Zrušení projektu Caracal & konec výmarského trojúhelníku

Francie, kde se vrtulníky měly vyrábět, zareagovala nejprve impulsivně – zrušila návštěvu prezidenta Francoise Hollanda ve Varšavě a delegaci polského ministerstva obrany na tehdy právě probíhajícím zbrojařském veletrhu v Paříži odebrala status oficiálních hostů. Rozhodnutí ale bude mít i další možná až strategické dopady na postavení Polska v Evropě a tím pádem i na jeho vztah k Česku.

Varšava už o jednoho tradičního spojence přišla na konci července, kdy se Velká Británie rozhodla opustit Evropskou unii. Varšavě by se nabízelo, že v této situaci může zaktivnit neoficiální skupinu tří států, Francie, Německa a Polska, nazvanou výmarský trojúhelník. Ta se vytvořila v roce 1991 ve snaze vtáhnout Polsko jako potenciálně důležitého člena EU a budoucí šestou největší unijní zemi do první ligy neformálního rozhodování o budoucnosti Evropy a z druhé strany přitáhnout pozornost francouzsko-německého motoru evropského sjednocování ke střední a východní Evropě.

Po brexitu a po zrušení kontraktu na vrtulníky, s protiněmeckou rétorikou a nedůvěrou vůči německé politice se ale zdá, že polská vláda o všechny důležité spojence během prvního roku konzervativní vlády strany Právo a spravedlnost přišla.

I kdyby brexit nenastal a Varšava francouzské vrtulníky koupila, na výmarským trojúhelníkem se vznášel mohutný otazník, jak naznačil například v rozhovoru pro zpravodajský server Defense24.pl šéf Polského institutu mezinárodních vztahů Slawomir Debski už letos v dubnu. „Přitáhnout Francii k východní Evropě, o což se od roku 2014 pokouší Německo, je strategická chyba, protože Francie v tomto regionu nemá žádná aktiva,“ tvrdí Debski.

Podle něho je nesmysl, aby Francie a Německo řídily východní politiku Unie, aniž by braly v úvahu polské názory. Kritizoval tím například fakt, že Paříž a Berlín nepozvaly Poláky k jednání o situaci na Ukrajině po obsazení Krymu a po ruské agresi na Donbasu.

Vrtulníková aféra tak jen prohlubuje nedůvěru a odtažitost, kterou Francie měla a má nejen vůči Polsku, ale i dalším novým členským zemím EU ve střední a východní Evropě. To se projevilo například jak odporem vůči liberalizaci pracovního trhu (případ polského instalatéra), tak vůči bezpečnostním otázkám (jak nové státy podle prezidenta Jacquese Chiraca „propásly možnost mlčet“ v případě války v Iráku, kdy podporovaly USA).

Podle analýzy think tanku Polityka Insight může Polsko pocítit hněv Paříže v jednáních o delegování pracovníků do jiných členských zemí EU (Francie je proti liberalizaci trhu služeb a vede spor o minimální mzdu), v jednání o společné klimatické politice EU, kde mají Paříž a Varšava naprosto odlišné názory na roli uhlí v energetice; v rozhovorech o příštím rozpočtu Evropské unie po roce 2020, kdy se čeká zásadní změna v přerozdělování peněz na pomoc méně rozvinutým regionům (kohezní politika), a konečně Paříž může využít i německého znechucení politikou Varšavy a začít prosazovat plán těsnějšího spojení zemí eurozóny, protože brexit zásadně oslabuje zbývající skupinu států, které nepoužívají euro.

Na konci srpna při oslavách 25. výročí vzniku neformální skupiny výmarského trojúhelníku se ještě mohlo zdát, že brexit donutil všechny tři vlády uvažovat nad těsnější spoluprací. Ministři zahraničí Polska, Německa a Francie vydali prohlášení o potřebě těsnější spolupráce, ale bez nějakých konkrétních cílů, pouze s odkazem na „posílení základů evropského sjednocování s aspirací vytvořit pružnější EU, která bude odrážet různé ambice členských států, pokud jde o stupeň integrace“. V tomto prohlášení je zakuklena jednak možnost některých členů zůstat stranou jádra sjednocování, ale i francouzská snaha o co nejtěsnější spolupráci v rámci eurozóny.

Před prezidentskými volbami příští rok ve Francii a parlamentními v Německu se ve vztazích těchto zemí k Polsku nic zásadního nestane, pouze se vlivem kampaní může zhoršovat veřejný obraz Poláků v obou zemích. Brexit ukázal, jak snadné je najít vnějšího nepřítele a obětního beránka zároveň v podobně statisíců pracovníků z východních členských zemí.

Nicméně Polsko s postojem, který jeho partneři vnímají jako euroskepticismus, nemůže počítat s tím, že by s ním i v rámci velmi volně a široce pojatého výmarského trojúhelníku Francie a Německo do budoucna počítaly jako s rovnocenným partnerem.

Rozhodnutí o zrušení nákupu vrtulníků francouzskou a německou vládu, které dohromady drží většinu v koncernu Airbus, utvrdilo, že polská vláda není důvěryhodný partner. To je důležitá zpráva i pro Prahu, kterou vládnoucí polští konzervativci s jejich důrazem na střední Evropu vnímají jako důležitého spojence.

Pokud je polská vláda schopna takto komplikovat vztahy s největšími hráči evropské politiky, měli by se ale Češi mít před Poláky na pozoru, protože Varšava tak bude schopna nečekaně měnit i vztahy s jinými státy. Nehledě na to, že přes proklamovanou blízkost a bezproblémovost česko-polských vztahů jsou nyní osobní i třeba stranické vazby mezi politiky možná nejslabší za poslední dvě desetiletí.

Rozhodnutí nekoupit Caracaly tak bude mít na vnímání Polska jako spojence v Evropě větší a delší dopad, než si na domácí scénu soustředěný ministr obrany Antoni Macierewicz i jeho faktický šéf, předseda vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński, jsou ochotni připustit.

Martin Ehl
autor je vedoucí zahraniční rubriky Hospodářských novin