Trump zkouší nátlak Čínou, Kim se ale jaderných zbraní jen tak nevzdá

Bezmála sedmdesát let jaderného programu

Snahy Severní Koreje získat technologie použitelné k výrobě jaderných zbraní nejsou ničím novým „pod sluncem“. Dají se vysledovat až do 50. let minulého století, kdy započala spolupráce severokorejských vědců s jejich kolegy ze Sovětského svazu. Od té doby se i přes úsilí mezinárodního společenství Severokorejcům podařilo zvládnout výrobu jaderného materiálu nejen přepracováním vyhořelého jaderného paliva, ale také technologií obohacování uranu, a úspěšně provézt pět zkoušek nukleární nálože.

Od 60. let pracují severokorejští vědci také na vývoji balistických střel, jejichž úkolem je dopravit jadernou nálož na cíl. I přes dílčí úspěchy, mezi něž se dá jistě považovat nedávné testování střely středního doletu na tuhá paliva, se jim však nepodařilo miniaturizovat nukleární zařízení natolik, aby mohlo být namontováno na nosič, ani úspěšně vypustit mezikontinentální balistickou střelu. Severokorejské rakety tak zatím ani zdaleka nemají dolet několik tisíc kilometrů, aby mohly zasáhnout území Spojených států.

Jaderné zbraně jako záruka přežití

Přestože k operačně použitelné jaderné hlavici vede ještě několikaletá cesta, pro režim v Pchjongjangu se tyto zbraně staly již dávno základemzahraniční i vnitropolitické strategie přežití.

Z vojenského hlediska odstrašují jakéhokoli případného útočníka, což lze doložit zdráháním amerických prezidentů použít proti Severní Koreji vojenskou sílu. Kim Čong-il, otec současného vůdce, se totiž dobře poučil z osudů iráckého diktátora Saddáma Hussaina i libyjského Muammara Kaddáfího, kteří byli – podle chápání Pchjongjangu – zbaveni své moci díky tomu, že nevlastnili atomové zbraně jako prostředek odstrašení.

Jaderný arzenál navíc lehce vyrovná nepoměr ve výdajích na armádu. Přestože Severní Korea utrácí na zbrojení ročně průměrně 3,5 miliardami dolarů, což je přibližně 23 % celého HDP země, tak je to nesrovnatelně méně než vojenský rozpočet Jižní Koreje, který se pohybuje okolo desetinásobku – v roce 2016 dosáhl 36,8 miliard dolarů. Ne nadarmo se atomovým zbraním říká zbraně chudého muže.

Získání nukleárních vojenských kapacit je také důležitým zdrojem vnitřní stability severokorejského systému. Status jaderné velmoci, který si režim veřejně nárokuje od roku 2005, posiluje legitimitu Kimovské dynastie před vlastním obyvatelstvem a stvrzuje významnou pozici armády v tamější mocenské struktuře. Navíc díky nim patří KLDR, jak zní zkrácený oficiální název země, do „elitního klubu“ nemnoha jaderných velmocí světa.

Kim Čong-un shrnul výhody jaderných zbraní slovy: „Zaručují mír, ekonomickou prosperitu a šťastný život lidu.“

„Narušují mír, stabilitu a bezpečnost“

Severokorejské jaderné ambice však nevyvolávají reakci pouze na úrovni OSN, kde se všichni členové Rady bezpečnosti dlouhodobě shodují, že takové kroky „narušují mír, stabilitu a bezpečnost“, ale také mezi samotnými zeměmi východoasijského regionu, které na ně odpovídají upevňováním vlastní bezpečnosti.

Výdaje na zbrojení navyšují Jižní Korea i Japonsko, které navíc v roce 2015 schválilo reinterpretaci ústavního článku 9, jenž nyní dovoluje zemi podílet se na akcích kolektivní sebeobrany – například při řešení severokorejského problému. Soul a Tokio také loni podepsaly dohodu o sdílení zpravodajských informací, která prohloubí jejich vojenskou spolupráci a mohla by být základem hlubší alianční struktury Spojených států ve východní Asii.

Washington pod vedením Donalda Trumpa totiž pozice v regionu vyklízet nebude. Na rozdíl od Trumpových vyjádření v průběhu předvolební kampaně, Spojené státy nedávno opakovaně potvrdily své spojenecké závazky vůči východoasijským partnerům a prostřednictvím rozmístění antibalistického systému THAAD zvyšují svou přítomnost v Jižní Koreji, kde je dlouhodobě dislokováno 28 500 amerických vojáků.

Nukleární ambice Kim Čong-una tak začínají představovat zásadní problém pro Čínu, jelikož odůvodňují rostoucí angažovanost Spojených států v regionu. Čína však tyto kroky vidí jako součást americké zadržovací strategie namířené proti ní a proti jejím velmocenským ambicím.

Strategické vyčkávání 2.0

Základním stavebním kamenem čínské strategie vůči Korejskému poloostrovu je udržet samostatný severokorejský stát tvořící nárazníkovou zónu mezi čínskými hranicemi a americkými jednotkami na jihu poloostrova. Čína proto nesouhlasí s tvrdými akcemi, které by podryly stabilitu Kimovského režimu.

Avšak kvůli rostoucímu napětí v regionu je Peking stále ochotnější ke zvýšení nátlaku na svého souseda, což dokládá mimo jiné ukončení importu severokorejského uhlí pro zbytek letošního roku či varování, že Peking sníží dodávky ropy, pokud KLDR provede svůj šestý jaderný test. Zprávy o tom, že tak již Čína udělala, které se v posledních dnech objevily, je však nutné brát s rezervou – omezení prodeje pohonných hmot může být spojeno například se začínající zemědělskou sezónou i zvýšenou spotřebou armády.

Právě snaha přimět Čínu k většímu nátlaku na Pchjongjang je jedním z prvků přístupu prezidenta Trumpa, jenž se chce svojí aktivní politikou odlišit od tzv. strategického vyčkávání svého předchůdce Baracka Obamy a vyřešit tak konečně severokorejský jaderný problém, s nímž se neúspěšně potýkají všichni američtí prezidenti od konce studené války.

Trump po svém zvolení na nic „strategicky nevyčkával“ a spustil tvrdou rétoriku, podle níž „jsou na stole všechny možnosti řešení“, od projednání celé věci s Kimem nad hamburgerem po preemptivní útok na severokorejská jaderná zařízení.

Přestože Trump nedávno znovu zopakoval, že by byl ochoten se s Kim Čong-unem za „vhodných podmínek sejít“, nezdá se, že by nabídka na přímé jednání bez předchozích podmínek byla řešením, které by Washington opravdu vážně zvažoval. Rovněž odhodlání k vojenské akci je podle posledních vyjádření stále méně pravděpodobné, a to nejen kvůli nejistému výsledku takové operace, ale také kvůli možné eskalaci ve větší ozbrojený konflikt.

Současná americká administrativa se tedy více méně vrátila ke stejným komponentům, z nichž se skládalo i Obamovo strategického vyčkávání – politika, jež dala Severní Koreji čas k rozvoji jejího jaderného programu místo toho, aby přispěla k jeho ukončení. Trump ji okořenil silnou rétorikou a asertivnějším přístupem. Spojené státy pod jeho vedením tak pokračují ve zvyšování nátlaku na Pchjongjang pomocí nekompromisní rétoriky, posilování vojenské přítomnosti v oblasti, přenesení části odpovědnosti na Čínu, koordinace s východoasijskými spojenci a voláním po dalších sankcích OSN.

Zafunguje Trumpova politika?

Hodnotit, zda Trumpova asertivnější politika funguje, je ještě velmi předčasné. K šestému testu jaderných zařízení sice zatím nedošlo, otázkou však je, zda úspěšně zapůsobilo americké odstrašování, protože ihned druhý den po oslavách 105. let od narození Kim Ir-sena provedla Severní Korea neúspěšný test raket.

Režim Kim Čong-una by se musel dostat do opravdu vážného ohrožení svého přežití, aby vůbec nad opuštěním svých jaderných ambicí začal přemýšlet. Vždyť k tomu Severní Korea nepřistoupila ani v 90. letech, kdy procházela největší krizí za dobu své existence – země se musela vypořádat se ztrátou spojenců, nefunkční ekonomikou, nedostatkem paliv i cizí měny a rozsáhlým hladomorem.

Dnes je oproti tomu situace značně odlišná, a i přes občasné zprávy o opaku je Kim Čong-un stále pevně u moci. Spojené státy tedy budou muset svůj nátlak na režim značně zvýšit, či hledat zcela jinou možnost, jak severokorejský jaderný problém vyřešit.

Jan Blinka
autor je analytikem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky