natoaktual.cz

Rok 2017 ve znamení změny zahraniční politiky USA

2. ledna 2017  17:42
Pavel Hlaváček, Západočeská univerzita v Plzni
Je již pomalu klišé neustále zmiňovat nečekané zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA a jeho potvrzení jeho úřadu Sborem volitelů (Electoral College), stejně tak jako očekávané ukončení prezidentování Baracka Obamy, vyvolává mnoho spekulací, jaká bude zahraniční politika budoucího prezidenta. Ať už však skutečná podoba Trumpovy politiky bude jakákoliv, tak bez debat půjde o nejvýznamnější zahraničně-politickou událost letošního roku.  
Donald Trump | foto: Gage Skidmore / Flickr

Debaty jsou o to intenzivnější, že v Bílém domě dojde k výměně dvou zcela odlišných osobností – demokrata Obamu po osmi letech nahradí republikán Trump – se naprosto odlišnými představami o tom, jak by měl vypadat svět a jaká je role USA v něm.

Přízrak Trumpova hokynářského izolacionismu

Přečtěte si související text Daniela Anýže

Bude Donald Trump preferovat izolacionismus podle hesla „America First“, jak naznačuje Robert B. Davis na portále The Hill? Máme absenci zkušeností se zahraniční politikou a některé excesy v chování Donalda Trumpa chápat jako hrozbu bezpečnosti, jak varoval editorský kolektiv časopisu Foreign Policy? Lze „trumpismus“ označit za mix „populismu, nativismu a xenofobie, servírovaného s příměsí cynismu“ , jak to učinil časopis The Economist? Budeme s odstupem času souhlasit s tvrzením Toma Wrighta z Brookings Institution, podle kterého je zcela zřejmé, že uplynulé volby v USA byly ty nejdůležitější na světě od parlamentních voleb v Německu roku 1932 (tj. před nástupem Adolfa Hitlera)?

Aniž bychom se snažili přiklonit se k jednomu či druhému názoru, pokusme se stručně zamyslet, jak se v této debatě zorientovat a na co se soustředit, abychom si mohli vytvořit vlastní názor. Existuje totiž několik základních kroků, které nám v této věci mohou být výrazně nápomocny.

Nepoznamenán politikou

Na rozdíl od Bushe či Cartera byl Trump zvolen prezidentem, aniž by před vstupem do Bílého domu zastával jakoukoli politickou funkci. V tomto ohledu je srovnatelný snad jen s prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem.

V prvé řadě, chceme-li pochopit, jaká bude politika nového prezidenta USA, je třeba začít u hlavy státu, která se se svým úřadem právě loučí. Prezidentské volby jsou soubojem idejí a obecně platí, že jakýkoli kandidát na prezidenta, Donalda Trumpa nevyjímaje, se musí vymezit vůči směřování úřadujícího prezidenta. Musí poukázat na jeho selhání a současně přesvědčit voliče, že jeho vize je lepší. Stručně řečeno, pokud pochopíme, jaké byly hlavní principy „Obamovy doktríny“, můžeme si být téměř jistí, že jeho nástupce nepůjde ve stejných „šlépějích“.

Než se dostaneme k samotným tématům, která byla v uplynulých volbách artikulována, je dobré si uvědomit, že zahraniční politika se zřídkakdy stává hlavním tématem prezidentských voleb. Voliče přirozeně zajímají především témata politiky domácí, jako je tvorba pracovních míst, výše daní, úroveň zdravotnictví aj. Z minulosti známe jen několik výjimek. Například v roce 1968, když Amerika zabředla do konfliktu ve Vietnamu, zvolili lidé republikánského kandidáta Richarda M. Nixona. Ten totiž, na rozdíl od konkurenta, viceprezidenta Huberta H. Humphreyho, dokázal voliče přesvědčit, že ví, jak ukončit válku a přitom zajistit „čestný mír“.

Donald Trump byl typickým kandidátem, který zahraniční politice věnoval jen okrajový zájem, přičemž toto bylo patrné už během republikánských primárek. Politické názory Donalda Trumpa formovaly v prvé řadě zkušenosti z prostředí „velkého byznysu“: mladý Donald vystudoval ekonomiku (v roce 1968 získal titul bakalář na University of Pennsylvania) a pak se zapojil do vedení rodinné firmy Elizabeth Trump & Son, která působila primárně v oblasti stavebnictví.

Takovéto „podnikatelsko-rodinné“ zázemí není nikterak výjimečné. Také George W. Bush ml. před tím, než vstoupil do politiky, působil v několika těžařských firmách v Texasu a jednu dokonce sám zakládal (Arbusto Energy). Jimmy Carter pro změnu zdědil farmu na produkci burských oříšků v Georgii, kterou pak několik let se svými sourozenci vedl. A v podobném výčtu bychom mohli pokračovat.

Avšak na rozdíl od Bushe či Cartera byl Trump zvolen prezidentem, aniž by před vstupem do Bílého domu zastával jakoukoli politickou funkci. V tomto ohledu je srovnatelný snad jen s prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem. Ten také až do svého zvolení (1952) nezastával žádný politický úřad. Nicméně byl to profesionální voják a během 2. světové války zastával funkci vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě.

Chceme-li se orientovat v zahraničně politických prioritách Donalda Trumpa, je vhodné sledovat jeho veřejná vystoupení, výroky a gesta. Určitým vodítkem v tomto smyslu měla být druhá televizní debata s Hillary Clintonovou (9. října 2016), o která organizátoři deklarovali, že bude zaměřena na zahraniční politiku. Bohužel se tak stalo jen zčásti. Mnoho otázek adresovaných na diskutéry bylo tematicky zcela mimo a zahraniční politiky netýkala vůbec. V jedné věci ale Trump zaujal: poukazoval na neschopnost Baracka Obamy vypořádat se s teroristickou organizací Islámský stát (IS) a opakovaně naznačil, že při jeho likvidaci by úzce spolupracoval s Ruskem.

Sblížení a stabilizace vztahů s Ruskem tudíž můžeme považovat za jeden prvních kroků, které bude Trump iniciovat. Zda v tomto bude úspěšný přirozeně nelze s jistotou říci. Jisté je pouze to, že splnění takového úkolu nebude snadné už proto, že stejný cíl si před vstupem do Bílého domu deklaroval Barack Obama i jeho předchůdce, George W. Bush. Oba nakonec neuspěli.

Pentagon povede mariňák Mattis. „Vzteklý pes“ s tvrdým postojem k Íránu

Přečtěte si související text Lubomíra Světničky

Další vodítko, jak zjistit plány vítěze prezidentských voleb, spočívá ve sledování těch lidí, kteří budoucího prezidenta obklopovali během volební kampaně, a těch, které prezident již nominoval do klíčových postů ve své administrativě. Těch je přirozeně mnoho, přesto někteří z nich mají svou vypovídající hodnotu. Je například známo, že Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost by se měl stát Mike T. Flynn: kontroverzní generál, který v minulosti vedl vojenskou rozvědku (DIA) a obhajoval společné tažení s Ruskem v syrské občanské válce.

Také kandidát na ministra zahraničí (secretary of state) Rex Tillerson, ředitel těžební společnosti ExxonMobile, má úzké vazby přímo na Vladimíra Putina z dob, kdy v Rusku Tillerson zastupoval společnost Exxon. Je tudíž docela možné, že prvním „pilotním“ programem americko-ruského sbližování bude koordinace bombardování Sýrie s cílem úplné eliminace IS.

Co ukáže inaugurační projev?

Směrodatné bývá to, kolik prostoru z celkové délky projevu, bývá věnováno zahraničně politickým tématům a jaká konkrétní slova bývají v této věci využívána; například kolikrát a v jakém pořadí bývají zmíněny slova „demokracie“, „svoboda“, „obchod“, „zóna volného obchodu“ nebo třeba „stabilita“ a „bezpečnost“. Podobně lze analyzovat, které státy a regiony jsou nejčastěji zmiňovány. Bude to Asie-Tichomoří, Evropa, nebo Blízký východ?

Vedení tajné služby CIA by dle informací z médií měl převzít Mike Pompeo, který – mimo jiné – ostře kritizoval dohodu s Íránem, vyjednanou za Obamy. Toto a mnohé další výroky Donalda Trumpa naznačují, že nový americký prezident bude usilovat o revizi americké zahraniční politiky vůči Blízkému východu, obzvláště pak vůči Izraeli. Ostatně na velvyslance USA v Tel-Avivu byl nominován David M. Friedman, který je znám svou obhajobou politiky izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.

Z výroků, které Donald Trump od svého zvolení učinil, patrně nejvíce mediální pozornosti upoutal jeho tweet, ve kterém oznamoval, že krátce po volbách mu k vítězství telefonicky pogratulovala prezidentka Taiwanu Tsai Ing-wen. Trump si musel být vědom, že tímto porušil princip „jedné Číny“, které vlády USA dodržovaly od roku 1979 a že takové jednání vyvolá diplomatickou roztržku.

Nicméně překvapit by to čtenáře zřejmě nemělo. Už v předvolební kampani Trump opakovaně kritizoval, že Čína „znásilňuje USA“, neboť jí okrádá o pracovní místa a Amerika v důsledku toho chudne. Když Čína „zadržela“ (17. 12. 2016) v zátoce Subic Bay americký podvodní dron, Trump to neváhal označit za krádež.

Toto a další incidenty naznačují, že nový americký prezident bude vůči Číně vystupovat daleko asertivněji, než tomu bylo doposud. Zda to ale bude znamenat i nárůst konfliktního potenciálu mezi USA a Čínou, není tak jisté. Trump totiž ve vztazích s Čínou kritizuje především údajnou nemohoucnost administrativy Baracka Obamy. On sám je přesvědčen, že se dokáže s Čínou dohodnout, aby společně vytvořil nátlak na Severní Koreu. Nicméně jak toho hodlá dosáhnout, nikdy nespecifikoval. A to je pro Trumpa typické: slibuje, co učiní a změní, ale konkrétní postup, či aspoň jeho náznak, neprozrazuje.

Ve vztazích k tradičním spojencům USA v Evropě (členským státům NATO) bude Trump vyžadovat větší spoluúčast na vlastní obraně. To není nic nového, tento požadavek zaznívá z Washingtonu dlouhá léta a bezmála pravidelně. Nicméně Trump bude ochoten jít dál. V jednom ze svých projevů (27. dubna 2016) varoval, že Amerika „musí být připravena nechat tyto země, aby se bránily sami o sobě“, i kdyby to bylo za cenu jejich jaderného vyzbrojení. Nařčení některých kritiků, že tímto hodlá rozpustit NATO, Trump kategoricky odmítá.

Změní Donald Trump českou armádu?

Přečtěte si související text Jiřího Šedivého

Posledním krokem, který můžeme učinit k pochopení „Trumpovy zahraničně politické doktríny“ ještě před tím, než budoucí prezident začne činit konkrétní rozhodnutí, je analýza inauguračního projevu. Průměrná délka těchto projevů u posledních čtyř amerických prezidentů činila přibližně 2000 slov. Samotné texty sice připravují prezidentům jejich poradci (speechwriter), ale jejich obsah má shrnovat to nejdůležitější, co chce nová hlava státu svým občanům vyjádřit.

Směrodatné bývá to, kolik prostoru z celkové délky projevu, bývá věnováno zahraničně politickým tématům a jaká konkrétní slova bývají v této věci využívána; například kolikrát a v jakém pořadí bývají zmíněny slova „demokracie“, „svoboda“, „obchod“, „zóna volného obchodu“ nebo třeba „stabilita“ a „bezpečnost“. Podobně lze analyzovat, které státy a regiony jsou nejčastěji zmiňovány. Bude to Asie-Tichomoří, Evropa, nebo Blízký východ?

Inaugurační slib Donald Trump přednese 20. ledna 2017. Jaká slova nový prezident použije, v tuto chvíli nevíme. Jejich znalost nám ale může být dalším dobrým vodítkem.

Pavel Hlaváček
autor působí na Západočeské univerzitě v Plzni

zpět na článek