Příležitost nebo krize? Výzvy současné obranné politiky ČR, 2. část

Peníze na personál – ale kde ho vzít?

Druhou možností, kam investovat obrovské sumy peněz, reprezentované cifrou 2 % HDP, jsou lidé. Znamená to zkrátka zvýšit početní stavy AČR. Takový krok na první pohled dává smysl. Více vojáků potřebuje více techniky, více kasáren, více infrastruktury a to vše stojí peníze. Ptejme se ale jednak zda skutečně potřebujeme více vojáků? Proč? Proti komu?

Dojdeme k závěru, že více vojáků sice potřebujeme - v Obranné strategii z roku 2017 je jejich počet výhledově zvýšen o 5 000 - nicméně pro efektivní utracení dnešních 2 % HDP by resort obrany musel mít cca až 40 000 vojáků. Oproti necelým 23 000 dnes. Kde takové množství lidí vzít, však není jasné. Evropské státy se potýkají s demografickou krizí, přičemž Česká republika se svou relativně nízkou porodností je toho zářným příkladem. Lidé zkrátka nejsou.

Představa, že z populačního ročníku, který bude v nejbližší době tvořit cca 90 000 mladých lidí, jich každoročně do resortu dostaneme i více než 3000 k udržení počtu hypotetických 40 000 vojáků v situaci, kdy klesá zdravotní a fyzický stav populace a na trhu je obrovská konkurence soukromého sektoru, ale i policie a hasičů, je iluzorní. Úměrně tomu pak stoupl průměrný věk nováčků v AČR nad 27 let, což je trend ne zrovna povzbudivý.

Z psychologického hlediska lze dodat, že 27letý voják bude mít velmi brzo jiné preference, než se stěhovat z jednoho konce republiky na druhý podle toho, u kterého útvaru jej bude zapotřebí. Bude chtít rodinu, což může vést k poklesu jeho motivace riskovat život a jeho fyzická výkonnost bude klesat rychleji než u čerstvých dvacátníků atd. Přitom jak ještě uvidíme, vysoký věk není pro resort obrany problémem jen u vojáků.

Možným řešením – alespoň u některých specifických míst například u Vojenské policie – může být flexibilní možnost část funkcí obsadit občanskými zaměstnanci v případě, že se nedaří naplnit je mladými vojáky. Jen to nám ale trn z paty nevytrhne.

Druhým možným přístupem – byť kontroverzním, ale velmi dobře např. v USA fungujícím, je poskytování občanství cizincům za kontrakt v ozbrojených silách – ideálně do úrovně poddůstojnických funkcí. Po dobu služby je možnost cizince dostatečně prověřit a služba v armádě je koneckonců tradičně dobrým nástrojem asimilace.

V souvislosti s hledáním řešení nenaplněnosti resortu obrany je nicméně zarážející, že pokud se vede debata o zvyšování platů, což má sloužit jako motivační faktor pro zisk personálu, pak jsou konstantě zmiňování pouze vojáci. Je tak překvapivě opomíjen princip civilního řízení resortu obrany, který vyžaduje přítomnost silného civilního elementu na sekcích MO, ale i agenturách či Univerzitě obrany atd.

A právě nad platy těchto civilních odborníků nutných k řízení celého systému se v souvislosti s výdaji na obranu zatím nezamýšlí téměř nikdo (čest výjimkám). Dochází tak k dramatickému propadu úrovně platů zaměstnanců na civilních pozicích (tzn. občanských případně státních zaměstnanců) v porovnání s platy vojáků. U méně viditelných pozic a méně kvalifikovaných pozic například ve vojenských výcvikových prostorech činí rozdíl v platech občanských zaměstnanců a vojáků někdy i 10 000 Kč (ve prospěch vojáků a v čistých číslech).

A pro ilustraci neskutečně depresivní reality stačí zmínit, že (v modelovém případě) nový vysokoškolsky vzdělaný zaměstnanec na civilní pozici resortu obrany uvidí výplatu ve výši 17 696 Kč „čistého“ a po několika letech se stěží dostane přes 20 000 Kč, zatímco voják na fakticky stejné pozici, vykonávající stejnou práci a sedící ve stejné kanceláři v našem modelovém případě uvidí výplatu ve výši 46 000 Kč „čistého“. To, že se v případě civilisty nejedná o částku, se kterou lze důstojně přežít s místem výkonu práce Praha či Brno, a že se tedy nejedná o nastavení spravedlivé, je zcela zjevné.

Nejedná se ale ani o řešení prospívající funkčnosti resortu. Právě v této platové disparitě lze totiž spatřovat kořeny všech mediálně známých problémů resortu obrany akvizicemi počínaje. Předně totiž díky nižší atraktivitě civilních míst se na celé řadě úrovní projevuje neschopnost civilní odborníky pro resort získat. Personální „vyprázdněnost“ sekcí MO je tak rok od roku stále urgentnější, přičemž se týká právě Sekce vyzbrojování a akvizic. Neschopnost resortu nakupovat nové zbraně je pak jen logickým důsledkem – nemá je zkrátka kdo koupit.

A konečně o vzrůstající neochotě dramaticky podfinancovaných civilních zaměstnanců resortu bojovat za zájmy vojáků na politické úrovni se sice otevřeně nemluví, ale skutečná rivalita je značná. O dopadech na fungování resortu si tak jistě každý udělá obrázek sám.

Druhým důsledkem, s možná ještě závažnějším dopadem, je nevyhnutelné stárnutí civilního personálu resortu obrany. Přičemž už dnes má MO nejstarší zaměstnance ze všech ministerstev v ČR a jejich průměrný věk dosahuje 50,8 roku (a 50,5 pro státní úředníky v resortu MO), přičemž více než třetina jich je ve věku nad 56 let.

Nízké platy na civilních pozicích jsou totiž lákavé především pro skupinu vysloužilých vojáků, kteří tak mohou kombinovat výsluhu a plat na civilním místě. Z pohledu sociálního se jedná jistě o záslužné řešení toho, kam umístit vysloužilé vojáky – z pohledu funkčnosti systému je ale třeba se tázat, zda tato sociální role resortu obrany přísluší a jaké negativní jevy způsobuje.

Vyšší věk u občanských a státních zaměstnanců resortu sebou totiž kromě životních zkušeností a zvyšování důležité institucionální paměti nese i s věkem spojená zjevná negativa. Ve výsledku pak resort přestává být schopen nahrazovat do důchodu odcházející civilní zaměstnance mladými odborníky - logicky bez vojenské zkušenosti - čímž dochází ke ztrátě kontinuity a expertízy.

Aby nedošlo k omylu – řešením není jakkoliv snížit výsluhy nebo platy vojáků. Bývalí vojáci si je za mnoho let služby státu zaslouží. Stejně tak aktivní vojáci jsou vystaveni celé řadě omezení, která civilní zaměstnanci nemají, čili vyšší plat je zasloužen. Není ovšem morální a z pohledu funkčnosti systému ani únosné, aby civilisté průměrně za přibližně stejnou práci pobírali dvakrát nižší plat (notabene bez nároku na výsluhu). Jediným řešením je finančně zvýhodnit civilní zaměstnance resortu v porovnání s jinými resorty.

Je-li obrana prioritou – od čehož jsou například odvozovány po právu benefity a platy vojáků – pak musí být také prioritou zaplatit civilní pozice na obraně výrazně lépe než v jiných resortech. V opačném případě si na chápání vážnosti současných bezpečnostních hrozeb jen hrajeme a věnujme se raději stavbě dětských hřišť.

Otázku motivace, struktury a výše výdajů na obranu však musí mít politická elita na paměti nejen v době blížících se voleb, ale dlužno dodat, že i po nich...

Lukáš Dyčka
autor působí v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany