989, 1990) klesl pod 6,9 procent. Jen pro srovnání: když růst americké ekonomiky před první světovou válkou (1860-1913) dosahoval svého vrcholu, činil v průměru kolem 4 procent. 

Většina analýz – byť zdaleka ne všechny – které předvídají vývoj v 21. století, se shodují, že nejpozději do jeho poloviny se z Číny stane globální velmoc. Jakmile se tak stane, bude dělat vše proto, aby ze svého orbitu vytlačila Spojené státy. 

Nevíme, zda střetávání zájmů bude probíhat konfrontační cestou, či nikoli. Vyloučit se nedá ani jedna varianta. Ostatně ani studená válka nepřerostla v otevřený konflikt. Nás Evropany může jen utěšovat, že soupeření o mocenský primát se nás týkat nebude. Toto století bude po všech stránkách patřit Asii. 

Pavel Hlaváček
autor působí na Západočeské univerzitě v Plzni

natoaktual.cz
zpět na článek